Buď normální, hodný a nezlob! (17. díl seriálu "Škola základ života")

17. 05. 2024, TOMÁŠ HAJZLER

17.díl seriálu Škola základ života pokračuje 6.mýtem (z deseti popsaných) naší kultury. Tyto mýty jsou tím, co učíme naše děti o světě okolo nás. "Buď normální, hodný a nezlob!" se věnuje tématu tlaku na konformitu, potlačení opravdovosti a celkové ochočení dítěte. Celý seriál najdete zde. Na fotce jsem já s bráchou. Vychovávali nás jako hodné kluky, co nemají zlobit. 

___________________

Tento seriál vzniká proto, že žijeme v období, kdy čelíme několika existenčním krizím najednou. Pokud chceme změnit systém, který námi manipuluje do toho, abychom se stávali poslušnými konzumenty, dělníky a vojáky, systém, který nás rozděluje, ožebračuje, vyvolává války a devastuje přírodu, potřebujeme na prvním místě změnit to, jak vychováváme a vzděláváme naše děti. Tento seriál mapuje to, jak dnes k výchově a vzdělávání přistupujeme a ukazuje alternativy, které dnes již existují. 
Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.
___________________

Otázku „Kdo jsem?“ zodpovídá i tento mýtus. Stejně jako jiné druhy zvířat se také my rodíme divocí a nespoutaní. Jak víme, evoluce nás však naučila, že v divočině je možné přežít pouze společně, ve smečce. Proto je základním pravidlem každého skupinového uspořádání potřeba chovat se jako ostatní. Splynutí s davem bylo a v divočině stále je základním receptem na přežití. Divokost nebo jakákoliv jiná forma odlišnosti byla vždy ohrožením nejen pro jednotlivce, ale i pro smečku jako celek.

Klíčovým úkolem smečky, stáda či hejna je tedy naučit mláďata přizpůsobit se. My lidé tomu říkáme výchova, i když termínů popisujících tuto snahu je nespočet. V sociologii se hovoří o enkulturaci a o tzv. socializačním procesu, během něhož jedinec přebírá normy dané kultury, až se z něj stane tzv. normální člověk neboli člen lidské společnosti.

Prokrustovo lože

Tlak na normálnost, tj. stejnost, vysvětluje báje o Prokrustově loži. Prokrústés, postava z antických bájí, se „proslavil“ tím, že do svého příbytku kousek od Athén zval pocestné na kus chleba a nocleh. Vyprávělo se o něm, že má kouzelné lože, které se přizpůsobí výšce každého nocležníka. Pro vysokého se prý natáhne, pro malého naopak zmenší. Jenomže po čase také Prokrústés přišel na to, že když se s džbánem chodí pro vodu příliš dlouho, může se ucho utrhnout. Vyšlo totiž najevo, že je to prachobyčejný vrah, který do své železné postele malého pocestného natáhne a velkého oseká tak, až jim lože padne jako ulité.

Prokrústés chtěl mít své pocestné pěkně ořezané, souměrné, jednoho jako druhého. Podobná stejnost je prioritou také každého tradičního rodiče. I on malé dítě natahuje a velké přisekává tak, aby dobře zapadlo. Stačí zaposlouchat se do jeho slovníku:

Kde jsi to viděl?
Kluci nebrečí!
Chovej se normálně!
Co na to řeknou lidi?
Jsi tu jediný, kdo se takhle chová! Odejdi a vrať se, až budeš normální!

Dogmatické lpění na stejnosti a nevyčnívání časem způsobí, že se děti začnou chovat a myslet jako ostatní a rozvine se u nich některá z početných normóz, kde se tlak na stejnost projeví až patologicky. Už nevyčnívají z řady jako dřív, nedělají problémy, a jsou tedy ideálními předškoláky, připravenými zasednout do tréninkového programu, který je přetvoří na poslušné zaměstnance, kteří byli a zatím stále jsou základem (průmyslové) společnosti.

Hodné a zlobivé děti

Dělení na „hodné“ a „zlobivé“ děti patří dodnes mezi základní výchovná paradigmata. Převažuje přesvědčení, že lidé se dělí na dobré a zlé, děti z toho nevyjímaje. Výzkumy lidské osobnosti přitom potvrzují, že se nerodíme dobráky nebo zločinci. Od narození v sobě máme všechny možné lidské vlastnosti. Čím se jeden od druhého lišíme, je pouze poměr, v jakém jsou jednotlivé kvality namíchány. Každý je nějak schopen řečnit, spolupracovat či tvořit. Stejně tak jsme všichni schopní krást, ničit, a dokonce i zabíjet. Jinými slovy rodíme se celí, kompletní. Na startovní čáře máme všichni k dispozici jednu velkou hromadu vlastností, které tvoří naši osobnost.

Naše společnost však lidské chování logicky rozděluje na dvě hromádky. Na chování pro přežití skupiny prospěšné (správné, dobré, vhodné, přijatelné, normální, slušné, chvályhodné...) a naopak neprospěšné (nesprávné, špatné, nevhodné, nepřijatelné, nenormální, neslušné, trestuhodné...).

