Anketa katedry české literatury Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy: Která kniha vás v roce 2019 nejvíc zaujala?
05. 01. 2020, TOMÁŠ HAJZLER
V Anketě Katedry české literatury Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy „Která kniha vás v uplynulém roce nejvíce zaujala? doporučuje dr. Josef Peterka knihu Třináct tisíc dní aneb Čtyřicátníkovi postřehy z cestování životem.
A toto mi k tomu napsal:
Milý pane Tomáši Hajzlere,
jen šťastnou náhodou se mi dostalo do ruky Vašich Třináct tisíc dní - náhodou proto, že kniha bohužel není v běžné distribuci. Ač se považuju za čtenáře dosti otrkaného ba otrlého, Váš neváhám říct životní spis mě uzemnil i odzbrojil. Musím se o to inspirativní počtení s Vámi nějak podělit.
S knížkou jsem prožil víc než dva týdny. V jednom tahu jsem vždy zvládnul jen tak dvě tři eseje a mezitím v přestávkách se mi věci honily hlavou, porovnával jsem s tím, co taky z vlastní zkušenosti shodně znám a co zas neznám vůbec ba ani na vlastní kůži znát nechci, něco "sdílel" s manželkou, kterou už jsem tím pádem taky navnadil.
Psali jsme na pedagogické fakultě před časem Encyklopedii literárních žánrů, tak se mi při četbě vynořovaly různé starobylé kódy jako konfese, autobiografie (duchovní), cestopis (intelektuální), román zasvěcení, román citové výchovy, Bildungsroman, všenáprava, utopie ale pochopitelně taky módní a komerční pedagogicko-psychologické "traktáty" o rozvoji osobnosti a snadné cestě ke štěstí i úspěchu pomocí pozitivního myšlení, kde v pozadí vykukuje často mazaný kouč/ guru/ jasnovidec/ astrolog/ pan esoterik a tak...
Proč je pro mě ale tahle filozofující vize alternativní existence v předkolapsovém světě tak objevná a naléhavá, tak přesvědčivá? Odpovědět prostě - je to palčivě aktuální poselství - asi nestačí. Těch je víc. Ve hře musí být nějaká hlubší souhra faktorů, domnívám se minimálně tří. I když to jako autor nejspíš víte, já si sám pro sebe ten nevšední čtenářský zážitek potřebuju ujasnit:
1) Osobní lidské nasazení. Pisatel vyznává to, co sám, dokonce se svými nejbližšími, zároveň důsledně praktikuje. Navíc jako poutník naší Zemí podstupuje i s malými dětmi nemalá rizika čili experimentuje. Takové poznání kotví v sebepoznání a naopak. Sebe přitom neidealizuje, neheroizuje, je neobyčejný ve své lidské obyčejnosti, omylnosti, zranitelnosti, nemocnosti, někdy nebezpečné pošetilosti. Odzbrojující upřímnost, které člověk věří i v éře podvodných mystifikací. Čtenář tím pádem sympatizuje s autorem dokonce i tam, kde případně nesouhlasí s jeho názory, třeba s jeho kichotismem či hazardováním. A kupodivu tento důvěrný tón čtenáři "nepáchne" vypočítavým exhibicionismem! Slouží totiž myšlence, nejen egomanickému sebezviditelnění.
2) Exaktní erudice. Žádné jen obecné proklamace, vše detailně doloženo tvrdými fakty a argumenováno s udivující znalostí nejnovějších výzkumů, výmluvných statistik. K tomu pronikavý intelekt interpreta, který v zdánlivě nahodilých fenomenech rozpoznává podstatné signály. S touto impozantní autorskou encyklopedií souvisí řada nesamozřejmých předpokladů - studium zemědělství, znalost jazyků, pečlivá vědecká dokumentace, internetové kompetence, otevřenost odlišným způsobům života, myšlenkám druhých lidí.
3) Poetická imaginace, umění vyprávět. I když jde o "nebeletristické", nonfiktivní texty, mají svou vyhraněnou poetiku, díky níž nejsou určeny jen pro poznání, ale zároveň pro čtenářský zážitek z myšlenkového obsahu, který se dá jak známo tlumočit buď nudně nebo jako zde poutavě. Díky čemu? Nekonvenční synekdochické tituly kapitolek, lapidární a přitom sugestivně konkrétní evokace situací, často bizarních lokalit, drobné příběhy, sentence, slovní hříčky, zpestřující citace moudrých podobenství... Zvláště účinné jsou dvě strategie: Vnitřní kompozice jednotlivých epizod rozvíjená zpravidla s radikální antitezí, s maximálně výrazným protikladem, přičemž vyúsťuje (více či méně překvapivě) do závěrečného povzbudivého prozření/ morality. A pro mě nejúžasnější, vskutku básnivou technikou jsou systémově rozvíjené originální kognitivní metafory/ paralely, příměry otvírající netušené souvislosti - druhé významové patro empirie.
Takže smekám. Ať se Vám daří!
Josef Peterka
Tomáš Hajzler (1971): Třináct tisíc dní. Čtyřicátníkovy postřehy z cestování životem.
Vydal: PeopleComm. Kniha nevím proč není v běžné distribuci.
Autor - erudovaný zemědělec a filozof - ve svých "Kristových letech" odešel i se svou manželkou z lukrativního zaměstnání "v krabici", aby zkusil žít smysluplnějším/ družnějším/ k přírodě šetrnějším způsobem. - Bez kýčových rad o snadno nabytém štěstí. Jeho soubor téměř 150 pronikavých esejistických textů v devítí tematických cyklech o tomto experimentu osobního rozvoje vydává obdivuhodně upřímné a přemýšlivé svědectví, které inspiruje k sebereflexi i čtenáře. Takže spojení autobiografie, cestopisu, konfese a trochu i (komunitární) utopie, pro čtenáře stejně jako pro autora, jeho ženu a dvě malé dcery dobrodružství poznání: Dramatických příhod a situací v cizích kulturách, fascinujícího předkolapsového světa, sebe sama v něm. Jako v každé špičkové nonfiktivní literatuře i zde autor poutavě vypráví, ukazuje brutální protiklady a s moderní imaginací rozvíjí kognitivní metafory, o čemž někdy vypovídají už názvy: Život jako cesta vlakem, Maraton jako škola života, Uvízli jsme v eskalátoru... Zvláštní číselný název díla údajně vznikl tak, že si "čtyřicátník" odvodil z průměrného věku dožití, kolik asi dní má šanci nepromarnit...
____________
Zůstaňme v kontaktu: Zprávy ze života
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.
V případě, že čerpáte z mé práce a cítili byste potřebu "vyrovnat energie" - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky!