Generace indoor, doba jedová & chudoba v Česku (9. díl seriálu "Škola základ života")

Devátý díl seriálu Škola základ života je poslední, který se věnuje tématu překážek výchovy zdravých a šťastných dětí. V tomto díle najdete společně dvě témata - nejprve pojmenujeme fenomén "generace indoor" a zamyslíme se nad tím, jak obtížné je vychovávat děti v dnešní době jedové a nakonec téma překážek výchovy skončíme oblastí chudoby, jejíž rozšíření nabralo i u nás na turbo-rychlosti. Každé téma má v knize, odkud seriál čerpá, jen omezený prostor - proto je dávám všechny tři do jednoho dílu. 

Tento seriál vzniká proto, že žijeme v období, kdy čelíme několika existenčním krizím najednou. Pokud chceme změnit systém, který námi manipuluje do toho, abychom se stávali poslušnými konzumenty, dělníky a vojáky, systém, který nás rozděluje, ožebračuje, vyvolává války a devastuje přírodu, potřebujeme na prvním místě změnit to, jak vychováváme a vzděláváme naše děti. Tento seriál mapuje to, jak dnes k výchově a vzdělávání přistupujeme a ukazuje alternativy, které dnes již existují. 
Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.

Generace indoor

Pojďme na první téma, kterým je výchova v době jedové. 
O tom, že jsem málem otrávil své děti, jsem už psal - Jak jsem otrávil své děti - nebo mluvil -    

- nespočetněkrát. 

Moje vzpomínky na to jsou více než děsivé. Pro rodiče není nic tak bolestivé, jako když trpí jeho děti. Některé souvislosti života v dnešní společnosti by mi však bez této zkušenosti jednoduše nedocvakly. Je to také jeden z důvodů, proč jsem dnes na téma toxicity života v moderním růstovém/konzumním kapitalismu mnohem citlivější. Zřejmě i proto mě šokovalo zjištění, kolik chemických látek používá průmysl s tím, že jejich vliv na lidské zdraví nemůže nikdy nikdo otestovat. Aneb, jak praví Gabor Maté v knize Mýtus normálnosti: 

Naše děti a vlastně i my s Péťou jsme se přiotrávili tak, že jsme se na podzim zavřeli do bytu s novými lepenými podlahami a lepeným nábytkem s vysokým obsahem formaldehydu a dalších jedovatých látek, které jsou dnes běžnou součástí staveb, nábytku, oděvů a dalších věcí, jimiž se v našich interiérech obklopujeme. Jedním z mých největších životních procitnutí bylo, že když jsme na jaře otevřeli byt a vyšli na zahradu, naše nemoci záhadně pominuly a my jsme byli zdraví jako dřív. Detaily toho všeho najdete zde: Ozdravný pobyt na venkově (je to úryvek z knihy Třináct tisíc dní).

Vybavila se mi přitom kampaň firmy Velux s názvem Indoor generation, ve které nemocná holčička vypráví, jak je pořád doma obklopená vší tou jedovatostí. Myslím, že Veluxu se tím podařilo trefit hřebíček na hlavičku. Na tu reklamu se podívejte v úvodu. Holčička vypráví příběh o nás - o generaci zavřené uvnitř, která prožije 90% života zavřená v nějakém interiéru (doma, ve škole, v zaměstnání, v nákupáku, v zábavním parku, v posilovně, v automobilech,..). 

Zaposlouchejte se do toho a možná si připravte kapesník - je pravděpodobné, že se rozbrečíte. Je to totiž jeden z těch krátkých filmů, které "míří na komoru" podobně jako třeba tato reklama (mimochodem to bylo zdaleka nejpopulárnější video, které jsem kdy sdílel na asociálních sítích - zde).  

U dětí, které pro svůj zdravý vývoj potřebují čistý vzduch a pohyb, jsou statistiky zmiňované v tom úvodním videu ještě víc alarmující. Ve školách občas slyším o absurdních případech, kdy dítě třeba až v rámci školy v přírodě vstoupí poprvé v životě do skutečného lesa. Do té doby sedělo pouze doma, v autě, případně v zábavních nebo nákupních parcích. 

Kdybych dnes mohl poradit svému mladšímu já, které se má právě stát otcem, doporučil bych mu asi něco v tomto smyslu: všímej si víc toho, v čem žijete. Buďte míň uvnitř a víc venku. A taky se vyhněte průmyslově zpracovaným potravinám, plastu, jednorázovým obalům, jednorázovým plenkám a vlhčeným ubrouskům. I tenkrát jsem chtěl stejně jako dnes pro své děti to nejlepší, jen jsem měl tehdy poněkud odlišné informace, než mám dnes. 

P.S. Čtenářům knih Elizabet Gilbert se možná vybaví fenomén "krabicových lidí":

"Dnes žijeme v krabicích. Každé ráno se vzbudí v krabici své ložnice, protože krabička budíku na krabici nočního stolku vedle nich začala vydávat zvuky, které jim přikazují vstát. Snídani mají také z krabice, kterou pak vyhodí do jiné krabice. Pak vyjdou z krabice, ve které bydlí, sednou do krabice s koly a jedou do práce. To většinou znamená další, velkou krabici rozdělenou na malé krabice kancelářských kójí, ve kterých lidé celé dny sedí a koukají do krabice počítače. Na konci dne opět nasednou do krabice na kolech a jedou do krabic svých domů a celý večer koukají do krabice televize, která je jim zábavou. I muziku poslouchají z krabice rádia, jídlo mají v krabici chladničky, oblečení v krabici skříně. Své životy žijí v krabici." Elizabet Gilbert

Pomozte hladovějícím dětem! 

Tolik jen ultra-krátce k výchově z pohledu toxicity. Posledním tématem z oblasti překážek klidné rodiny je i ve zdánlivě bohatém západním světě stále rozšířenější (dětská) chudoba. Znal jsem jí z Afriky, Asie, Latinské Ameriky nebo ze Spojených států. O té naší české jsem dlouho nevěděl. Přece jenom jsem vyrůstal ve společnosti, která se pyšnila tím, že chudobu porazila a že v socialistické zemi chudí lidé nežijí. Až jsem se jednou vracel odněkud z ciziny a v Praze cestou z letiště míjel billboard s posmutnělým chlapečkem sedícím na schodech a s nápisem „Pomozte hladovějícím dětem ještě dnes“. Připadal jsem si, jako bych byl ještě v Africe – jenomže na billboardu sedělo evropsky vypadající dítě. Hlava mi to tenkrát nebrala. HDP, zaměstnanost i průměrné mzdy (jako to, co nám je předkládáno jako hlavní parametry blahobytu) přece stoupají. Alespoň podle toho, co se píše v novinách, se máme „jako prasata v žitě“ (tyto řádky jsem psal v roce 2018)

Doma jsem sedl k počítači a do vyhledávače zadal odkaz z billboardu – www.obedyprodeti.cz. Byla to jedna z chvil, kdy se vám mění paradigma. Před sebou čtu: „Z našich analýz se ukazuje, že se zvyšuje počet dětí, jejichž rodiče nemají ani na jedno teplé jídlo denně,“ prohlašoval tehdejší ministr školství. „Jde hlavně o matky samoživitelky a otce samoživitele. Tedy o skupinu lidí, kteří jsou v současnosti nejvíce ohroženi nezaměstnaností a možným pádem do chudoby,“ doplňovala ho ministryně práce a sociálních věcí (zdroj).

Chápete to? 

Třicátá nejbohatší země na světě a my tu máme přes sto tisíc dětí, jejichž rodiče si nemohou dovolit zaplatit ani buchtičky s krémem nebo „uho“ ve školní jídelně?! Tenkrát se ještě mlčelo o dnešní rekordní míře oligarchizace, kdy většina společně vytvořeného bohatství jde ke stále méně početné skupince ultra-bohatých lidí. Už se ale celkem mluvilo o tom, že v Česku máme přes milion lidí pod hranicí chudoby a v době, kdy vznikala kniha, z které tento seriál čerpá, běželo v Česku 5 milionů exekucí a každý den se spouštělo 1 650 dalších. To je jedna nová exekuce za méně než minutu. Přímou zkušenost s exekucí, ať už na vlastní kůži či ve své rodině, mělo více než 3,9 milionu občanů ČR (zdroj). Přitom i tyto rodiny vychovávají naše budoucí vědce, lékaře, učitele, politiky a další lidi, kteří se o nás budou ve stáří starat... Nebo spíše by mohly vychovávat. Daleko pravděpodobněji však vychovávají lidi nešťastné a traumatizované, kteří budou mít v dospělosti problémy se závislostmi a budou častěji nemocní. Nebudou to tedy lidé, kteří se budou starat o nás, ale zbytek společnosti se bude muset postarat o ně.

Eldar Shafir, vědec specializující se na téma nedostatku, popisuje problém chudoby na příměru s počítačem. Říká, že je to jako když máte na počítači spuštěných deset, na paměť náročných programů najednou. Počítač se zpomaluje a zpomaluje, dělá chyby a nakonec zamrzne. Ne proto, že je to špatný počítač, ale proto, že toho dělá jednoduše příliš mnoho najednou. Chudí lidé mají analogický problém. A dělají špatná rozhodnutí ne proto, že by byli hloupější, nýbrž proto, že jsou v situaci, kdy nevědí, co řešit dřív, a kdy by hloupá rozhodnutí dělal každý. Výzkum na indických farmářích ukázal, že člověku, který se propadne do chudoby, klesá IQ až o deset bodů (zde). 

