Svoboda (v práci) nefunguje

16. 05. 2012, TOMÁŠ HAJZLER

Minulý týden se tu objevil článek o tom, proč principy přirozenost a lidskosti (které souhrnně pojmenováváme termínem „svoboda v práci“) nefungují. Přišlo mi, že vyvolal zájem. Zahlédl jsem komentáře se slovy jako: „zajímavý“, „nový pohled“, „zbytečné nadšení tlumící“ či „lépe bych hype kolem @svobodavpraci nepopsal“. Z pár míst zaznělo, že bych se k tomu měl vyjádřit. Sedím ve vlaku z Bratislavy (tři hodiny cesty přede mnou), a tak  zkusím popsat své myšlenky a pocity. S dovolením především ze široka a tudíž od věci.

Osobně docházím k závěrům, že jsme (jako lidstvo) náš přístup k životu v mnoha ohledech pře–pískli. „Modusem vivendi“ se stala soutěž, bezbřehý růst, měřený penězi a materiálním bohatstvím. Tento svět přitahuje lidi prahnoucí po moci (a tedy po penězích, poněvadž ty jsou klíčovým symbolem moci a společenského postavení). Podívejte se třeba na to, jaké je procento mužů a žen v politice a v byznyse. Nebo se podívejte, jaká povolání přitahuje politika. Kolik tam vidíte například filozofů, psychologů, vědců nebo učitelů? Kolik lidí tam skutečně rozumí životu (na rozdíl od byznysu…) a jde tedy v naší společnosti o život nebo o byznys? Je právní či ekonomické vzdělání předpokladem k tomu vést, směrovat, ovlivňovat životy druhých? Zalistujte si novinama, nebo se podívejte na televizi, a pozorujte témata, o kterých se tam diskutuje. Všimněte si, jaké lidi a jaké činy naše společnost vyzdvihuje. Jaké žebříčky (soutěžíme, proto potřebujeme měřit pořadí) sestavujeme a třeba, jak smutní jsme, když se „nejbohatší Čech“ propadne ze stovky nejbotaších lidí světa. Všimněte si i trendů v oblasti kvality potravin a životního prostředí, toho co dýcháme, pijeme, jíme. O míře korupce, tunelování nebo kmotrování ani nemluvím.

Kvalita života v naší části světa nebyla nejspíš nikdy vyšší, než je tomu dnes. Zdá se mi však, že žijeme více než nad poměry, vstříc sebe–destrukci.

Myslím, že patřím ke stále rostoucímu počtu lidí (že by rok 2012?), kteří si všímají ne–zdravosti většinového systému a logicky toho, že tento systém přitahuje lidi ne–zdravé a ne–mocné (tedy po moci toužící), jejichž ne–moci poté udávají tón, styl a směr našim životům.

Já tyto hodnoty nesdílím. Věřím v lidskou přirozenost, rovnováhu, vzájemný respekt, svobodu a lásku a doufám, že to v mém případě nejsou prázdné slovo–skořápky. Systém „pod a nad řízenosti“, nekonečná krysí soutěž ve snaze vyrovnat se ideálům většiny, nedůvěra, všudypřítomná byrokracie, kontrola a leštění symbolů moci jsou hodnoty, které mi jsou cizí a považuji je za (pro dnešní svět) převážně destruktivní.

Vím, že nejsem zdaleka sám, kdo si těchto souvislostí začal všímat. Stále větší počet lidí už začíná více než pociťovat zvyšující se tlak a neudržitelnost systému. Možná i proto někteří lidé s nadšením vítají myšlenky, které se točí okolo hnutí za přirozenější pracovní svět (a další podobné iniciativy).

Myslím si, že dnešní většinový systém nad– a pod– řízenosti, orientace na ekonomický růst, bezbřehý konzum či dominance mužů se vyčerpal. Podle všeho, stojíme na prahu nové epochy.

