15 postřehů z 1/2 Jeruzaléma

16. 03. 2012, TOMÁŠ HAJZLER

Už jsem psal, že jsem na pár dní v Jeruzalémě na Honzo–cestě. Dneska jsem si dal jejich 1/2 maraton. Bylo to pro mě zase něco poprvé, plné „těšo–strachu“, mimo komfortní koleje, po kterých jedu často doma. Mám z toho pár silných dojmů ve vztahu ke svobodnému životu, tak je zkusím sepsat. Bez ladu a skladu, tak jak mě napadají.

1. Kroupy. Dobrý nebo blbý? Párkrát během závodu začaly padat kroupy a sníh. Zaujalo mě, že část davu vždy zajásala, zatímco druhé části ztuhly rysy a něco si zamumlali „pod knír“. Znělo mi to jako anglické f**k. Tyhle příhody mi vždycky připomenou to, co říkal prý už Shakespeare: „Nic není dobré nebo špatné. To z toho dělá až naše přemýšlení.“ Vzpomínáte na Štěstí? Neštěstí? Kdo ví?

2. Běh místo střílení. Běžela s námi snad půlka místní armády. Naházeli samopaly na hromadu, svlékli uniformu, skočili do kecek a postavili se na start. A já si říkám… To by byl svět, kdyby všichni lidi, co po světě pobíhají s flintou, místo střílení běhali. Co? Naivita? Asi jo, ale stejně mi to nedá. Uměli bychom tomu nějak pomoct?

3. Slunce a lidi ven. Lidí bylo kolem trati poskrovnu. Až v druhé části vylezlo slunce a s ním i lidi. A tak si zase říkám, jak je to sluníčko pro člověka důležitý. A jestli ta naše od října do dubna povětšinou šedá obloha nemůže za to, že to v mnoha našich městech vypadá, jako při zákazu vycházení? Co myslíte? A co bychom mohli udělat proto, aby ta naše města a městečka ožila? Tahle otázka na mě přijde při každý honzo–cestě. Na mě je u nás mnohdy až moc mrtvo.

4. Poučení a učení. Po posledním běhu v Budapešti jsem přišel o dva nehty na nohou. Podcenil jsem rady guruů dlouhých běhů a pořídil si boty, které „padnou jak ulité“, abych pak sám bolestivě zjistil, že správná bota na dlouhý běh má být o číslo větší. Dnes jsem tuhle pozlacenou radu konečně otestoval na své kůži. Díky, pánové! Přece jenom stojí za to občas poslouchat autoritou uznávané autority. Anebo ne?

5. Na co nejsou buňky… Jsou i věci, které se asi nenaučím, protože na to nejspíš nemám buňky. Opakovaně jsem se blbě najedl (= pozdě a moc) a rozedřel jsem si bradavky. Zase. Guruové tuhle část těla radí namazat vazelínou a přelepit. Ženy to zpravidla uloží do podprsenky, tj. jich se netýká. Ale muži přes to přetáhnou triko a to může být od desátého (v mém případě) kilometru zlé… Já jejich rady slyšel x–krát a stejně jsem to ráno jenom přelepil. Bez vazelíny. Dojde mi to vůbec někdy? Kolik takových věcí, které se nikdy v životě nenaučím, vlastně mám? Co vy? Nebo jste na tom lépe?

6. A co se děje za zdí? Tolik zbraní jako dnes jsem viděl naposledy v hollywoodském filmu. Nebo ve zprávách na Nově? Člověku to vždy připomene, že je tady něco jinak, než jak je tomu u nás. A že jsou tu mraky lidí za vysokou zdí, kteří mají nejspíš úplně jiné starosti než my tady. Tady je to za rohem. U nás je to z ruky. Ale je to stejný. I my žijeme na ostrůvku. Dumáte o tom?

7. Kde jsou naše hranice? –  Zkoušeli jste si někdy sáhnout na dno a najednou bylo nutné si tam sáhnout ještě jednou a vy jste třeba zjistili, že si umíte sáhnout ještě níž? Možná vám nejprve někdo řekl: „Udělej kolik kliků můžeš!“ A když jste „padli na hubu“, tak vám řekl: „A teď si dej ještě deset!“ A vy jste to dali? Tak tyhle běhy jsou pro mě podobný. A dumám, kde mám vlastně hranice? Mám o nich ponětí? Testuju je dost? Jak si je testujete vy?

8. Hormony I – Ráno jsem vybíhal a nebylo mi dobře :–(. Blbě jsem se najedl, blbě vyspal a hlavně jsem si z Prahy přivezl takový celkově těžký tělo. Nadchlo mě ale pozorovat, jak se s postupujím časem tělo zaplavuje endorfiny & spol, které všechny ty bolesti spolehlivě vytlačí. Připomělo mi to jedno tričko s nápisem „Run with friends. It is cheaper than psychotherapy.“ Já myslím, že i bez kámošů je to furt lepší než sedět doma a koukat do kompu. Co myslíte? Čemu věnujete víc času? Koukání do displayů a obrazovek nebo koukání na skutečný lidi? U mě vedou displaye a obrazovky :–(

9. Hormony II – V cíli jsem se zase dojmul. Zatím moc nechápu, co to na mě vždycky přijde. Možná nějaký potlačený vzpomínky na neduživý a nemocný dítě? Těžko říct. Každopádně už jenom kvůli té (po)doběhové euforii to pro mě stojí za to udělat. Přijde mi to podobné jako třeba s TED(x)em, Svobodou NaŽivo nebo srazama tohoto typu. Člověku to stříkne hromadu radosti do žil, ze které se dá potom dlouuuuho žít.

10. Bez hodinek – Já už dost let nenosím hodinky. A zkusit si bez časomíry i běžet je skvělý. V Budapešti jsem hodiny měl a dělal jsem si tím stres. Bez hodinek prostě běžíte, kocháte se a zase běžíte. Aspoň mě to tak přijde. Radost. Nulovej stres. Prostě takový závod bez závodění (to by ale extra soupeřivým jedincům asi nesedlo, co?). A najednou přiběhnete do cíle a koukáte jako blázen, jak rychle jste tam byli. Koukáte na hodiny?

11. Feedback – Jak nemusím hodinky, tak velmi oceňuju ukazatele kilometrů nebo vůbec info o tom, kde jsem. Bez toho by se mi běželo mnohem tíž, myslím. Nevěděl bych, jak rozložit síly a asi bych tápal, jestli to vůbec uběhnu. Na tom mi vždy dojde, jak je i v práci klíčový mít on–line zpětnou vazbu na to, jak je daleko do cíle a vůbec, jak se nám daří. Vnímaný progres, myslím patří k důležitý atributům toho, že je člověk (v práci) v pohodě. Máte v práci tuhle informaci?

12. To musíte mít! – Tohle je extra vtipnej bod. Souvisí s „krysařením“. Myslím si, že hlavní příčinou krysího závodu a epidemie nespokojenosti v naší části světa je to, že se snažíme si kupovat věci, které přece „musíme mít“. Američané tomu říkají „Keep up with the Joneses“. Když to nemáte, jste divný, „za blba“ nebo za chudáka. Sport je tohoto jevu skvělou ukázkou! Běh přitom patří mezi ty na vybavení relativně nenáročné. Přesto potřebujete ty správný boty, správný trenky nebo dlouhý kalhoty, vršek, čepici,… Mně za boha nenapadlo, že bude dnes ráno kolem nuly. Byl jsem na to naprosto nepřipravený. Nejdřív jsem to vnitřně vzdal, ale pak jsem se rozhodl běžet v tom, v čem tu chodím normálně (raději než zůstat doma nebo nastydnout). V těžkých zelených kalhotech a klokance. Na to jsem hodil dres a ještě si vzal cyklistickou pláštěnku, kterou jsem si oblékal a vslékal podle toho, jak zrovna pršelo, nebo chumelilo. A chvílema jsem si připomínal, jak těžký je být jiný (nebo jenom vypadat jinak) a být nejspíš jediný, kdo běžel v nesportovních gatích (i když kdo to řekl?). Je zajímavé si občas s jinakostí zaexperimentovat a sledovat reakce. Svoje i okolí. Děláte to dost? Člověk se o sobě i o ostatních dost dozví.

Zaběhnout si občas závod je skvělá zkušenost. Člověk si osahá svou soutěživost, sílu davu, své strachy i ambice. Pozná lépe své limity a nejspíš v sobě najde i něco, o čem do té doby neměl ponětí. Ale běžet závod non–stop, bez vydechnutí, tak jako v dnešním světě běžíme ten krysí, mi přijde nad lidské síly a tedy jako krajně nemoudré.

13. Každá věc vzniká dvakrát – Naučil jsem se už dřív, že když něco chci, potřebuju si to nejdřív představit. A potom, když tuším základní obrysy, je nutný to napsat do kalendáře. Všiml jsem si, že když si to tam nenapíšu, tak mi tam spolehlivě někdo napíše něco svýho. A když ne, tak wilfuju. Vloni někdy na podzim jsem si představil běhání v Jeruzalémě. Teď tu sedím. Zajímavý.

14. „Můj styl“ – Zjistil jsem, že v současné životní situaci nemám na to, abych natrénoval na 42,5 km. Jak já vám byl šťastný, když  jsem dnes viděl značky „full maratonu“ (běželo se toho tady dnes víc) jako třeba „32 km“ a já věděl, že mám svých mrzkých 21 :–). Stejně tak jinde v životě je spousta věcí, které „bych mohl“ a „měl“ dělat. Jenomže kromě „mohl“  a „měl“ je to, co chci já. Co cítím, že je moje délka, můj styl, co mi prostě sedí… Mám se cítít blbě, že neběhám 42,5 km? Před svým egem jo. Jinak ne.

15. Inspirace – Mluvili jsem o tom minule s Petrem. Přijde mi klíčové „zvednout zadek“ a občas prozkoumat jiné zvyklosti. Na mě to nefinitivně působí jako múza, která dovede vdechnout život (inspirace = inspirare = vdechnout). Snažím se tu dopsat knížku a mám pocit, že to jde. Múzy jsou tu.

Tak to je všechno, co mě napadlo. Prima víkend!

P. S.: Tady je pár fotek z dneška.