Moje slzy pro Palestinu - jak naše mysl vnímá, co se děje v Izraeli/Palestině

03. 11. 2023, TOMÁŠ HAJZLER

“Zdá se mi, že v covidu si to na nás vyzkoušeli. Během války na Ukrajině to pak rozjeli naplno a teď s Gazou je to Ukrajina na desátou.”, řekl mi nedávno kamarád, který se právě vrátil z Izraele, kde pracuje na různých projektech, včetně mnoha míst v okupované Palestině. Shodli jsme se na tom, že jsme konsternovaní z toho, jak rychle se z českých/západních médií vytratily poslední zbytky poctivé žurnalistiky. 
To, co dnes děje v Gaze a na Západním břehu, už dávno překonalo to nejhorší, co jsem dosud v životě viděl. Proto sedám k tomuto blogu, v kterém se chci zaměřit na rozpor mezi tím, co se tam skutečně děje a jak nás o tom informují naši političtí představitelé a média. Chci se zamyslet nad tím, jak to že tak snadno podléháme smyšleným příběhům, zatajování faktů a nabízím zdroje, kde si každý může zjistil, jaká je skutečnost. (Foto: "streetart" z Jaffy). 

Vývoj v této části světa sleduji pozorně od roku 1997, moje druhá kniha Třináct tisíc dní vznikla v Izraeli, kam jsem se během let opakovaně vracel (včetně Západního břehu a Jordánska). V mé poslední knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti jsem zpracovával i téma mocenských struktur. Fungování masové komunikace, propagandy a dezinformací jsem věnoval část knihy. Tématu jsem věnoval lednové Zprávy ze života: Zprávy ze života #70: Al-Nakba. 

Je to něco, k čemu se vyjadřuji proto, že jsem duší mírový aktivista - jsem proti násilí, útlaku, zabíjení a destrukci. Uvědomuji si, že zlu stačí, aby dobro mlčelo, každý hlas, který přidáme k míru se proto počítá. Vím, že to, co se v Izraeli děje, je jen jedním z mnoha obrazů exktrakční společnosti postavené na patriarchátu a kolonialismu, kterou už přes dvacet let studuji a jíž hledám alter-nativy. 

Především ale tamní - aktuální - vraždění posouvá laťku představitelného a tolerovaného tak, že se nám před očima rozpadá to, na čem stál mír po roce 1945, tj. koncept lidských práv jako jisté danosti, na kterou jsme se mohli dovolat a o kterou se dalo opřít. Kromě toho usuzuji, že toto vraždění je jedno z dalších her mocných o další level nadvlády nad námi ostatními. Myslím, že masakry v Izraeli a Palestině jsou - po Covidu a Ukrajině další obrovskou příležitostí udělat si vlastní rešerši a pochopit, co a proč se tam děje a na tom lépe porozumět dnešním "mocenským hrám". Covid i Ukrajinu jsme si většina nechali upláchnout, toto je další šance se probudit, propojit a společně pak prosadit svět, který už nebude stát na dominanci 1% nejbohatších nad námi ostatními směřující ke zkáze.  

To, co se v Izraeli děje je jen jedním z mnoha projevů exktrakční, toxické společnosti postavené na patriarchátu a  kolonialismu. Aktuální vraždění v Gaze posouvá laťku představitelného a tolerovaného tak, že se nám před očima rozpadá to, na čem stál mír po roce 1945, tj. koncept lidských práv jako jisté danosti, na kterou jsme se mohli dovolat a o kterou se dalo opřít. 

Dva příběhy o tom, co se v Gaze děje

Co se stalo 7.10. na jihu Izraele a co se děje od té doby v Gaze všichni tak nějak rámcově víme. Víme, že se tam zabíjelo, unášelo a že se tam dál zabíjí a unáší. Taková je realita. 