To samozřejmě není pouze problém zhoršeného učení dětí, ale především jejich rodin, které namísto toho, aby se jim dařilo se z chudoby vymanit, velmi často se do ní propadají stále hlouběji. Daniel Prokop upozorňuje, že chudoba se do života dětí promítá horší stravou, absencí rozvojových aktivit, vyšším stresem i stigmatizací v kolektivu. A hlavně má dlouhotrvající, až celoživotní následky (zdroj Slepé skvrny).  

Když se člověk propadne do chudoby, začne fungovat počítač na kterém je spuštěno několik desítek, na paměť náročných programů najednou. Počítač se zpomaluje a zpomaluje, dělá chyby a nakonec zamrzne. Ne proto, že je to špatný počítač, ale proto, že toho dělá jednoduše příliš mnoho najednou. Chudí lidé mají analogický problém. A dělají špatná rozhodnutí ne proto, že by byli hloupější, nýbrž proto, že jsou v situaci, kdy nevědí, co řešit dřív, a kdy by hloupá rozhodnutí dělal každý. Výzkum na indických farmářích ukázal, že člověku, který se propadne do chudoby, klesá IQ až o deset bodů.  

Státní továrna na výchovu

Symptomem chudoby - a to, jak té ekonomické, tak především vztahové a duchovní - je i česká posedlost zavírat děti do institucí, spíše než do rodin a sousedských komunit, kam přirozeně patří. To se po mnoha desetiletích pomalu mění. Přesto je to stále důležité téma, na které se podívejme.

Představte si, že se mamince narodí šesterčata a že je na ně sama. Taková byla a je totiž zcela běžná realita českých kojeneckých ústavů. Norma určuje jedné sestřičce právě šest miminek. „Přebalit, nakrmit, zpátky do postýlky, a když kojenec přesto pláče, ještě chvilin­ ku pochovat, pak se nedá nic dělat, další má taky hlad. Na nějaké velké chování nebo hraní, radost z drobností, které dítě zvládlo, tu není čas. Péče jako na běžícím výrobním pásu,“ říká k tématu dokumentaristka Linda Kallistová Jablonská (zde).

Když tato kniha vyšla poprvé (leden 2021), měly kojenecké ústavy v české výchově své místo. V srpnu téhož roku však čeští poslanci schválili novelu, podle níž se do roku 2025 mají všechny děti do tří let dostat z ústavů do náhradních rodin. Na Slovensku se k jejich zrušení odhodlali už v roce 2006. Studie potvrzují, že dítě vyrůstající v raném dětství bez jednoho svého hlavního pečovatele zaostává za vrstevníky, má nižší IQ, často trpí depresemi, má problémy s emocemi a navazováním vztahů. Znatelný rozdíl je na první pohled patrný dokonce už na snímcích mozku ročního batolete odloženého do kojeňáku v porovnání s jeho šťastnějším vrstevníkem vyrůstajícím v rodině. Statistiky ukazují, že každý druhý člověk, který vyrostl v kojeňáku, spáchá v dospělosti trestný čin (zde). Vzpomínáte na potřebu vazby? Už dlouho se ví, že umisťováním nejmenších dětí do ústavů si zaděláváme na problém rostoucího počtu nevyrovnaných či přímo psychopatických osobností. 

Pomoc biologické rodině nebo pobyt dítěte v pěstounské rodině vyjde stát násobně levněji než ústav, přičemž zájemců o profesionální pěstounství přibývá. Právě síť pěstounských rodin je hlavní nadějí na změnu. Pěstouni nabízejí dítěti péči jedné stálé, blízké a bezpečné osoby, a tím vytvářejí podmínky nutné pro vytvoření jisté bezpečné citové vazby. Dnes je v Česku několik stovek profesionálních pěstounů, přesto tři čtvrtiny kojenců (ročně zhruba tisíc pět set) posílají sociální pracovníci do kojeneckých ústavů. Pouze čtvrtina jich jde do pěstounských rodin (zde). Vedle toho státní úředníci jenom v Česku ročně odejmou dalších zhruba 3 000 dětí z jejich původní rodiny a přemístí je do dětského domova. Důvodem těchto opatření je týrání, zanedbávání nebo zneužívání. Jenomže násilí v rodině je příčinou pouze v jedné třetině případů. V ostatních případech jsou děti rodičům odebírány ze sociálních důvodů, (zde) tedy proto, že se rodina propadla do chudoby. Tento důvod je zcela hloupý, absurdní a pobuřující. Ukazuje na selhání role státu, který na jedné straně dovolí nastavení ožebračujícího systému a na druhé straně trestá ty, kteří v této hře s nulovým součtem prohrají. 

Pro matematicky založené jedince je velmi zajímavý i rozpočet celého tohoto systému. Na ústavní a náhradní péči dává Česká republika 11 miliard korun ročně. Z toho asi 5 miliard jde na provoz ústavů pro děti, včetně těch kojeneckých, které – jak už bylo řečeno – v zahraničí prakticky neexistují. Nás však vycházejí na osm až devět set tisíc na dítě a rok. Pěstounská péče přitom vyjde zhruba na polovinu a podpora rodin, aby v nich děti zůstávaly, je logicky ještě levnější (zdroj: Slepé skvrny). 

Co překáží výchově netraumatizovaných dětí

Uvěřili jsme tomu, že jsme obklopeni cizími, potenciálně nebezpečnými lidmi. Odstěhovali jsme se daleko od svých rodin (případně se nám rodiny rozpadly) a nechali se zlákat „snem o vlastním bydlení“. Jenže na to je potřeba vydělat. Řádně se ohánět. Táta je proto přes týden pryč, máma je na děti sama. Mnozí rodiče jsou na své děti dokonce úplně sami – jeden jediný dospělý na všechno sám. Pro tento dříve neexistující fenomén se vžil termín „samoživitel“. Všichni jsou vystresovaní a vyčerpaní. 

Uvěřili jsme tomu, že jsme obklopeni cizími, potenciálně nebezpečnými lidmi. Odstěhovali jsme se daleko od svých rodin (případně se nám rodiny rozpadly) a nechali se zlákat „snem o vlastním bydlení“. Jenže na to je potřeba vydělat. Řádně se ohánět. Táta je proto přes týden pryč, máma je na děti sama. Mnozí rodiče jsou na své děti dokonce úplně sami – jeden jediný dospělý na všechno sám. 

Roste počet lidí, kteří se protloukají po ubytovnách, azylových domech, nebo dokonce žijí na ulici. Strach o existenci, o to, jak zvládnou zaplatit složenky nebo jak dlouho ustojí výpadek příjmu v případě, že onemocní nebo že je propustí ze zaměstnání, je přímo epidemický. A pokud se rodina dostane do situace, kdy nemá jistou střechu nad hlavou, tak to už je pořádný stres. A převaha dystopických zpráv o stavu světa všude kolem na klidu nepřidá. 

Hlavní výzvou pro rodiče v dnešní době je uspořádat si život tak, aby byli sami spokojení a vyrovnaní a mohli dětem poskytnout láskyplnou péči a pocit bezpodmínečného přijetí. Pokud ale žijí „od výplaty k výplatě“, tak jako polovina Čechů, (zde) je pro ně vytvoření bezpečného a láskyplného prostředí pro děti bohužel nedosažitelnou utopií. Pro nás ostatní by tento fakt měl být další položkou na seznamu důvodů, proč upgradovat „operační systém“ naší společnosti. 

Tolik k tomu, co překáží výchově dětí v klidu a s láskou.
Překážkám se věnuje 5.- 9. díl seriálu

Příští víkend se pustíme do tématu výchovných stylů se zaměřením na kultivaci svobody a zodpovědnosti u dítěte.  

____________
Všechny díly najdete zde: Škola základ života.
Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.

Výchovu dětí nezměníme, pokud se současně nezačneme uzdravovat z generačních traumat, které si předáváme z generace na generaci. Obrovskou nadějí je pro mě to, že se to již děje - alespoň soudě podle toho, že našimi nejprodávanějšími tituly jsou Respektovat a být respektován (téma výchovy) a všechny knihy od Gabora Matého (téma traumatu). 

Kromě výše jmenovaných šíříme k tématu tohoto seriálu, přes Peoplecomm, další knihy: Vůdce smečky: Láskyplné vedení v rodiněDůkaz, že sebeřízené vzdělávání fungujeJak děti získávají "akademické" dovednosti bez formálního vyučováníSummerhill a další. 

Podobně, jako vzniká tento seriál věnovaný prvním letům života, vznikl i seriál o tom, jak jak funguje firma, jak jsme se v podnikání dostali tam, kde jsme dnes a v čem všem ovlivňuje byznys naše životy. Jmenuje se Byznys 101 a má 69 dílů. Co je mi známo, je to nejkomplexněji zpracované téma fungování byznysu v naší mateřštině. 

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.