Každý tvor, který žije ve stádu, smečce nebo v hejnu, má kdesi hluboko v sobě potřebu přijetí. Kdykoliv se tedy coby děti v očích rodičů či ostatních chováme „správně“, dávají nám najevo, že jsme hodni jejich pozornosti a lásky, že nás společenství přijímá a není se tedy čeho bát. Chováme-li se z hlediska společnosti „nesprávně“, hovoří o zlobení, tedy o zlu. Ať už slovně nebo neverbálně nám dávají najevo, že nás nepřijímají takové, jací jsme. Kromě toho nás varují, že pokud v takovém chování budeme pokračovat, nebudeme hod- ni jejich lásky a hrozí nám nepřijetí (rodinou, kolektivem či společností jako celkem). To v nás aktivuje jeden z největších strachů, neboť vyloučení ze skupiny znamenalo v divočině jediné – smrt. Se mnou si rodiče jednou už nevěděli rady, a tak je v nejlepší víře napadlo sbalit mi – coby tříletému nebo čtyřletému – kufírek a vystrčit za dveře bytu s tím, že mě posílají do polepšovny. Zavřeli za mnou a nechali mě stát a brečet na chodbě. Mysleli si, že to mé výchově prospěje, ale já jsem z toho měl trauma na mnoho let.

Půlku sebe sama za to, že mě budete mít rádi

Vzpomeňte si na dvě základní, ale přitom protichůdné potřeby, se kterými se každý z nás rodí – potřeba pouta a přijetí a potřeba autenticity/o-pravdo-vosti aneb být v kontaktu se sebou samým. Příběh o „normálních“, hodných dětech, které nezlobí, je příběhem maximálního potlačení opravdovosti na úkor přijetí. Jak jde čas, z celých, divokých dětí se stávají děti hodné, ovšem už ne celé, ale „poloviční“. Velkou část své osobnosti totiž v průběhu let vyměníme za přijetí rodinou a lidskou společností.

Človíčka při jeho příchodu na svět můžete přirovnat k velkému středověkému hradu s mnoha místnostmi, komnatami a špeluňkami. Co místnost, to jedna jeho vlastnost. Ovšem jeho okolí mu začne záhy vysvětlovat, že do mnoha z těch místností nesmí chodit. Jen se zaposlouchejme třeba na dětském hřišti do příkazů začínajících předponou ne:

Ne­choď! Ne­běhej! Ne­lez! Ne­strkej! Ne­jez to!

Okolí nám přikazuje ty nepěkné, neslušné místnosti opustit, zavřít a bohužel také předstírat, že nikdy neexistovaly. A my, protože tolik toužíme po lásce, pozornosti a přijetí, začneme požadavkům okolí vycházet vstříc. Zavíráme jednu komůrku za druhou. Postupem času ale zapomeneme, že jsme ty místnosti kdy měli, a z našeho třísetpokojového hradu se stane v krajním případě garsonka. Navíc časem už ani nebudeme vědět, že jsme zapomněli. A tak vznikne dokonalé Prokrustovo lože, na kterém pak většina z nás nevědomky proleží celý život.

Čím spíše tomuto mýtu uvěříme, tím usilovněji se snažíme být „hodní“ a „nezlobit“. „Normální“, hodné děti se postupem času zpravidla změní na hodné, slušné žáky/žákyně, studenty/studentky, občany/občanky, manžely/manželky, zaměstnance/zaměstnankyně apod. Hodné, ale poněkud pasivní, nepřirozené a často také dosti nudné a smutné osobnosti, pro které kdosi navrhl hanlivý termín „ovčané“ (podobně se v angličtině používá termín sheeple = sheep + people).

Problém hodných a zlobivých dětí spočívá v tom, že ony nepřijatelné vlastnosti nevymizely, ani když jsme se tak přestali chovat (přestali jsme chodit do těch zavřených komnat). Žijí si dál svým životem a čím méně o nich víme, tím lépe vědí ony o nás. Ozývají se v nás totiž pokaždé, kdykoliv je na druhých lidech obdivujeme nebo nesnáší- me. Psychologové pro tento jev používají termín projekce stínu (Psychický obranný mechanismus: člověk podvědomě odmítá své vlastnosti, myšlenky a emoce a místo toho je přisuzuje druhým lidem. Mechanismus popsal poprvé Sigmund Freud).

Naše potřeba hodnotit a soudit druhé lidi je přímo úměrná tomu, nakolik se tento rodičovský mýtus podepsal na nás samotných. Velkou část energie, kterou máme v zásobě pro život, tak potom vyplýtváme na nikdy nekončící posuzování druhých lidí: „Ten je takový, druhý makový, toho obdivuji a jiného nesnáším...“

C. G. Jung k tomu poznamenal: „Raději bych byl celý než hodný!“

Já také. Odevzdat třeba až polovinu své osobnosti výměnou za to, že zapadnu, považuji za příliš vysokou cenu.

____________
Všechny díly najdete zde: Škola základ života.
Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.

Výchovu dětí nezměníme, pokud se současně nezačneme uzdravovat z generačních traumat, které si předáváme z generace na generaci. Obrovskou nadějí je pro mě to, že se to již děje - alespoň soudě podle toho, že našimi nejprodávanějšími tituly jsou Respektovat a být respektován (téma výchovy) a všechny knihy od Gabora Matého (téma traumatu). 

Kromě výše jmenovaných šíříme k tématu tohoto seriálu, přes Peoplecomm, další knihy: Vůdce smečky: Láskyplné vedení v rodině, Důkaz, že sebeřízené vzdělávání funguje, Jak děti získávají "akademické" dovednosti bez formálního vyučování, Summerhill a další. 

Podobně, jako vzniká tento seriál věnovaný prvním letům života, vznikl i seriál o tom, jak jak funguje firma, jak jsme se v podnikání dostali tam, kde jsme dnes a v čem všem ovlivňuje byznys naše životy. Jmenuje se Byznys 101 a má 69 dílů. Co je mi známo, je to nejkomplexněji zpracované téma fungování byznysu v naší mateřštině. 

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.