O mém odchodu z eskalátoru
26. 04. 2016, TOMÁŠ HAJZLER
Syndrom rozbitého eskalátoru: jedna z nejlepších metafor našeho dnešního systému. Pusťte si to video - divil bych se, kdybyste se na něm nezahlédli.
Eskalátor symbolizuje pohodlný život, kde se o zajištění našich potřeb starají druzí. V dnešním blogu jsem chtěl vypsat některé mikro-příklady z mého života, kde jsem z eskalátoru slezl a (na první pohled pohodlné) nakupování vyměnil za soběstačnost - vlastní tvorbu, výměnu či sdílení.
Je to pro mě pravděpodobně nejdůležitější odpověď na otázku: Jak přežít dobu jedovou?. Další části odpovědi naleznete v: Podpoř svého vinaře, v Bezobalová domácnost nebo do sytosti v knize
Já to vidím dost zjednodušeně: Každý máme nějaké potřeby - když se naplní, je nám zpravidla líp, když se nenaplní může být hůř. Většina z nás má sice chaos v tom, co potřebujeme. Pokud ano, je samozřejmě fajn to vyčistit, vyjasnit... či spíše čistit a vyjasňovat. Mimochodem, když se poctivě zamyslíte nad tím, co opravdu potřebujete, zjistíte že toho není zase tak moc, jak by se (třeba při pohledu na reklamní bilboardy) mohlo zdát.
Co vlastně v životě opravdu potřebujeme?
Když máme tedy jasněji v tom, co potřebujeme přichází na pořad otázka, kde si to či ono zajistit. I tady mám jedno zjedušení: A) buď si to můžu jít koupit a/nebo to chtít po státu či si to B) můžu udělat (vyměnit, vypůjčit, sdílet,...) v okruhu blízkých lidí. Představte si to jako dvě extrémní polohy: Na jedné straně je "eskalátor" - na oko báječný systém, kde se o nás někdo stará (zpravidla výměnou za peníze). Na straně druhé "schody" - rodina a komunita (sousedé, přátelé, kolegové a další blízcí lidé) - viz náčrt níže:
Myslím, že žádný extrém není dobře. Já mám ale dojem, že jsme to v naší společnosti krapet přepálili směrem doprava (byznys, stát). Kolik z nás jen dneska stojí znuděně (nebo minimálně s obřím pocitem nenaplnění) či vystrašeně a mnohdy i zaseklí na eskalátoru a nevíme kudy kam. Rozhlédněte se! Řekl bych, že jsme ztratili míru (o tom více v Umění střední cesty). Většina z nás - chceme-li být šťastnější a zdravější - se potřebujeme pohnout směrem doleva (k rodině a komunitě) a nalézt si tu svoji správnou polohu (pro daný časoprostor).
Jak si to, co potřebujeme ale zajistit? Koupit? Nebo spíš vyrobit, půjčit, opravit rozbité či sdílet s ostatními? A co třeba zjistit, že to vlastně nepotřebuju?
V čem jsem se tedy já pohnul doleva? Kde se snažím jít po schodech? Dalo by se říct, že zatím především v oblasti práce, jídla, vzdělání svých dětí, cestování a v trávení volného času. Zde je pár příkladů. Ocením, když přidáte své.
Tak třeba - peču chleba a už mi to docela jde (v porovnání s těma sušenkama, co jsem produkoval ještě před dvěma lety). Už tak, že jsem si dokonce troufl to ukázat pár přátelům (a přidat každému sklenici kvásku k tomu).
Se švagrovou Míšou a s Valčou jsme nedávno pekli housky. S tím teda trochu ještě válčím. Minule to byly taky spíš sušenky než housky:
Kdo tu nejste poprvé - víte, že už nějakou chvíli kupujeme jídlo bez obalu, ve velkém - viz Bezobalová domácnost. Je to skvělá záminka potkat se s kámošema, hlavně ale jíst jídlo bez pesticidů a jiných přídavných látek (vyhnout se tak komplet marketům) a nenechat za sebou kupu plastových pytlíků. Nedávno u nás kvůli tomu (a obecně kvůli sousedskému spolu-bydlení) byla Česká televize: Mrkněte na "Sousedé na míru".
Pokud vás bezobalu zajímá blíž mrkněte třeba i sem:
Na podzim šlapeme zelí. Klasika. Nepřestává mě fascinovat, jak moc tahle aktivita baví děti (a jak baví mě) zde:
Na podzim nekvasíme jen zelí, ale vlastně cokoli jinýho se dá zakvasit (vlastně nevím o něčem, co by se zakvasit nedalo). Když to zvládnem, většinou to neděláme sami, ale s někým - prostě je to další záminka se potkat s spolu-pobýt.
Můj loňský objev: jablečný ocet (viz níže). Nadchlo mě, jak je to snadný, chutný, zdravý a zase: jaká prča je - to vyrobit. Samozřejmě je to další záminka spolu-být. Další můj objev z tohohle vínku byl vloni domácí kečup - neuvěřitelně chutná věc. Za recept děkuji paní Strunecké zde. Funguje!
Už léta pereme v domácím pracím prostředku. Je to hyper-eko a hyper levný. Skoro bez obalu. Navíc dodnes nechápu čím to, že proces výroby je mega-magnet pro děti. Můžete jim před očima mávat ajpedama a ajfounama a většina půjde stejně raději strouhat jelena a míchat sodu. Fakt! Experimentálně ověřeno na našich dětem a jejich kamarádech. Vřele doporučuji všem rodičům, které trápí to, že jejich ratolesti tráví moc času u kompu :-). Viz foto z jedné z "komunitních výrob"(= pozvete kámoše a místo nebo vedle pochlastávání piva, jdete strouhat Jelena).
Před lety mi finálně došlo, co říkal Yvon Chouinard z Patagonie: “Dnes už nemůžete živit svou rodinu tak, že chodíte do supermarketu. Musíte znát svého farmáře.” Myslím, že se nám celkem slušně podařilo vybudovat (či spíše ho trvale budovat) si vlastní potravinový systém podle principů popsaných zde O potravinové suverenitě či Pěstuj planetu.
V létě a na podzim je to snadné. Momentálně pečuji či (spolu)pečuji o dvě menší zahrádky - u nás doma (viz fotka níže) a u rodičů. Mým snem je komunitní zahrada v Komořanech/Modřanech á la Kompot, Kuchyňka nebo aktivity Kokozy. Hrabat se v zemi je ta nejlepší meditace.
Základem toho, co jíme je ale jídlo, které dostáváme v rámci symbiózy v naší KPZ-ky - minulé dva roky od Miloše Kurky (Děkuji Miloši!!), od letoška od Svobodného statku - připomeňte si rozhovor s hlavním zahradníkem statku Jardou Lenhartem zde. Do toho miluju samosběry - viz vloni např. jahody na Svobodném statku. Tyto sběry většinou končí doma zavařovacími a zamarazovacími orgiemi.
Aby člověk mohl začít slézat z eskalátoru, potřebuje na prvním místě blízké lidi, potřebuje mít možnost zaťukat na souseda. Někde žít (ne jenom tam bydlet) považuji za klíčovou ingredienci pro šťastný a udržitelný život. Proto se snažím, co můžu. U nás doma v Komořanech tak třeba pomáhám s organizací sousedských slavností. Zde je sestřih od souseda/kamaráda Magnuse z posledního srazu (níže). Momentálně pomáhám s přípravou prvního komořanského jarmarku - 21.5.
Vloni jsme poprvé po letech svolali i sraz naší širší rodiny, sraz s většinou bývalých kolegů z peoplecommu, z našeho posledního zaměstnání v GE a letos bych v tom rád pokračoval. Jinak v Komořanech mám štěstí, že to občanským životem relativně žije - zde např. foto z tradičního vánočního koledování, které už léta organizují sousedi:
Kromě velkých a větších slavností věřím ale v nespočet menších setkání, srazů, sletů, rituálků - viz jedna ze sousedských večeří (viz foto níže)...
Jó a abych nezapomněl - se čtyřmi sousedy sdílíme jednu sekačku. Z čehokoli, co nemusím vlastnit se raduji.
Jedna z mých nejdůležitějších komunit (vedle KPZ) je škola, kam chodí naše Valérie. Tam se snažím pomáhat, jak můžu. V sobotu jsme například zažili v pořadí už 6. jarmark (viz foto níže). Nejlepší, co jsem zažil. Doteď je mi z toho blaze - nepřestává mě fascinovat, co může vzniknout (v jazyce dnešní metafory jaké "schody") , když se pár lidí spojí...
Ve škole jsme začali pořádat pravidelné "Besedy na beránku". Naposledy u nás byla Jana Nováčková - příště Ondřej Šteffl (30.5.). A to vám povím, to jsou parádní komunitní srazy. A intelektuální stimulace k tomu na vrch.
A aby to bylo komplet - léta se snažíme cestovat tak, že si vyměňujeme byty. Ten náš najdete zde:
Co se týče práce - tam jsem slezl z eskalátoru už před léty. Vytvořil jsem si vlastní, která mě obrovsky naplňuje a mám dojem, že občas někomu i prospěje. O tom, co dělám zkusím poreferovat v jednom z následujících blogů - občas mám v množství svých projektů nejasno a sepsat si to mi pomáhá v orientaci :-).
Mimochodem - eskalátor je příběhem # 92 v knize Třináct tisíc dní - tam popisuji na jiných příkladech kontext (viz foto níže). Když už tu knihu zmiňuji - trvale prosím kohokoli, koho ta knížka potěšila o názor na stránkách knihy zde (tlačítko "názory"- Víte, jak ty naše knížky nejsou ve většinové distribuci - to, že se dostanou ke správným lidem stojí výhradně na šeptandě (nepoužíváme reklamu, slevy ani žádné jiné triky).
11.5. jsme ji chtěli pokřtít, ale je o to tak miniaturní zájem, že to nejspíš odvoláme. Pokud chcete, aby se křest konal - přihlašte se max. do tohoto čtvrtka (28.4.) do půlnoci ZDE.
Na závěr - aby bylo jasno, já jsem v hledání míry mezi tím, co si kupuji od státu (výměnou za daně) a od byznysu směrem k soběstačnosti a sdílení stále dost elév. V našich končinách naleznete jiné borce. Mezi mé velké vzory patří třeba Katka Varhaník Wildová (zde, DVTV) nebo Davido Cháb.
Na úplný závěr jedna osobní zpráva:
Stále nevím, co si o tom myslet. Psal jsem tady už o tom, že dlouhodobě marodím - v říjnu jsem po třemi zuby objevil chronické záněty. Zrušil jsem všechna svoje veřejná vystoupení (kromě workshopů) a práce ve škole. Vytrvale jsem odmítal vše, co přišlo. Po včerejšku mám ale mikro-dojem, že už odmítat nemusím - že je to jen otázka termínu. Teda, aby bylo jasno - při pohledu na RTG zubů je vidět, že není zdaleka vyhráno, ale já jel včera na trhání tří zubů a odjížděl jsem se všemi zuby v ústech s tím, že moje zubní lékařka Veronika prohlásila: "To jsem ještě neviděla. Co jste s těmi zuby udělal?"
Vlastně nevím. Bylo toho dost... změnil jsem dost zásadně, co, jak a kdy jím. Držím víkendy. Spím. Nic-nedělám. Cvičíme jógu. Snažím se meditovat. Zkusil jsem čínskou medicínu a pár dalších "kouzel". Slyším teď lépe, co mi tělo říká a umím mu vyhovět. Naučil jsem se o sobě hromadu nových věcí. Povedený experiment :-).
Mávám!
____________
Zůstaňme v kontaktu: Zprávy ze života
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.
V případě, že čerpáte z mé práce a cítili byste potřebu "vyrovnat energie" - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky!