O volání duše. V mém případě po půdě.

V tomto novoročním blogu chci říct, že hledám půdu (ve formě budoucí zahrady, sadu,... prostě "pozemku"...). Tuto prosbu mám v hlavě sepsanou už dobrých 15 let, ale až letos na jaře a pak asi před šesti týdny se staly dvě věci, které mě přiměly, abych to konečně z hlavy naťukal do klávesnice - třeba i v naději, že mě někdo nasměruje/pomůže mi mou cestu k půdě znovu najít. Víte-li o nějaké půdě, která by ocenila moji péči, propojte nás prosím :-). Můj email je tomas@peoplecomm.cz.

Abych vysvětlil, o co mi jde: Jsem duší zahradník. Cokoli okolo zahradničení, sadaření a samozásobitelství je moje obrovská vášeň. 

Léta propaguji zahradničení, samo-zásobitelství, soběstačnost v jídle, sousedské komunity,... a obecně lokalizaci života. Doma v Modřanech (Praha 12) jsem spolu-založil KPZ-ku, v Praze Obživu, s kolegy ve Slušné firmě projekt Zpátky k jídlu, točím videa, u bytu máme mikro-zahrádku a dlouhodobě pečuji ještě o jednu horskou u rodičů (Čenkovice v Orlických horách)... a zemědělství jsem 8 let studoval - na střední i vysoké, plus 4 roky jsem pracoval u koní. 

Jenomže žiju v pražském paneláku, na sídlišti, které je typickým přespávacím ghettem pro pražskou kancelářskou sílu. 
Na tenhle rozpor mě opakovaně někdo upozorňuje a furt se mě někdo ptá, proč nežiju na vesnici. 

Jsem duší zahradník. Cokoli okolo zahradničení, sadaření a samozásobitelství je moje obrovská vášeň. 

Já na to - pro vysvětlenou - odpovídám, že moje žena Péťa je z Prahy, moje dvě děti se považují za Pražandy, dnes zakořeněné ve svých školách (mladší Na Beránku, druhá na Da Vinci). Nastěhovali jsme se sem před lety právě kvůli základce našich dětí. Byli jsme tehdy vyhladovělí po lidech a mysleli si, že v paneláku (na kraji Prahy) si s nimi budeme blíž, i když v tom jsem se znatelně zmýlil (zde). Všemu navzdory se tu od samého začátku snažím kořenit a celkem se mi to i daří. A tak se tu i já dnes cítím relativně doma. Co se týče půdy (k bytu byla i ta mikro-zahrádka) myslel jsem si, že mi bude stačit, ale i v tom jsem se zmýlil. Nestačí. 

Fakt je ten, že já na zahradách vyrostl a křik duše nepřehlušíte. Do mých osmnácti let jsme si pěstovali jídlo - u obou babiček, na rodinné chalupě i na chatě rodičů: Celkem čtyři zahrady a tři ovocné sady. Chovali jsme králíky, slepice a chvíli i kachny. Zde jedna moje (ilustrační) zahradnická fotka s maminkou v pozadí: 

Od osmnácti do zruba pětatřiceti jsem bloudil po světě... Pak se nám začaly rodit děti a s nimi se moje duše začala stále hlasitěji ozývat po tom, v čem jsem vyrostl - tj. právě po spojení se zemí. V půdním bytě na Vyšehradě jsem pěstoval rajčata na balkóně a plánoval jsem si tam i mikro-zahrádku na střeše. V Křenici u Říčan, kam jsme se z Vyšehradu přesunuli na 4 roky do domu se zahradou, jsem si založil tolik záhonů, kolik mi pronajímatel dovolil. Nakonec jsem založil tu svojí aktuální panelákovku (i když zúrodnit ex-stavební suť byla dřina). Do toho celá léta obhospodařuju tu horskou u rodičů, co mi čas dovolí. Jenže moje duše není blbá a volá dál. Byla zvyklá na zahradu, na skleník a ovocný sad, ne na mikro-zahrádečku zastíněnou okolními paneláky. 

Na zahradách jsem vyrostl a křik duše nepřehlušíte.

Před šesti týdny jsme byli u kamarádů na Sedlčansku pomoct se zakládáním jejich ovocného sadu. Tak jako vždy při podobné práci, to bylo dokonalé "flow" :-), což je takový ten stav těla, který jsem dlouhosáhle popisoval třeba ve své první knize Peníze, nebo živo? nebo který vysvětluji léta na Důlku, na přednáškách i všude jinde všem těm ztraceným duším, které v životě též zabloudily. Toto volání duše může mít různé projevy. V mém případě jsou to především pocity v břiše a jakýsi slovy těžko popsatelný pocit, že "jsem správně". Jsou to situace, kdy a tok času jsou jedno. Nevím, kolik je, nezajímá mě nic kolem. Jsem tady a teď... naprosto pohlcený činností, jejíž jsem součástí a která je součástí mě. Tohle volání cítím pokaždé právě, když jsem u někoho na statku, na zahradě nebo v sadu. 

Půda je pro mě uzeměním (propojením se Zemí), meditací, zpřítomněním. Je pro mě obrazem nezávislosti na potravinovém systému, který je dnes z velké části v rukou globálních korporací a jejich marketingu. Ze všeho nejvíc je pro mě ale půda propojením s mými předky a pocitem, že tu něco předám našim potomkům (Stejně o tom mluvila Sláma v botách na konferenci Zpátky k jídlu). A nakonec, sázení stromů a regenerace půdy je vždy i pocit, že dělám na Zemi drancované ve jménu profitu v době klimatické krize, správnou věc. 

Půda je pro mě uzeměním, propojením s mými předky, obrazem nezávislosti na potravinovém systému a zdrojem pocitu, že dělám na Zemi drancované ve jménu profitu v době klimatické krize, správnou věc. 

Vloni mi bylo 50. Mým dětem je 12 a 16. Ještě pár let za ně budu mít zodpovědnost. V Komořanech, paneláku navzdory, žiju relativně plnohodnotně se vším všudy a je dost dobře možné, že to bude už navždy můj domov. Jenomže do skládanky dobrého života mi tam chybí právě především ta půda (zahrada, sad, skleník,...). 

Do letošního jara jsem pracoval na obnově starého sadu a zahrady po předcích v Horní Čermné (okr. Ústí nad Orlicí). Je to jedna z těch zahrad, na kterých jsem vyrostl a odtamtud je i ta moje černobílá fotka výše. Jenomže můj bratr s mým tátou tuto rodinnou usedlost letos prodali a tento můj sen se tak rozsypal jako domeček z karet. To byla ta druhá událost roku 2021, která mě přiměla k tomu, abych sepsal tuto dnešní prosbu. 

Neumím sedět u realitních serverů ani neobjíždím Česko po výletech, abych vyhlížel opuštěné kouty. Napadlo mě, že by třeba mezi čtenáři mohl být někdo, kdo by o nějakém opuštěném sadu, zahradě či o jiné formě půdy potřebující péči, věděl. Vzhledem k mým dnes už kořenům na jihu Prahy bych hledal něco, co je odsud dobře dostupné - tj. ve středních Čechách jižním směrem. Kromě této blogo-prosby jsem se rozhodl zařadit mezi zájemce o zahrádku v zahrádkařské kolonii v sousedních Cholupicích, neboť Cholupice, Točná, Vrané nad Vltavou,... jsou co by kamenem dohodil. Rodinu máme ve Třebenicích na Slapech, tak i kdekoli tím směrem. Fajn je třeba také Sedlčansko, kde máme přátele. Aktuálně už pár let nevlastníme auto, ale v důsledku zoufalé situace veřejné dopravy v ČR nás jeho vlastnictví jistě nemine. Přesto by bylo fajn, kdyby se tam dalo dojet vlakem. 

Díky za jakékoli nasměrování!

První foto: Radka Myšková, ČB foto: můj táta

____________

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Když byste chtěli a mohli, prosím o podporu aktivit Slušné firmy ZDE - v covidu jsme přišli o velkou část financování.

Tomáš HajzlerLinkTreeFBIGLiYTZprávy ze životaKnihy 
Moje knihy najdete zde.