Zubařský zážitek

21. 11. 2012, TOMÁŠ HAJZLER

Potkal jsem člověka, který miluje svoji práci. A nemůžu se o ten zážitek nepodělit.

Vezmu to ze široka. Naše Valentýna má,ve svých ani ne třech letech, tak trochu „potíže se zuby“. Snad jsme to přehnali s nočním mlékem (donedávna se nám budila 4 až 5 krát za noc) a do toho si zlomila oba přední zuby. A tak letos v létě, když se jí zlomil druhý zub, jsme s ní poprvé zašli k zubnímu lékaři, který nám oznámil tři zubní kazy (přestože zuby čistíme od prvního zoubku) a doporučil nám „zákrok“ v Nemocnici Motol. To nás poněkud vylekalo. Přece jenom nejsme zvyklí se zubním kazem hledat špitál. A tak jsme nelenili a zašli k dalšímu zubaři. A zase Motol. A protože máme s moderním zdravotnictvím své zkušenosti, zašli jsme ještě k jednomu. A světe div se, i napotřetí Motol. Prý se tam ty děti „zklidní“ a zuby se jim opraví či vytrhnou.

Musím říct, že ty tři ukazováky směrem k Motolu nás značně zneklidnily. Mně osobně tedy spíš vynervovaly. A tak jsme si chvíli drželi hlavu v dlaních a dumali, co s tím. Já zkoušel vzpomínat na své dětství, jestli jsme tenkrát se zuby také jezdili do Motola. Nevím. Myslím, že ne.

Víme, že pouze dva z deseti lidí mají rádi svoji práci. Důsledky se týkají většiny z nás – nevrlost, mizerná kvalita, korupce,… Otázka zní: Co s tím?

Přešlapovali jsme na místě. Naštěstí ale potkáváme dost lidí, kteří uvažují podobně, a tak jsme se začali vyptávat, zda opravdu malé děti se zubním kazem směrovat do nemocnice a tam je „zklidňovat“. Až jsme při natáčení Svobody ve škole přijeli do Sázavy a já se zeptal i tam. Dostali jsme kontakt na jednu prý moc šikovnou paní lékařku. Já byl v té době už dost zoufalý, a tak jsem poděkoval a ihned zavolal. Vyklopil jsem to tak, jak to v mé hlavě bylo – tři výhrůžky Motolem a naše z toho plynoucí panika. Přijali nás.

Jak se blížil den návštěvy, stoupala naše nervozita. O to větší šok jsme v té pankrácké ordinaci nakonec zažili. Ani si pořádně tu zhruba půlhodinu na zubařském křesle s Valentýnou na klíně nepamatuji. Z prvotního strachu? Nebo spíš z toho zážitku, který následoval? Nevím. Spíš z toho druhého.

Myslím si, že to hlavní, co člověk potřebuje proto, aby chtěl něco změnit, je příklad jiných lidí. Proto prosím, dejte nám vědět o „stavitelích katedrál“ z vašich životů.

Za poslední tři roky jsem v různých svobodných školkách a školách potkal několik lidí s opravdu výjimečným darem komunikovat s dětmi. Nebylo jich moc. Daly by se spočítat na prstech jedné, dvou rukou. Ten den jsem na Pankráci potkal dalšího, který (tedy která) k tomu všemu ještě velmi dobře rozumí řemeslu zubního lékaře. Těžko slovy popsat, co jsme tam zažili, ale Valentýna během i potom výskala víc než na té nejzábavnějším dětské pouti plné kolotočů či houpaček.

Samozřejmě těžko hodnotit po dvou návštěvách, ale přišlo mi, že jsem potkal dokonalého „stavitele katedrál“. Člověka, který miluje svou práci, více než dobře jí rozumí a dělá, co je pro druhé lidi opravdu užitečné. Přál bych vám vidět ten koncert a především tu (pro mě vždy obtížně pochopitelnou) schopnost hovořit jazykem tříletého dítěte. Tu empatii a přizpůsobení se dětským možnostem, tempu a vnímání. Ústa se změnila na tygříka, vrtačka se na chvíli stala smetáčkem, špachtle lopatičkou a zubní výplň hmotou, ze které se v puse následně hnětly bábovičky.

Fascinuje mě především ten kontrast v porovnání s běžným, normálním, většinovým přístupem k práci, kdy člověk (ať už v roli zaměstnance či zákazníka) je nezřídka číslem, zdrojem či jakýmsi „kolečkem“ vykrojeným pomyslným vykrajovátkem. Zdrojem, ke kterému se přistupuje podle norem, směrnic či předpisů. Tak, aby celý ten náš dnešní post–industriální stroj pěkně fungoval a generoval peníze. „Kaz + 2,5leté dítě = Motol. Tečka. Na Shledanou. Kdo je další na řadě?“

Kdykoli potkám člověka, který miluje svoji práci, vidím, že v práci je možné i naplno žít, ne pouze na život vydělávat.

A proto se já, kdykoli potkám člověka, který našel svůj důlek a nesnaží se být jiný či stejný, protože je svůj, tak raduju. Představte si, kdyby takhle fungoval každý třetí člověk v práci! No dobře, to jsem možná přehnal, tak alespoň každý pátý. Vždyť to by byl přece úplně jiný život pro každého z nás. Alespoň to si myslím já. Obří nemocniční továrna v Motole vs. malá klinika na Pankráci je myslím mega jiná zkušenost… často na celý život.

Pokud je mi alespoň trochu rozumět, tak ten příklad (a jiné odsud z blogu či odjinud) šiřte, případně nám pošlete své (nejlépe na facebook), neboť teprve na příkladech pochopíme, že v práci není nutné na život pouze vydělávat, ale je tam možné i obstojně žít. Žít tak, aby byl člověk šťastný a pro druhé zároveň i užitečný. A že ta paní lékařka z Pankráce pro nás byla zatraceně užitečná! A mám vám takové podezření, že je to i šťastný člověk. Díky!