Jenomže, jak to bývá, tato realita je vyprávěna různými způsoby. Základní příběhy jsou víceméně dva: 

První je příběh, který slyšíme z úst dnešních politických představitelů Izraele jenž tvrdí, že v Gaze žije 2,2 milionu teroristů, které je třeba eliminovat. Nežijí tam žádní civilisté, nikdo není "nevinný". Podobné je to, podle nich, i na Západním břehu. Jde prý o "boj dobra se zlem", dokonce o boj s jakousi "osou zla", které vévodí Írán. Premiér Netanyahu hovoří o "boji za budoucnost naší civilizace", o "boji světla s temnotou", o "boji demokracie s jakýmisi pod-lidmi a/nebo s lidskými zvířaty". Tato "nebezpečná zvířata" je prý třeba eliminovat (Naftali Bennett, Jicchak Herzog, Itamar Ben Gvir, Bezalel Smotrich, Eliyahu Yosian a mnozí další představitelé tamní politické scény)  - tj. vyzabíjet a zbytek vytlačit do Sinajské pouště, kde se zavřou stanových Ghett (viz např. uniklé dokumenty Wikileaks) . Vyšším smyslem "eliminace této zvěře" je "naplnění proroctví Izajáše" o věčnosti Židů a vybudování tzv. velkého Izraele (Benjamin Netanyahu). Kromě aktuální ultra-pravicové politické reprezentace státu Izrael, tento příběh vypráví i politická reprezentace USA, EU, UK, Kanada, Austrálie, Japonska a Paraguaye (Těchto - celkem 34 států označilo Hamás za teroristickou organizaci). 

Druhý příběh tvrdí, že v Gaze a na Západním břehu žijí původní obyvatelé - Palestinci, na kterých je od roku 1948 (s kořeny už v r. 1917 - viz Balfourova deklarace) páchána genocida - jsou vyháněni ze svých domovů, je jim zabírána půda a voda (např. zasypávány studny), jsou zavíráni do ghett a vězení, jsou jim omezována základní lidská práva, jsou šikanováni, mučeni a zabíjeni. Protagonisté tohoto příběhu upozorňují na to, že podle platné mezinárodní legislativy, je Izrael koloniální osadnický stát, který celá desetiletí utlačuje a zabíjí původní obyvatele, kteří mají - dle mezinárodních úmluv - právo (i) na (ozbrojený) odpor. Palestinský odpor je pak - dle tohoto náhledu - národně osvobozeneckým hnutím. Tzv. terorismus, podle tohoto příběhu, vzniká z útlaku, represí a bezmoci jako poslední možnost bezmocných a zoufalých lidí, kteří už nevidí jiné východisko. Tento příběh vysvětluje, že Gaza je de facto koncentrační tábor, v kterém nyní Izrael systematicky porušuje ženevské konvence a masovým vražděním dětí, žen, starců, novinářů, lékařů a další lidí páchá těžké (válečné) zločiny. Tento příběh vyprávějí historici, sociální vědci, lidskoprávní organizace a obecně zní napříč zeměmi globálního jihu, tj. minimálně ve 134 zemích. 

Z hlasování o rezolucích OSN za zastavení masakru v Gaze lze usuzovat něco vskutku pozoruhodného: Pro 34 států světa je Hamás teroristickou organizací zatímco 134 zemí světa považuje Hamás za národně osvobozenecké hnutí. 

Kdo stojí za kterým příběhem lze rámcově usuzovat i z příkladu poslední rezoluce OSN za okamžité zastavení násilí v Gaze. 14 států zvedlo ruku za první příběh - tj za pokračování masakru civilistů, 120 států za 2. příběh, tj. za zastavení zabíjení civilistů. Dvě zajímavosti z tohoto hlasování pro nás: za pokračování zabíjení hlasovalo Česko, Ukrajina se zdržela. 

Tolik ke dvěma výkladům toho, co se v Palestině/Izraeli děje. 

Teď ale to téma na chvíli opusťme a podívejme se na to, jak se stane, že dva lidé mohou vidět jednu skutečnost až takhle rozdílně. Začněme tím, jak v našich hlavách příběhy či prostě "realita" vznikají. Po této "teoretické části" se k tématu Gazy/Palestiny/Izraele opět vrátíme. 

Co vůbec vnímáme a jaký tomu dáváme smysl?

K rysům našeho druhu patří, že ze všeho, co se okolo nás děje, vnímáme každý pouze naprosté minimum. Jak to funguje, si můžete otestovat na následujícím experimentu. Zaměřte se na to, kolikrát si tým v bílém hodí míč: 

Všimli jste si, jak moc je naše mysl selektivní a kolik toho v životě jednoduše "přehlédneme"?
Je to prostě biologický fakt, že ze všeho, co se okolo nás děje, o valné většině nemáme ponětí.  

Tomu málu, co se nám do hlav dostane, pak každý dáváme nějaký smysl = přijímané informace vyhodnocujeme. Zde je nutné si připomenout, že nevidíme očima, neslyšíme ušima nebo necítíme nosem,... ale mozkem. Každý máme mozek nedesignovaný naší DNA a naprogramovaný našimi traumaty, výchovou, školou a kulturou. Programování naší mysli kulturou, jejíž jsme součástí, se odborně říká indoktrinace. Indoktrinace je cílená snaha o to, aby členové společnosti nekriticky přejímali dané postoje a názory.  

Každý máme mozek nedesignovaný naší DNA a naprogramovaný našimi traumaty, výchovou, školou a naší kulturou. Programování naší mysli kulturou, jejíž jsme součástí, se odborně říká indoktrinace. Indoktrinace je cílená snaha o to, aby členové společnosti nekriticky přejímali dané postoje a názory. Je to právě indoktrinace, která z větší části určuje to, čeho si v našich životech všimneme a jaký tomu dáváme význam. 

Je to právě indoktrinace, která z větší části určuje to, čeho si v našich životech všimneme a jaký tomu dáváme význam. 

Jak moc samostatně vůbec myslíme?

Dalším aspektem fungování naší mysli je její autonomie. V moderní konzumní společnosti nám je totiž namlouváno, že jsme samostatně myslící, svobodné bytosti. Ve skutečnosti je to ale jinak. Homo Sapiens je vysoce společenský druh, který se do značné míry chová a myslí tak, jak se chová a myslí skupina, jejíž je daný jedinec součástí. Tuto vlastnost si můžete připomenout například v experimentu níže. Nic netušící paní ve fialové mikině přichází do čekárny u lékaře, kde každých několik sekund zazní pípnutí, kdy jsou všichni ostatní pacienti (herci) domluvení, že si stoupnou. 

Sledujte chování paní ve fialovém: 

K tématu našeho (ne-svobodného) myšlení a rozhodování více v Mýtus svobodné vůle.

Selektivnost našeho vnímání a synchronizace myšlení/chování s ostatními jsou součástí elementární biologie - jsou to univerzální vrozené vlastnosti, za které vděčíme evoluci. 

Žijeme v jeskyni/Matrixu

V evoluci našeho druhu jsme - v dnešní západní společnosti - došli do fáze, kdy jsou nám výše zmiňované biologické aspekty našeho druhu (stále ještě) zatajovány. Neučíme se o nich ve škole, nejsou součástí veřejné debaty, naše instituce a systémy staví na jiných předpokladech. Jedním z rysů této fáze vývoje - postavené na oddělenosti - je to, že dáváme rovnítko mezi skutečnost a mezi to, jak skutečnost vnímáme. Naše děti učíme - jako první - podstatná jména, které spojujeme se slovesem "být". Dětem říkáme, že.. "to je pták, ...to je lev, to je xyz"... Děti tím učíme chápat, že to, co vidí, slyší, cítí je to, co je - ne to, co vnímají. 

V naší kultuře se učíme chápat, že to, co vnímáme našimi smysly je to, co je, tedy realita, skutečnost. My všichni, kdo jsme prošli tradiční výchovou hodných holek/kluků, kteří by "neměli zlobit a měli by to daleko dotáhnout", kteří prošli státním školním systémem, jsme byli vrženi do "jeskyně/Matrixu".

Čím více této dogmatické výchovy, tím hlouběji se dostáváme do tzv. Platónovy jeskyně, což je snad nejpopulárnější metafora tohoho stylu výchovy, indoktrinace a následně našeho vnímání světa:

Úryvek z Platónova podobenství o jeskyni najdete zde. Nejslavnějším moderním ztvárněním Platónské jeskyně je pak tetralogie Matrix. 

My všichni, kdo jsme prošli tradiční výchovou hodných holek/kluků, kteří by neměli zlobit a měli by to daleko dotáhnout, kteří prošli státním školním systémem, jsme byli vrženi do jeskyně/do Matrixu (s výjimkou těch nejsvobodnějších/nejodolnějších duší).

"Jaký film se dnes v jeskyni promítá"? 

Lidé v jeskyni sedí "spoutáni do okovů" svých postojů a názorů, kterými byli naprogramování/"indoktrinováni". Na zeď jeskyně je jim non-stop promítána, celý život, stejná filmová smyčka. V moderní západní společnosti se promítá to, co je nejčastěji nazýváno "americkým snem", tj. příběh o úspěchu a důležitosti, o společenském postavení, o pohodlném životě plném radovánek a zážitků. Tento příběh se ale od 80. let začíná hroutit (ekologický kolaps, nerovnosti, extrémismus,... více viz krize). Aby se odvedla pozornost od narůstajících problémů, stále častěji se na zeď promítá i film o nepříteli, který je vždy dvojí - externí a interní - v poslední době např.: covid/"antiwaxeři", Rusko a "Russáci/Putleři", Palestinští teroristi a "Írán, osa zla, antisemité". 

Aby se odvedla pozornost od narůstajících problémů, stále častěji se na zeď promítá i film o nepříteli, který je vždy dvojí - externí a interní - v poslední době např.: covid/"antiwaxeři", Rusko a "Russáci/Putleři", Palestinští teroristi a "Írán, osa zla, antisemité". 

Zmatený dav a 4-10 tisíc mediálních sdělení denně

Zorientovat se v tématu "jeskyně/matrixu", tedy indoktrinace, masové komunikace a propagandy, mě osobně pomohl především Walter Lippmann. Často cituji jeho knihu Veřejné mínění z roku 1922. Lippmann v této své práci popsal, že lidé se v moderní společnosti dělí do tří základních kategorií na a) “vládnoucí elity”, b) “pomocníky elit” a nás ostatní pak označil termínem c) “zmatený dav”. Zmatený dav pak, podle Lippmanna, vládnoucí elity formou "propagandy/PR, udržují připoutané v jeskyni". 

Noam Chomsky, z pohledu fungování médií, hovoří o dvou vrstvách společnosti. Tu první nazývá politická třída, což jsou lidé, kteří se do nějaké míry zapojují do fungování společnosti (intelektuálové, podnikatelé, politici,...). Jejich indoktrinace, tj. souhlas s tím, jak společnost funguje, je podle Chomského, klíčová. Úlohou zbylých, zhruba osmdesáti procent, je pak vykonávat příkazy a nepřemýšlet (zdroj). Zásadním úkolem mocenských elit je udržet "politickou třídu v jeskyni", neboť zbylých 80% tuto skupinu vždy následuje. 

Podstatné je říct i to, že každý člen moderní společnosti je dnes "chodícím terčem", do kterého se denně strefuje 4-10 tisíc mediálních a reklamních sdělení. Cílem většiny těchto sdělení, je měnit (a v dospělosti pak udržovat) naše cítění, myšlení a chování směrem, který posiluje moc korporací, oligarchů a jejich politických zástupců - tj. tak, abychom zůstali v jeskyni. Rozsah indoktrinace je tak ohromující. 

Každý člen moderní společnosti je dnes chodícím terčem, do kterého se každý den strefuje 4-10 tisíc mediálních a reklamních sdělení. Cílem většiny těchto sdělení, je měnit (naše cítění, myšlení a chování směrem, který posiluje moc korporací, oligarchů a jejich politických zástupců. 

Kořenem našeho uvěznění v jeskyni je trauma

Důležité je uvědomit si, že (po staletí) "žijeme v traumatizované společnosti vedené těmi nejvíce traumatizovanými z nás" (Gabor Maté). Člověk traumatizovaný je člověk odpojený a zpravidla závislý. Čím odpojenější jsme od sebe sama, tj. od vlastních emocí (též od ostatních lidí a od přírody - o odpojení/odcizení více zde), tím ochotněji přebíráme cizí postoje a setrváváme v "okovech jeskyně". Jsme závislí na dramatu, nepřátelích a boji, které nám jsou non-stop servírovány našimi politiky, médii a popkulturou. Uvízli jsme v dichotomiích "agresor - oběť", "dobro-zlo", "pravice-levice", "kapitalismus-komunismus" a dalších. 

My, kteří jsme prošli povinnou školní docházkou jsme v konkurenci, nedostatku a boji náležitě vycvičeni. Devět let nás odpojovali od vlastního cítění, odnaučovali samostatnému myšlení a prohlubovali tak naší manipulovatelnost, abychom se stali poslušnými kolečky mašinérie moderní společnosti.

Ideologie oddělenosti a boje se zaostalostí a zlem

Odpojený člověk je tak od-daným divákem "filmové smyčky promítané na zeď naší jeskyně". 

Obrysy té smyčky najdete popsané například v knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti a též i v některých dalších knihách, které se snažíme šířit s nadějí osvěty (Mýtus normálnosti, Posvátná ekonomie, Budoucnost je nerůst,...). 

Základem "tohoto filmu" je princip oddělenosti, který tvrdí, že jsme každý sám za sebe, jsme od-dělené entity. Je nám tvrzeno, že jsme sobecký Homo economicus, tj. chladně racionální, soupeřivý, bezohledný tvor. Žijeme prý v nedostatku, druzí lidé jsou údajně naše konkurence, s kterou je třeba tvrdě soupeřit. Je nám tvrzeno, že svět se dělí na pokrokové a zpátečnické země. Pokrokové země jsou ty tzv. demokratické, vyspělé, zatímco zpátečnické jsou despotické a zaostalé. Demokratické země pak představují dobro, světlo, zatímco ty despotické jsou zlo a temno. Se zlem a temnem je pak - podle protagonistů našeho příběhu - třeba bojovat a porazit jej. (Jak je to opravdu, vysvětluje poslední kniha, kterou jsme vydali s názvem Propast). 

Je nám tvrzeno i to, že svět se dělí na pokrokové a zpátečnické země. Pokrokové země jsou ty tzv. demokratické, vyspělé, zatímco zpátečnické jsou zaostalé a despotické. Demokratické země pak představují dobro, světlo, zatímco ty despotické jsou zlo a temno. Se zlem a temnem je pak třeba bojovat a porazit jej.  

Tolik k tomu, jak v našich hlavách vzniká realita a jak je tedy možné, že "skutečností" jedné skutečnosti je víc. 

Nyní se vraťme k aktuálním událostem v Palestině/Izraeli.

Ideologie boje se zaostalostí a zlem na příkladu Palestiny

Pusťte nebo přečtěte si jakékoli české zprávy o konfliktu v Palestině a zkuste je vnímat optikou těch dvou výše zmiňovaných příběhů. 

Nabízím dva příklady za všechny. Prvním je ukázka zpravodajství veřejnoprávního Českého rozhlasu, který na svém serveru irozhlas informuje - skoro už po měsíci masového vraždění a teroru v Gaze - o "Útoku Hamásu na Izrael" - místy doslova i s linkou "lidských zvířat" a boje proti "zla, které je třeba eliminovat". "Rámování", čili "pojmenování tématu" patří k důležitým technikám PR, neboť především to určuje, co na konečném obraze uvidíme. 

Rám "boj proti terorismu" vs. rám "genocida původního obyvatelstva" zcela mění to, jak naše mysl obsah "zpráv" vnímá.  

Hlavní politický představitel našeho státu, šéf současné vlády aktivně "vystupuje za podporu našich izraelských přátel". Je v tom velmi konzistentní. O porušování ženevských konvencí, o masovém vraždění civilního obyvatelstva, o týrání zajatců,.. nenajdete v jeho komunikaci ani zmínku. Viz např. jeho včerejší tweet:  

To je film, který nám na téma vraždění v Izraele/Palestině vysílají na zeď jeskyně u nás. Je jedno, kam se v českém či v evropském/americkém prostoru podíváte, neboť je prakticky všudypřítomný. Když si porovnáte, co o situaci vyprávějí velká izraelská média, je to doslova tak jako by se "zpravodajství" z izraelských (ultra) pravicových médií překládalo do angličtiny a do jazyků EU. 

K pochopení toho, že to co nám v Česku vyprávějí, se zásadně liší od toho, co se kde skutečně děje - doporučuji toto video z dílny Modrého jelena. Ten si všiml přeřeknu jednoho redaktora České televize, který nevědomky prozradil, jak pracují novináři ve Velké Británii /i když i tam je to dnes velmi podobné těm našim) v kontrastu s těmi našimi: 

Jen je třeba nahlas říct, že obsah našich médií není dnes z velké části zpravodajství či žurnalistika v původním smyslu těchto dvou termínů. Je to snaha posilovat indoktrinaci mas, tedy stejnost myšlení většiny a dál tak podporovat zájmy mocenských elit. 

Co se děje v Gaze tu už bylo...

A jaká jsou fakta a co o dění v Gaze a Západním břehu říkají ti, kteří se z okovů většině indoktrinace utrhli a z jeskyně utekli - tj. historici, sociální vědci, lidské-právní organizace, poctiví novináři a všichni další, kteří v místech konfliktů působí a problematiku dlouhodobě studují. 

To, co se dnes (a de facto už desetiletí) děje v Gaze a v jisté formě i na Západním břehu, známe dobře z historie 20. století i z mnoha jiných míst. Jedním z příkladů byla genocida Arménů v letech 1915-18, pak samozřejmě holocaust evropských Židů 1933-45 nebo v roku 1995 Srebrenica a další místa v bývalé Jugoslávii. 

Oproti letům 1915 - 45 je tu dnes ale jeden podstatný rozdíl. Dnešní doba přinesla jeden velký dar, kterým jsou informace. Každý dnes máme možnost "z jeskyně vylézt" a politiky, média a korporace (včetně algoritmických a-sociálních médií ve vlastnictví techno-miliardářů, jejímž cílem je nás rozdělovat) - do jisté míry - zcela ignorovat. Místo toho můžeme číst faktické knihy, poslouchat historiky, sociální vědce a očité svědky z míst těch největších zločinů, které se v historické Palestině od začátku 20. století odehrávaly a odehrávají. 

Zdroje informací:

Pokud již na této cestě jste, děkuji vám. Čím vice lidí jeskyni opouští, tím větší máme šanci, že se posledně postavíme existencí krizím, kterým na Zemi čelíme. Pokud zatím váháte a chtěli byste se též touto cestou vydat, zde nabízím pár mých osobních doporučení, kde začít. Kromě výše zmiňovaných knih to může být vyjádření Gabora Maté k tomu, co a proč se v Gaze děje - s CZ titulky to najdete zde. A tady si pusťte i jeho vypríávění k tématu z roku 2021. Mimochodem i Gabor ve svých projevech doporučuje řadu informačních zdrojů a k tématu se dál vyjadřuje - stačí sledovat jeho kanály. To samé platí i o jeho dětech - především Aaronovi a Danielovi. 

Velmi doporučuji rozhovor s norským lékařem, který v Gaze působí přes 20 let. Z jeho vyprávění (před pár dny) o detailech dění v Gaze doslova mrazí:

Izraelský historik "maverick", Illan Papé je prostě "must read"/"must listen". Každá jeho kniha, přednáška, článek je jednoduše otvírák: 

K pochopení tématu Izraele/Palestiny si možná stačí dát jen 30 min jakékoli přednášky Noama Chomského. Například tento rozhovor osvětluje mnohé: 

Velmi dobrým úvodem do problematiky je čtyřdílný dokument o historii Izraelského státu (s CZ titulky). Dle mého je tato série must-see pro lidi, kteří raději sledují film, než že by četli knihy. 

Al-Nakba - 1. díl 
Al-Nakba - 2. díl
Al-Nakba - 3. díl
Al-Nakba - 4. díl

Skvělý je Chris Hedges. Třeba tahle jeho přednáška stačí k pochopení toho, co se děje: 

Určitě doporučuji sledovat i nezávislé novináře, kteří se problematice věnují. K mým oblíbeným patří Richard Medhurst - neboť patří k lidem, kteří se odvažují jít hluboko za oponu oficiální "projekce filmu". Pro začátek zkuste jeho dvoudílnou, investigativní sérii skutečných důvodů genocidy v Gaze - první díl a druhý díl - dohromady je to pouhých 17 minut, které ale mohou přinést zásadní změnu optiky a mohou být prvním krokem pro opuštění jeskyně.
Neříká nic nového, než co byste nenašli v knihách jako je třeba Propast od Dr. Jasona Hickela, která nedávno vyšla v našem nakladatelství nebo třeba ve starší práci s názvem Zpověď ekonomického zabijáka z pera Johna Perkinse. 

V projevu výše říká:  "Lidi se často ptají... Co můžu já dělat? Odpověď není tak složitá: Učte se, jak svět funguje. Zpochybňujte tvrzení, aktivity a záměry těch, kteří se nás - za fasádou demokracie - snaží ovládat. Sjednoťte se okolo společného smyslu a principu navrhovat, budovat, dokumentovat, financovat a bránit. Učte se, zpochybňujte, konejte".

Boj zlých proti dobrým neexistuje, je to nástroj našeho zotročení

Kamarád, jehož citací tento dnešní blog začíná mi vyprávěl, že se léta baví s obyčejnými lidmi v Izraeli, na Západním břehu i v Gaze. Většině je jedno, jaká kde visí vlajka. Většina chce jen žít v míru, bez strachu, že je někdo zabije nebo sebere a zavře, chtějí žít bez separačních zdí a ponižujících "checkpointů" a dalších a dalších forem šikany ze strany státní moci. Z evolučních teorií víme, že jsme - jako druh - stále ještě ve fázi patriarchátu, kde živení starých dichotomií a vytváření nepřátel patří k základním nástrojům, jak rozdělovat lidi, a tím je ovládat. Divide et Impera/Rozděl a panuj je tisíci lety osvědčená strategie.  

Většině obyvatel Izraele nebo Palestiny je jedno, jaká kde visí vlajka. Většina chce jen žít. Většina chce jen funkční stát.  

"Z teorií o vývoji našeho druhu víme, že na přelomu tisíciletí se objevila nová fáze vývoje Homo Sapiens - tzv. celostní/tyrkysová, která už opět chápe naší vzájemnou propojenost, tj. to, že jsme jedno. Počet lidí, kteří se dostávají do této fáze vědomí exponenciálně roste a každý další velký konflikt, do kterého nás naši traumatizovaní, po moci prahnoucí lídři/muži vrhají, jen urychluje naše zrání a zvyšuje množství lidí, kteří se uzdravují, zpětně napojují na sebe sama, na ostatní a na přírodu. Tito lidé jsou pak už vůči příběhům boje proti zlu imunní, propojují se a požadují změnu - směrem od boje k harmonii, od lži k pravdě, od nenávisti k lásce. Toto zrání, tato proměna, tito lidé jsou mojí nadějí. 

Poslem tohoto světa/této fáze vědomí je pro mě například izraelská zpěvačka Yael Deckelbaum. Pokud neznáte, poslechněte si některé její písně nebo i její TED Talk. Její hudba jde k samé podstatě lidství, k našim kořenům. Např. "What about the women?"

Tolik můj hlas k míru v tématu dalšího konfliktu, který nám naši mocní naservírovali.
Psáno z části v slzách, a tak odpusťte mnohé překlepy. 

P.S.: A kdyby se tu někdo pohoršoval nad tím, proč pláču nad Palestinou a ne nad Izraelem tak vězte, že já pláču nad útlakem a násilím obecně a je mi jedno, jaké se k tomu kdo používá podstatné jméno nebo kde se to násilí děje. A kdyby někomu takováto odpověď nestačila, pak Palestina jako historická oblast s původními obyvateli je oběť a Izrael jako sionistický koncept je agresor, a to je historický fakt. Stačí jen historii studovat.  

_______________________

PS: Kdo píše tento blog?

Abyste rozuměli, proč píšu to, co píšu: Pocházím ze Sudet, z oblasti zpřetrhaných kořenů, závislostí a exekucí. Moje rodina je po generace ničená nenávistí, alkoholismem a domácím násilím. Základní dorozumívací technikou u nás byly vždy domněnky. To je myslím důvod, proč k mým vášním patří mezilidská komunikace, jejímž cílem je porozumění. 

Kromě dětství v Sudetech jsem v první třídě jsem zapálil svou základku, dva a půl dnes jsem lhal, že to udělal někdo jiný, než se lež provalila a já dostal sec mazec. Od té doby snáším lež jen se skřípěním zubů. 

V dospělosti jsem pak pracoval 8 let v marketingu tří nadnárodních korporací, kde jsem nahlédl hluboko za oponu toho, jak se dnes lidem podsouvají myšlenky, jak se manipulují přes jejich nejvnitřejší strachy, úzkosti a mindráky do kupování zbytečných věcí, do volení sociopatických politiků, do přejímání životního stylu, které je ničí a dnes opět i do schvalování masového zabíjení. Teprve potom, co jsem z toho vystoupil, mi došlo, čeho jsem byl součástí. 

Od té doby se stavím za slabší, věnuji energii osvětě manipulace nás běžných lidí ze strany mocných. A také se snažím si vyčistit karmu. Už přes 20 let. 

