Už jsem o ní psal. Většina našinců chápe zkratku „KPZ“ jako “krabičku poslední záchrany”. Já ale stále častěji potkávám lidi, pro které je to na prvním místě “komunitou podporované zemědělství”. Pro mě to byl jeden z velkých objevů loňského roku. Letos jsme (po pěti letech) ukončili nomádský způsob života a já si tak můžu tento pro mě fascinující fenomén otestovat na vlastní kůži. Nechápu proč mi to trvalo tak dlouho? I proto vám o tom chci říct, neboť je možné, že nebudu jediný, kdo neměl tušení o tom, že KPZ nemusí být jen nějaká krabička. P.S.: Pokud jste z Modřan a Komořan a chcete se přidat, napište mi na tomas@peoplecomm.cz.

Jedná se v podstatě o to, že se dá dohromady skupina lidí, najdou si zemědělce (pěstitele a/nebo chovatele) a společně s ním se domluví na tom, co by chtěli vypěstovat či vychovat a co si tedy od toho farmáře, sedláka či zemědělce budou – vždy sezónu dopředu – odebírat. Tento systém má naštěstí už i u nás své průkopníky (Pro-bio-liga) a bližší info naleznete ve videu nahoře nebo zde či zde.

Na úvod je třeba říct, že typická KPZ-ka nemusí být úplně tak pohodlná jako supermarket (pokud je tedy pohodlí to hlavní, o co vám jde). Tedy alespoň v počátku, než se to nastaví. Také záleží na místě, kam se potraviny vozí. Já jsem vloni na podzim zkoušel naskočit do jednoho rozjetého programu a znamenalo to pro mě jednou týdně tři hodiny cesty pro tašku zeleniny, ovoce a vajíček (jezdil jsem z Komořan do Toulcova dvora). I proto jsme se nyní pustili do domlouvání odběrného místa v Komořanech/Modřanech. Důvodů mám já osobně hromadu. Pro mě je nejdůležitějších těchto osm:

1. „Supermarket-free“: Usiluji o život bez supermarketů. Chci se jim obloukem vyhnout. Tento americký vynález považuji  za vývojovou anomálii, která mimořádně ničí jak planetu tak sociální vazby mezi lidmi. Pár článků nazpátek jsem na toto téma citoval Yvona Chouinarda: “Dnes už nemůžete živit svou rodinu tak, že chodíte do supermarketu. Musíte znát svého farmáře.” Psal jsem o tom např. v Podpoř svého kavárníka.

Dnes už nemůžete živit svou rodinu tak, že chodíte do supermarketu. Musíte znát svého farmáře.” Yvon Chouinard

2. „Chemo-free“: Fungování většinového zemědělství a potravinářského průmyslu patří už léta mezi mé “srdcovky”. Téměř deset let jsem to studoval, pracoval jsem ve dvou nadnárodních potravinářských firmách (Douwe Egberts, Vitana), učil jsem se u dvou profesorů, kteří mi v této oblasti otevřeli oči. Mám pocit, že jsem tak nahlédl pod pár (potravinových) pokliček, pod které by se většina lidí snad ani nechtěla podívat. Fascinuje mě tak třeba to, že průmysl dnes prý používá přibližně 80 tisíc syntetických chemikálií. Z toho jen u nějakých dvou set někdo zkoumal jejich vliv na lidské zdraví. Navíc ale pouze jednu po druhé. Kumulativní vliv (tak, jak to funguje v reálném životě) nemá nikdo šanci nikdy prozkoumat (zdroj: The Human Experiment). Jsme tak součástí jednoho velkého experimentu na lidech, kterého se já chci účastnit co nejméně. Chemo-potraviny nechci. Víme už dnes, že od „chemo-potravin“ vedou nitky k „chemo-terapii“ a mě upřímně pobuřuje, že jsme něco takového přijali za zcela normální jev – mimo jiné i ve školkách, školních jídelnách.

3. Vazby mezi lidmi: Dnes už 100% vím, že klíčovou ingrediencí štěstí je to, že člověk patří do funkční komunity (či komunit) lidí, s kterými sdílí smysl i hodnoty. To platí o domově i o práci. Při projektu jako je KPZ své sousedy skutečně poznáte, společně se s ni bavíte o něčem společném, smysluplnném, pomáháte jeden druhému a fungujete spolu. Porovnejte to s anonymním nákupem v anonymním hyper-centru. Pro mě den a noc.

Proč nakupujeme tam, kde nakupujeme? Protože tam mají dobré ceny, slevy a akce? Nebo proto, že souzníme s jejich způsobem podnikání – tj. s tím, jak se chovají k zaměstnancům, zákazníkům, dodavatelům a komunitě a jsme si vědomi, že svými penězi říkáme, že se nám to či ono líbí.

4. Místní ekonomika: Nechat vydělat souseda (v tomto případě zemdělce, který hospodaří kousek od vás) vs. nechat vydělat anonymní finanční skupinu či (pro mě anonymního miliardáře) se sídlem na Kypru je pro mě mega-rozdíl. Soused své peníze pošle zpět do “našeho oběhu” a všichni se máme nakonec líp. Co udělá anonymní kyperská společnost, finanční skupina či anonymní miliardář? Co z nich kdo máme? Jejich PR experti by určitě sestavili minimálně desetibodový seznam jejich přínosu pro společnost. Ale kdo z nás těmhle re-klamám ještě dnes věří? Já už dávno ne.

„Pokud chcete minimalizovat míru přidaných chemikálií v potravinách, kupujte pouze skutečné potraviny.“ Margit Slimáková

5. Auto-doprava: Jedna z deseti cest autem je dnes do nebo ze supermarketu. O kamiónech, které jsou hlavním problémem a které „tahají řecké máslo do Dánska a dánské máslo do Řecka“ napříč kontinenty ani nemluvě. Smrad, zácpy, CO2 a hromada rakovinotvorných látek s tím vším spojená jsou jen částí důsledků.

6. (Ne)svoboda a (ne)zodpovědnost v práci: To, že mnozí zaměstnanci českého Lidlu, Albertu, Kauflandu a dalších super a hyper hangárů mají podobnou míru autonomie jako průměrný dělník v jihočínském Šen-čenu (a žijí tak mnohdy naprosto nedůstojný život) se už napsaly kilometry textu a natočily hodiny videa – např. zde nebo třeba na hyper.cz. To, že tyto firmy tvrdí jedno a dělají druhé (lžou), manipulují zákazníky jako loutkami nebo že tlačí dodavatele do naprosto nevýhodných podmínek už též začíná být stále zřetelněji vidět.

„Volte svými peněženkami!“ Steve Howard

7. (Ne)plasty – Od doby, co jsem se v Mali poprvé málem udusil z dýmu ze spalování místních plastových odpadků a potom, co jsem v Mexiku na pláži zakopl o želvu uškrcenou v plastových kroužcích od plechovek Coca-coly jsem velmi citlivý na fenomén „Okurek v igelitu„. Bolí mě, když i u nás v lednici vidím zeleninu a jiné potraviny v plastových obalech. Chci je dostat ze života podobně jako supermarkety. Jedním z našich řešení jsou pytlíci.cz, dalším vlastní zahrada, dalším KPZ-ka,…; O tomhle tématu jsem psal a mluvil už x-krát – např. Kdo za to může?; O igelitkách a plastu; V připravované knize 13000 dní se tomuto tématu též nedalo vyhnout. Prostě, plasty jsou parádní vynález, ale ne jako obal na potraviny.

8. (Sebe)řízení – KPZ-ka obstará člověku část potravin, které nepřijedou přes půl Evropy, které nezničí půdu, vzduch a vodu chemikáliemi, které nepodporují nedůstojnou práci a anonymní nakupování v hyperhangárech,… KPZ je ale především vyjímečnou příležitostí zkusit si vzít život do vlastních rukou, nespoléhat se na „establišment“, nenadávat na politiky, supermarkety a drahé potraviny plné éček a jiných chemikálií. Je to příležitost spojit síly, dohodnout se na tom co chceme a to též i zrealizovat. Je to ukázka toho, jak přistupovat k životu i v jiných oblastech – bez spoléhání se na systém, na stát, na byznys s mnohem menšími nároky na peníze, životní prostředí, mnohem více podle vlastních představ, své-pomocí či spíše vzájemnou pomocí. Funguje na úplně stejných principech jako svoboda v práci. I proto je to pro mě extrémně zajímavá vlastní zkušenost.

Díval jsem se minulý týden na TEDtalk Steva Howarda, chlapíka který se v IKEI věnuje udržitelnosti. Líbí se mi závěr jeho projevu, kdy říká “Volte svými penězi”. Já vím, že když se (ze své lenosti či únavy) ocitnu v super/hyper-marketu a kupuju tam například “babišovy rohlíky” (u nás jiné nemají) říkám: “Dobrá práce pane Babiš!“ Ty rohlíky z chemo-pšenice s dalšími třiceti přidanými chemikáliemi (prý neškodnými) jsou skvělá práce! Dělejte to dál.” A to je – pro mě – průser. Přijdu si jako kdybych chodil k volbám a tam volil nějakou stranu manipulující lidi k nesnášenlivosti – momentálně například sdružení pana Okamury. Jakoby se historie opakovala. Před lety tu byl člověk, který se narodil v Rakousku a vybízel k potřebě chránit Němce před nebezpečnými cizinci. Dnes tu máme člověka, který se narodil v Japonsku a vybízející k ochraně Evropanů tím, že  poukazuje na nebezpečnost cizinců.