Když vám nejde, co děláte.

Když vám nejde, co děláte.

Foto: enboheme

Stalo se to v létě. Měli jsme hlad. V ledničce vymeteno a ve spíži pusto.
„Skočíme na oběd,“ rozhodli jsme se. „Pojďme na Vyšehrad k Rotundě.“
S úlevou zjišťujeme, že mají otevřeno a že jsme dokonce jediní hosté.

Saháme po jídelním lístku a objednáváme vepřovou panenku s bramborem. Tedy chceme
si objednat, ale slečna servírka není v dohledu. Jdu ji najít.
Objednáno.
Hlady se nám sbíhají sliny, které se snažíme spláchnout pivem.
Asi po půlhodině to servírka nese.

Pouštím se do toho. Péťa (moje manželka), která má jemnější jazyk a
citlivější smysly, k jídlu podezřívavě čichá. Já jí ale nevěnuji pozornost.
Takový mám hlad.
Když už jsem asi v polovině, Péťa mě zastavuje: „Je to zkažený, nejez to!“
Vytřeštím oči a začnu přemýšlet. Dochází mi, že to celé tak divně nasládle
voní.
„Slušný hoch dojí vždy všechno, co mu naservírují,“ velí výchova mé maminky.
„Co uděláme?“ ptám se Péti. „Reklamujeme to.“
Zavolali jsme servírku, abychom jí sdělili naše dojmy.
K našemu překvapení není ani trochu vyvedená z míry: „Už když jsem vám to
nesla, se mi to zdálo nějaký zkažený.“ Zalapali jsme po dechu. Tak odzbrojující upřímnost člověk nečeká.
Zápach našeho jídla se podobal tomu, které člověk občas ucítí, když míjí
popelnice. Zvláštní, jak dokáže hlad otupit smysly. Ucítil jsem to teprve,
až jsem zahnal hlad.
„Za takové jídlo nebudeme platit. Odcházíme,“ oznámila Petra.
Servírka vrtí hlavou: „No ale vy už jste snědl polovinu masa a díl brambor.
To já už vám musím naúčtovat.“
Ani jsme nevyjednávali, zaplatili a já se běžel domů vyzvracet.
Vyšehradským pohostinstvím se od té doby vyhýbáme.

Nechali byste se operovat u nenadaného lékaře? Sedli byste do letadla, které pilotuje člověk bez talentu? Pravděpodobnost, že ano, je veliká. Podle Gallupu 80%.

Je zvláštní, kolik lidí dělá práci, pro kterou nemají vlohy. Jak můžu dělat
servírku, když mi nezáleží na tom, co konzumují mí hosté, nebo na tom, co
potřebují?

U servírek a číšníků mávneme rukou a vyměníme lokál. Ale co jiné obory?
Nechali byste se operovat u lékaře bez nadání k tomu, co dělá? Dali byste
své dítě do školy, ve které učí učitel bez talentu učit? Sedli byste do
letadla, které pilotuje člověk, který v tom není dobrý? Ne? A přitom to
děláme dnes a denně. Podle výzkumné společnosti Gallup
osm lidí z deseti dělá v životě to, v čem není nejlepší. Někomu to celkem
jde, jiný je průměrný, mnozí tápou, hodně lidí selhává úplně. Ale nedělají
to, v čem jsou opravdu dobří. Prostě nesedí na správné židli.

Přestože se o to Gallup v některých zemích již pokoušel (např Singapur nebo
USA), nikomu se ještě nepodařilo vyčíslit ztráty, ke kterým tím dochází. Jak
spočítáte, že váš zaměstnanec ublížil vašemu zákazníkovi?

Tradiční škola řízení radí: Jestli nechcete, aby vám zaměstnanci odháněli
zákazníky, je nutné je řídit „zkrátka“ a hlavně je často kontrolovat.
Zaměstnanec se bude bát, k zákazníkovi si nic nedovolí a dá si pozor. Škola
řízení přes silné stránky nabízí něco jiného: Postarejte se, aby vaši lidé
dělali maximum toho, v čem jsou nejlepší. Tím minimalizujete počet chyb a
špatné pocity, které z toho plynou, na straně vaší, zaměstnance a hlavně
zákazníka.