Moje cesta z jeskyně

Bod zlomu pro mě nastal v roce 1997. Tenkrát jsem studoval MBA a měl jsem to štěstí, že se jedním z mých učitelů stal americký disident, jménem Douglas Pressman. Jednou z věcí, kterou při hodinách dělal bylo to, že nám na hodiny nosil noviny z různých částí světa, abychom si nejprve porovnali, jak kdo o čem informuje a potom se společně pustili do rešerše historie, kulturního, ekonomického a sociálního kontextu tématu. Vedl nás k tomu, abychom šli tak blízko původním zdrojům, jak jen dokážeme. Profesor Pressman kladl obzvláštní důraz na to, aby nám pomohl odkrýt mocenské zájmy, které se skrývají za “zprávami”. Vzpomínám si na jeden z momentů, kdy se mi rozsvítilo. Tehdy nám přinesl výtisk Jerusalem Post, New York Times a Jordan Times. Dostali jsme za úkol porovnat části, které pokrývaly tehdejší americkou okupaci Iráku. Zatímco New York Times a Jerusalem Post psali o osvobozování, o boji demokracie s despotismem, autoritářstvím a terorismem, v Jordan Times se psalo o zabitých dětech, ženách a starých lidech o tom, že v důsledku americké blokády chybí v zemi ani ty nejjednodušší léky a lidé tak umírají na banální choroby. 

Během Pressmanových hodin jsme poslouchali hodiny a hodiny Noama Chomského, největšího žijícího amerického disidenta, který je ještě dnes, v 95 letech stejně aktivní jako byl před půlstoletím. Četli jsme jeho knihy, analyzovali jeho eseje,… Cílem bylo zjistit, jak skutečná je skutečnost a jak a v čem se liší od mediálního obrazu, který je cíleně vytvářen. Hlavní však bylo porozumět tomu, čí a jaké zájmy za touto výrobou reality stojí. Byl to profesor Pressman, který mě vytáhl z jeskyně na světlo, ven. 

Svojí cestu z jeskyně (i to, jak jsem zapálil svou školu) jsem popsal v knize Třináct tisíc dní. Mimochodem tuhle knihu jsem napsal v Izraeli a je tak plná příběhů, které se vztahují k oblasti blízkého východu. Tohle je naše Valentýna na pláži pár km severně od Gazy. Tato fotka se stala předlohou obálky knihy. 

Nezávislost médií

Pokud bych si z MBA neodnesl nic, potom jen ten rok s Pressmanem mi změnil život. Od té doby vím, že zprávy, zpravodajství či noviny jsou jedna věc a skutečnost je věc zcela jiná. Došlo mi, že za velkou částí těch tzv. zpráv stojí mocenské zájmy - tj. zájmy miliardářů, korporací a mocných rodin. Je přitom jedno, jestli dané médium vlastní miliardář, korporace nebo je to médium tzv. veřejno-právní. Jak můžeme velmi názorně vidět i na příkladech České televize nebo Českého rozhlasu od covidu dál, i tato média nemají dnes už nic společného s “nezávislopstí” a jsou ovládána mocenskými zájmy, často více než média zprivatizovaná. Pokud nevěříte, doporučuji cvičení, která jsme dělali s Presssmanem. Vezměte si hlavní zprávy z ČR, ČRo a porovnejte je s tím, jak o stejných tématech informují v latinské Americe, v Asii, v arabském světě nebo v Číně. Pokud zaznamenáte zásadní rozdíl (což je velmi pravděpodobné), jděte do zdrojů. Pokud jste si tento experiment ještě neudělali, garantuju vám, že budete žasnout. 

Doporučuji následující cvičení: vezměte si hlavní zprávy z ČR, ČRo a porovnejte je s tím, jak o stejných tématech informují v latinské Americe, v Asii, v arabském světě nebo v Číně. Pokud zaznamenáte zásadní rozdíl (což je velmi pravděpodobné), jděte do zdrojů. Pokud jste si tento experiment ještě neudělali, garantuju vám, že budete žasnout.

Moje první cesta na globální jih

Znáte rčení “Učitel se objeví, když je připravený.”? Myslím, že mě na hodiny s prof. Pressmanem  připravilo především to, že jsem rok předtím vyjel poprvé za hranice “našeho světa”, mimo tzv. globální sever, a to konkrétně do Mali a Senegalu. Tam jsem se pak opakovaně vracel i do dalších (bývalých) evropských kolonií Francie. Oči se mi otevřely na cestě z Kalifornie do Ohňové země, kdy jsme na každém kroku naráželi na pozůstatky předkolumbovských civilizací, pozůstatky kolonizace a především mocenské hry USA napříč latinskou Amerikou. Jak jsem psal výše, opakovaně jsem pobýval i v Izraeli, Jordánsku a Palestině. Své zkušenosti jsem popsal opět v knize Třináct tísíc dní a naposledy třeba v předmluvě k naší novince Propast - skutečný příběh toho, jak se svět rozdělil na bohatý sever a chudý jih. 

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Všechny moje články: Linktree 
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.