Makro a mikro čekání
04. 12. 2008, TOMÁŠ HAJZLER
Foto: waltercin
V knize Moc přítomného okamžiku od Eckharta Tolle jsem narazil na skvělý koncept tzv. makro- a mikročekání.
Nejdříve mikročekání. Představte si, že jdete do práce a víte, že ten den vás nečeká nic zábavného – kontrola e-mailů, nudná schůzka se šéfem, pravidelná monotónní porada, příprava plánů na další období. Nic z toho vás nebaví, ani v tom nevidíte přílišný smysl. Po práci jedete domů, ale ani tam vás nečeká nic zajímavého – povinná domácí práce, možná nějaká televize…
Podvědomě cítíte, že byste chtěli dělat něco jiného, dokonce si i představujete co: „To by bylo super, kdyby…“ Ovšem místo abyste žili naplno, jedete na ¼ plynu, místo abyste žili, přežíváte, neboli tzv. mikro-čekáte na to, až budete dělat, co dělat chcete, na to, až bude život ideální. Až, až, až,…
Teď si představte, že studujete vysokou školu, jste ve druhém ročníku a ta škola vás zoufale nebaví. Dokonce cítíte, že se tomu oboru nebudete věnovat. Víte ale, že pro úspěch v naší společnosti potřebujete diplom. A tak jedete dál. „Tři roky přece vydržím!“ řeknete si. A tak to vydržíte a během celé doby si představujete, jak to bude fajn, až ze školy vylezete, najdete si vysněnou práci a začnete konečně žít. Tři roky uběhnou, vy si najdete (na první pohled) zajímavou práci, ve které záhy zjistíte, že jste znovu ve stejné situaci. Už zase čekáte na to, „až“. I v tomto případě místo abyste jeli naplno a užívali si přítomný okamžik (a tedy život), se tzv. makrotěšíte na to, až bude svět podle vašich představ.
Na co vlastně stále čekáme? Vždyť život je to, co se děje právě nyní – tady a teď! Přestaňme s tím ustavičným přemýšlením o tom, jaké to bude nebo jaké to bylo, a začněme už jednou provždy žít!
Já jsem býval velký mikro- ale hlavně makročekatel. Dokonce si myslím, že kdybych zemřel ještě tak před třemi lety, na náhrobní kámen by mi nejspíš napsali: „Ten, který čekal“. Ve všech školách, ve kterých jsem seděl, jsem makročekal, a když jsem začal pracovat, nebylo to o moc lepší. Svou dovednost makročekat jsem vypiloval k dokonalosti. Snad nejlépe jsem to poznal při půlroční cestě po latinské Americe, kdy jsem většinu času plánoval, co budu dělat po návratu.
Tenkrát mi ještě nedocházelo, že život je to, co se odehrává, zatímco si ho plánuji a čekám, až bude fungovat podle mých představ. To se samozřejmě nikdy nestalo ani nestane. Dnes už chápu, že život je přítomnost, to co se děje tady a teď – v mém případě v bytě mých rodičů, s klávesnicí, do které buším tyto řádky. Přemýšlení o tom, jaké to bude nebo jaké to bylo, mne pouze odvádí od přítomnosti a překáží mi v žití.
Jestli jste na tom podobně, jako jsem býval já, zvažte, jestli dál makročekat. Jestli žít stylem až, až, až, až,… Vždyť při troše štěstí máme k dispozici 30 tisíc dní života, třicátníci v průměru 13 tisíc. Z toho třetinu prospíme...
Tak proboha, na co čekat!? Kolik času nám pak zbude na život?