Zápas, o který není zájem

15. 11. 2009, TOMÁŠ HAJZLER

Foto: Claudio Brazil

Představte si, že by na fotbalový zápas nastoupili z obvyklých jedenácti hráčů pouze tři. Nebo že by na poradu, kterou pořádáte s cílem informovat vaše desetičlenné oddělení, přišli také pouze tři lidé (včetně vás). Co byste udělali?

Všiml jsem si, že zhruba takhle to vypadá s volbami v naší zemi (pokud bychom se na volby podívali jako na hru voličů). V prvních tzv. svobodných volbách v roce 1990 přišli skoro všichni – dnešní optikou nevídaných 96,8 procenta voličů. Rok od roku chodilo k volbám méně a méně lidí a dnes se účast pohybuje mezi mizivými dvaceti a třiceti procenty.

Zápas, na který by nedorazili hráči, by se nejspíš neopakoval. Porada, na kterou by nechodili lidé, by asi postupem času ztratila na významu. Produkt, který by lidé nekupovali, by se nejspíš stáhl z trhu. Politika ovšem funguje podle jiných pravidel. Možná není od věci si uvědomit, že lidí, kteří se politikou živí, nikdy v minulosti tolik nebylo. Stejně tak voleb.

Účast klesá s občasnými výjimkami prakticky všude, kde se volí. Nízkou účast občas někdo vynese na světlo jako téma (momentálně například projekty Inventura demokracie nebo Změň politiku). Obecně mám ale pocit, že jakoby nikoho neznepokojovala. Čas od času se objeví názor (i u nás v Evropě), že by bylo dobré zavést povinnost volit (tak jako tomu bylo třeba za první republiky). Nutit lidi, aby chodili na zápas, který je nebaví, je vcelku běžné ve firemním světě, kde šéf jednoduše vyhlásí, že porada je povinná a basta. Povinnost je „modusem operandi“ i na školách… Ale na národní úrovni v Evropě 21. století by to byla snad silnější káva než bychom byli schopni vypít (alespoň doufám?).

Vidím za tím obvyklý problém našeho systému. Lidi do činnosti buď nutíme (např. povinná školní docházka, povinné daně, povinné prohlídky aut,…), nebo se je snažíme zmanipulovat různými variacemi známé motivační dvojkombinace – cukru a biče. Co se voleb týče, vybavte si, co jednotliví politici a strany slibují a čím hrozí. Pár příkladů: „Dejte mi hlas, já vám zajistím, že se zruší poplatky u lékaře.“ (Cukr.) „Zvolte nás a zvedne se ekonomika.“ (Cukr.) „Když nás nezvolíte, zchudneme.“ (Bič.) „Jestli dovolíte ODS dostat se zpátky k moci, všechno zdraží a cizinci skoupí půdu.“ (Bič.) Nic jiného neznáme. Cukr. Bič. Povinnost. Všechno. Tečka.

Nutit lidi, aby chodili na zápas, který je nebaví, je vcelku běžné ve firemním světě, kde šéf jednoduše vyhlásí, že porada je povinná a basta. Ale na národní úrovni v Evropě 21. století si to příliš neumím představit.

Jedno velké balamucení. Kecy. Smutek. Jak málo jsme se ve schopnosti prohlédnout triky našich vladařů za dobu lidského vývoje posunuli! Stále stejné nástroje (i když v nových nablýskaných obalech) a my si furt necháme věšet stejný bulíky na nos…

Jsme daleko od dobrovolného systému, kterému říkáme demokracie. To, co praktikujeme na státní úrovni, se sice naštěstí na hony vzdálilo autokratickým praktikám našich středověkých pánů a je to i krapet svobodnější než to, co jsme tu měli před rokem 1989. Ale když člověk trochu nahlédne pod pokličku, dojde mu, že se skutečnou demokracií (alespoň tak, jak já ji chápu) to má stále ještě pramálo společného. Co se týče pracovního světa, ten o demokracii většinou ještě ani neslyšel (viz naše pracovní revoluce). Školství? Na pár výjimek, vše při starém (např. Nepovinná školní docházka)! Zdravotnictví? Státní správa? Bída. Rodina? Možná aspoň tady jsme se snad se starými pořádky začali loučit…

Na státní úrovní už se o právech a demokracii alespoň diskutuje. Co se týče jiných oblastí života, k debatě se ještě prakticky nikdo nedostavil. Přitom odvážná ale konstruktivní debata je to hlavní, co nás může posunout dál jak ve státu, tak ve firmě, ve zdravotnictví, ve školství i jinde. Všechny tyhle mikrosvěty se prolínají a doplňují, a tak je jedno, do kterého z nich se opřeme. A já docházím k názoru, že věci povinné nebo zmanipulované cukrováním/bičováním chuť a vášeň nevyvolají. A pokud máme mít do života (voleb, placení daní, školní docházky, práce,…) chuť, potom se od povinností a manipulace potřebujeme posunout k jiným praktikám.

Když chceme od druhých lidí něco získat, neznáme nic jiného než cukr, bič a povinnost. To je všechno. Tečka.

Náš projekt pracovních revolucí (samozřejmě i tenhle blog) má ambici přihodit do diskuze téma o zavádění demokracie (a následně tak větší chuti do práce, lepšího využití talentu, času a dalších zdrojů) do firemního světa. Pokud vás demokracie pálí a ještě jste se nezapojili, navštivte to. A pokud se v tom najdete, zkoušejte, hlasujte, komentujte, šiřte. Vše potřebné naleznete zde. Díky.