Evoluce školy (26. díl seriálu "Škola základ života")

26.díl seriálu Škola základ života mapuje evoluci školy. Kde se škola poprvé objevila, v jaké fázi vývoje je dnes a kam směřuje. Foto v úvodu: s dětmi z Montessori na Beránku na škole v přírodě.  

Tento seriál vznikl proto, že žijeme v období, kdy čelíme několika existenčním krizím najednou. Pokud chceme změnit systém, který námi manipuluje do toho, abychom se stávali poslušnými konzumenty, dělníky a vojáky, systém, který nás rozděluje, ožebračuje, vyvolává války a devastuje přírodu, potřebujeme na prvním místě změnit to, jak vychováváme a vzděláváme naše děti. Seriál Škola základ života mapuje to, jak dnes k výchově a vzdělávání přistupujeme a ukazuje alternativy, které dnes již existují. 
___________________

Naši předkové žili od samého počátku lidských dějin prakticky až do nedávna v malých kočovných tlupách, ve kterých se děti učily samy zcela přirozeně hrou, pozorováním a zkušeností. První školy se začaly objevovat až v antickém Řecku, Římě a v Číně ale vždycky tak, že vzdělávání dětí bylo v kompetenci rodiny, nevynucované státní či panovnickou mocí. První škola s povinnou školní docházkou se objevila až v roce 1592 v dnešním Německu, v protestantském vévodství Pfalz-Zweibrücken. Na našem území, v tehdejší habsburské monarchii, byla povinnost vzdělání dětí ustavena v roce 1774. Z pohledu milionů let evoluce tedy vznikla škola, jak ji známe, teprve včera. 

Než se vzdělávání dětí stalo státem předepsanou a řízenou povinností, mohli si rodiče – v závislosti na svých možnostech – vybírat. Zdá se mi, jako by se doba opakovala: během posledních zhruba sto let se z jednoho modelu typizované školy povinné pro všechny vyvinulo nespočet dalších variant přístupu ke vzdělávání dětí. Je nutno podotknout, že pro nás za železnou oponou se tyto různé možnosti začaly otevírat postupně až po roce 1990. Jazykem integrální teorie tak k tradičnímu žlutému modelu přibyly oranžovézelené a 
a postupně i tyrkysové alternativy. Mezi nejrozšířenější vzdělávací systémy, které fungují od oranžové úrovně výš, patří kromě nejznámějších – Montessori pedagogiky a waldorfského systému – také „daltonský plán“, „jenská škola“ nebo „integrovaná tematická výuka“. V těchto systémech se s dětmi zachází vlídněji a bere se větší ohled na jejich individuální i vývojové potřeby. S tradičním nuceným přístupem je však spojuje jeden základní fakt: vzdělávání je řízeno zvnějšku – co se děti budou učit, je téměř výhradně v rukou dospělých, tj. státu a jednotlivých učitelů.

Existují dvě základní paradigmata vzdělávání: o vnějšně a vnitřně řízené vzdělávání. V tom prvním je vzdělávání nařizováno druhými lidmi, v tom vnitřním si o něm rozhoduje ten, který se vzdělává. 

Jana Nováčková, významná česká psycholožka, která se věnuje výchově a vzdělávání dětí a patří k předním kritikům systému nařízeného, povinnostního vzdělávání, hovoří o dvou základních paradigmatech vzdělávání: o vnějšně a vnitřně řízeném vzdělávání. Právě toto je moment, od kterého se podle ní odvíjí všechno ostatní. Vnějšně řízené vzdělávání, tj. hromadné, řízené „shora“ a plošně kontrolované, může brát jen velice omezeně ohledy na odlišnosti dětí a na jejich individuální potřeby. Naopak školy založené na paradigmatu vnitřního řízení – tj. takové, kde si dítě samo (s větší či menší podporou dospělých a s patřičným zázemím) rozhoduje o tom, co, jak, kdy a s kým se bude učit – vypadají naprosto jinak. Charakteristiky, které v našem povědomí naplňují pojem škola (třídy, předměty, hodnocení, stejná výuka pro všechny děti atd.), tam vůbec nemusíme najít. Nazývají se svobodnými nebo demokratickými školami, případně se hovoří o vzdělávání, které probíhá jinde než ve škole – viz např. anglické termíny homeschooling, unschooling či například worldschooling. Jelikož všechny tyto směry (ať je to jen vylepšení vnějšně řízeného vzdělávání či vzdělávání více vnitřně řízené) jsou ve vztahu k centralizovanému státnímu školství v menšině, hovoří se o nich dočasně jako o „alternativě“. Nekompromisně vnitřně řízené, tj. sebeřízené vzdělávání v Česku současná legislativa neumožňuje, a tak před povinným „rámcovým vzdělávacím programem“ není úniku. 

Co se týče míry decentralizace a svobody jednotlivce ve vzdělávacím systému, tak na jedné straně najdeme školy fungující na principech pruské kadetky, ze které vzejdou ještě ve 21. století poslušní, uniformní jedinci. Na straně druhé existuje model Sudbury, který vychovává samostatné, zodpovědné jedince.

Co se týče míry decentralizace a svobody jednotlivce ve vzdělávacím systému, tak na jedné straně najdeme školy fungující na principech pruské kadetky (tak prvopočátky školy v našich zemích nazývá Ondřej Šteffl), ze které vzejdou ještě ve 21. století poslušní, uniformní jedinci. Na straně druhé existuje model Sudbury (podle Sudbury Valley School v americkém státě Massachusetts, založené v roce 1968 a dosud úspěšně fungující, jejíž princip sebeřízeného vzdělávání a demokratické samosprávné komunity převzaly školy v mnoha zemích na světě), který vychovává samostatné, zodpovědné jedince. To jsou dva dnešní protipóly. Systém státního školství valné většiny zemí je dnes stále ještě blíže principům pruské kadetky, i když se za poslední desetiletí díky poznatkům v psychologii a v neurovědách výrazně posunul směrem k modelu Sudbury. 

Kardinální otázkou však zatím zůstává, jak dlouho ještě bude stát celoplošně určovat, co a kdy se mají děti učit, a dokdy je bude odměňovat nebo trestat za plnění centrálně stanovených norem. Je zřejmé, že každý systém vzdělávání má svůj smysl a účel. Za reforem Marie Terezie bylo velmi žádoucí zvýšit gramotnost obyvatelstva při zachování poslušnosti. Známý je dobový výrok: „Rakousko nepotřebuje lidí učených, nýbrž dobrých poddaných.“ Zpočátku byl hlavním cílem výcvik vojáků pro císařskou armádu, následovaný potřebou zástupů poslušných, gramotných dělníků k výrobním pásům tehdy se masově rozvíjejícího průmyslu. Model kadetky byl proto velmi příhodný. Ačkoliv oficiální státní dokumenty vzniklé po roce 1989 mají preambule plné vzletných slov o rozvoji každého dítěte, podstata a organizace školy se nijak výrazně nezměnila, a tak plní státní školy ve 21. století stále tentýž cíl, jaký jim byl dán do vínku s nástupem povinného vzdělávání – zajistit gramotnou, poslušnou pracovní sílu pro ekonomiku postavenou na průmyslu, jinými slovy vyrobit poslušná a přesná kolečka do soukolí centralizované společnosti. To představuje tradiční, žlutý náhled na život. Montessori, Waldorf a další alternativní školy přistupují ke světu z pozice zeleného a nově i tyrkysového uvažování (zejména model Summerhill a Sudbury). Jejich cílem je umožnit dětem prožít plnohodnotné dětství, rozvinout jejich přirozené nadání a tím je připravit na život, nikoliv udělat z nich zboží k prodeji na trhu práce.

Kardinální otázkou však zatím zůstává, jak dlouho ještě bude stát celoplošně určovat, co a kdy se mají děti učit, a dokdy je bude odměňovat nebo trestat za plnění centrálně stanovených norem.

____________

Všechny díly najdete zde: Škola základ života.
Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.

Výchovu dětí nezměníme, pokud se současně nezačneme uzdravovat z generačních traumat, které si předáváme z generace na generaci. Obrovskou nadějí je pro mě to, že se to již děje - alespoň soudě podle toho, že našimi nejprodávanějšími tituly jsou Respektovat a být respektován (téma výchovy) a všechny knihy od Gabora Matého (téma traumatu). 

Kromě výše jmenovaných šíříme k tématu tohoto seriálu, přes Peoplecomm, další knihy: Vůdce smečky: Láskyplné vedení v rodiněDůkaz, že sebeřízené vzdělávání fungujeJak děti získávají "akademické" dovednosti bez formálního vyučováníSummerhill a další. 

Podobně, jako vzniká tento seriál věnovaný prvním letům života, vznikl i seriál o tom, jak jak funguje firma, jak jsme se v podnikání dostali tam, kde jsme dnes a v čem všem ovlivňuje byznys naše životy. Jmenuje se Byznys 101 a má 69 dílů. Co je mi známo, je to nejkomplexněji zpracované téma fungování byznysu v naší mateřštině. 

__________________

Zůstaňme v kontaktu: Zprávy ze života
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.

V případě, že čerpáte z mé práce a cítili byste potřebu "vyrovnat energie" - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky.