Hlavní úlohou nás běžných lidí je pochopit rozdíl mezi skutečností a mezi příběhy, které jsou nám vyprávěny.

Zde jsou Zprávy ze života #64, v kterých píšu o jednom ne-obyčejném rozhovoru, jednom snu a jedné besedě. Minulá čísla Zpráv naleznete zde. Pokud moje Zprávy nedostáváte a chtěli byste, objednejte si je zde. 

Věřím v potřebu inspirace a v sílu příkladů. Po letech života a cestování v/po jiných kulturách vím, že největší dávky inspirace dostávám při návštěvách cizích zemí. To byl i můj profesní důvod pro naší nedávnou cestu okolo Baltu. Osobním/rodinným, tj. hlavním důvodem, byla návštěva přátel ve Stockholmu a v Gdaňsku. Kromě toho jsem se chtěl (tentokrát i s celou rodinou) nostalgicky vrátit do Rigy (v roce 2014 jsem tu běžel půlmaraton), do Tallinu (v roce 1990, ještě za Sovětského svazu, jsme tu zažili zajímavé věci, v roce 2000 jsem tu stonal) a do Helsinek (kam jsem v roce 1990 pašoval ruskou vodku). Všechny tyto zážitky najdete popsané v knize Třináct tisíc dní). Co se týče výzkumu - na cestě jsem hledal příklady místní ekonomiky, funkčnosti a dostupnosti veřejné dopravy, zajímal mě rozsah a příklady cyklodopravy, míra a příklady lokalizace i globalizace, dobrého života, dostupnost jídla, nezávislá knihkupectví, místní literatura a pak samozřejmě i dopady klimatických změn a vliv přímého  sousedství s Ruskem.
Do tohoto blogu chci sepsat to, jak jsme se na cestě dopravovali, neboť veřejná doprava tam funguje parádně a je (až na pár výjimek) překvapivě dostupná. Inspirace to byla veliká. 

Děti navrhly, abychom jeli v létě k moři. Já věděl o letním spoji Praha-Split provozovaný firmou Regiojet. Přemýšlel jsem, že by se mi tahle cesta hodila do seriálu o car-free životě, kde mapuju, jak dnes funguje veřejná doprava. A tak jsem navrhl, že bychom jeli vlakem. Děti budou mít moře, já experiment :-). Jestli chcete, udělejte si kafe/čaj a přečtěte si, co jsme na té cestě zažili. Byl to experiment dobrodružný, tak říkajíc "za všechny prachy". 

V dnešním blogu si přečtěte 8. díl seriálu Příběhy z okraje, který vychází každý měsíc v Pravém domácím časopise (předplatné zde, minulá čísla zde). V srpnovém čísle se věnuji tématu městských zahrádkářských kolonií. Článek si přečtěte v časopise, stáhněte v PDF (výše) nebo v nezeditované verzi (s chybami) zde v blogu (níže).   

Je to fakt: Cyklistika je pro ekonomiku hotová katastrofa. Ovšem jen pro ekonomiku dnešní, která musí růst, aby nezkolabovala a jejíž životaschopnost se poměřuje přes HDP. Cyklistika tak, jak jsme ji pojali my Češi (drahá kola, dresy z lycry, přilby, tretry, rukavičky,...) ještě něco přispívá, ale pokud by kola sloužila ve velkém jako dopravní prostředek, tak jak to známe z Holandska, Dánska a dalších zemí (foto výše je z Kodaně), byla by to hotová pohroma.  

Tohle Holanďanům závidím (a nejen jim). Kolo je tam pro většinu tím, čím je pro našince auto. Jezdí se tam 365 dní v roce, 24/7, za každého počasí. Infrastruktura, které to umožňuje, je - jedním slovem - úžasná... Kdo tam o prázdninách budete, zkuste to vnímat. Je třeba psát o výhodách? Zdraví. Úspora peněz. Interakce s lidmi, tj. nárůst důvěry, sociálního kapitálu a tedy lokalizace a v souvislosti s tím nárůst kvality života. Roste míra ohleduplnosti, empatie ve společnosti a radost. Ekologické dopady jsou nesmírné. A kolo jako dopravní prostředek v holandské síti cyklostezek, parkovišť a další infrastruktury je úžasný nástroj prostředek svobody. Stačí jen sednout na kolo a člověk může i v tom největším holandském městě kamkoli. 

Pokud nežijete v Pardubickém kraji, nejspíš nevíte, že tam už přes měsíc kolabuje veřejná autobusová doprava. Jízdní řády jsou místním pro smích (častěji pro pláč), do IDOSu se tam už nikdo nedívá, autobusy se každý den po stovkách ruší. Staří, nezletilí, nemocní, nemajetní a všichni ostatní bez auta se nemají jak dostat tam, kam potřebují. Na to, jak fatální to pro mnohé místní je, v národních médiích o této kauze naleznete jen minimální zmínku (např.TV Nova, IDnes), zodpovědní politici mlčí a nějaký reálný plán řešení nebo poučení budete hledat marně.
Toto pondělí jsem veřejnou dopravu Pardubického kraje otestoval na svých dětech. Potřebovali jsme se dostat z Čenkovic do Prahy, ale autobusem z Čenkovic do Lanškrouna (1. spoj) jsme se nedostali nikam. Na té zkušenosti jsem zjistil, že situace je mnohem, mnohem horší než, co mi o tamním dění vyprávěli místní. Situace je natolik zlá, že jsem se rozhodl - z čiré frustrace - napsat tento veřejný dopis dvěma lidem, kteří by za tuto kauzu měli nést nějakou zodpovědnost. Myslím, že kromě nutnosti akutního řešení tamní situace je tu i obrovská možnost poučení pro jiné regiony. 

V dnešním blogu si přečtěte 7. díl seriálu Příběhy z okraje, který vychází každý měsíc v Pravém domácím časopise (předplatné zde, minulá čísla zde). V červencovém čísle se věnuji sociálním podnikům na příkladu třebíčské firmy Vrátka. Článek si přečtěte v časopise, stáhněte v PDF (výše) nebo v nezeditované verzi zde v blogu (níže).   

Dvě bouře během posledního týdne mi na zahradě poničily úrodu tak jako se to zatím nepovedlo ani slimákům, a že ti žerou letos jako pominutí. Teď jsem šel Valče naproti k autobusu a z cesty, po které běžně chodíme do sousedních Modřan je potok. V pondělí (27.6.22) okolo 16.00, tj. 48 hodin po posledním dešti. Pršelo u nás v sobotu, od té doby jen tropy. Za deset let, co jsme tu doma, jsem tohle nezažil. Vody u nás spadlo tolik, že nedokáže vsáknout a ještě po dvou dnech odtéká přes louky a cesty pryč. A to v noci Spadly další 4 cm. Připoměnlo mě to kapitolu z mé knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti s názvem "Nový klimatický jazyk", který vznikl právě na údivu nad klimatickými jevy, které jsme nikdy v životě nezažili.