Existují lidé, kteří následně hovoří o „ne–kritickém“ nebo „zbytečném“ nadšení. Mně jsou tyto přívlastky cizí. Já dávám euforii a nadšení přednost před smutkem, skepsí a depresí. Ale chápu a snad i respektuji, že některé lidi nadšení jiných ruší. Možná proto, že když byli v dětství příliš nadšení, přišel nějaký dospělý a to ne–kritické dětské nadšení zkritizoval. Nevím. Proto chápu například pana Cuketku, že mu jiní přijdou jako „prodejci herbalife říznutí svědky jehovovi – viz zmiňovaný tweet“. Jen si říkám, co on o těchto dvou organizacích ví, když už se rozhodl je použít pro svoji opovrhující metaforu. Ale je to jeho rozhodnutí.

Tolik k tomu „zeširoka“. V Bratislavě jsme mimo jiné natočili krátké video, které je tak trochu o tom, co tu píšu, a tak ho s dovolením vkládám do úvodu.

Teď už ale ke zmiňovanému článku, kvůli kterému tenhle pamflet buším. Upřímně jsem si z toho pro sebe uměl vzít pouze dvě věci (snažím se pozorovat, zda se mi do toho nemíchá moje ego a věřím, že snad ne příliš). Zaujala mě myšlenka „širší diskuze“ a optika efektivity. Za to díky. Pár věcí mě v tom textu ale rušilo. Možná i proto jsem si z toho nebyl pro sebe schopen příliš nabrat. Ty důvody jsou zde:

1. Optika výkonu – cítil jsem, že to psal člověk, který se na svět podnikání dívá „tradičně“, především z úhlu pohledu výkonu, produktivity a zisku (více viz výše).

2. Optika profesionality – na mnoha místech jsem měl dojem, že toto je opravdu odborná, expertní, nezávislá až guruovská analýza. Svět profesionálů (tak, jak si ho definuje většinová společnost) se zaměřuje předně na výsledky. Mně je bližší filozofie amatérismu (z latinského amare = milovat). Dávám přednost názorům, postřehům, hypotézám, experimentům spíše než pravdám, tzv. faktům a expertním analýzám.

3. Potřeba „ochytření se“ – možná proto, že touto „chorobou“ občas trpím, jsem citlivý na to, když se i někdo jiný má potřebu „ochytřit“ – když říká a píše, jak je vzdělaný, chytrý, jak dlouho a hluboko pracoval, kolik pomocníků mu s tím pomáhalo, kolik dalších chytrých lidí mu to odkývlo, a že o tom dokonce přednášel „na akademické půdě“…

4. „Ontologická arogance“ – tohle je příšerný termín, ale nenašel jsem lepší, který by popisoval stav, kdy si člověk „splete realitu s jejím vnímáním“. Čím víc se to stane, tím víc má potřebu tvrdit, jak „to je“ či jak „to není“, tím víc potřebuje diskutovat o tom, kdo „má či nemá pravdu“. Pro mě to byl text, kterému chyběla pokora (jako opak zmiňovaného jevu). Místo toho převažuje lpění na definicích a terminologii (alespoň mi to tak vyznělo).

5. Potřeba se vymezit – často přemýšlím, kde se bere naše lidská potřeba vymezovat se vůči okolí. Naše potřeba mluvit o tom, proč je něco špatně spíše, než co je dobře. V tomto případě proč to, čemu říkáme svoboda v práci, nefunguje. Trpím tím též a přemýšlím o příčinách i důlsedcích.

6. Iluze vědeckosti – tohle je záludný. Všiml jsem si mnohokrát, že dodat do patičky, do indexu nebo přímo do textu zdroje (obzvlášť nějaké cizokrajné) dodá na věrohodnosti a někdy z obyčejného postřeho–článku udělá doslova vědeckou práci, což je to, co dnešní technokratický svět protěžuje. Já osobně považuji zdroje použité pro první nezávislou, guruovskou analýzu za chabé a nedostačující.

7. Obsah – Nevím, zda jsem chytil pointu příběhu, ale zdálo se mi, že vyzněním mělo být to, že to, čemu říkáme svoboda v práci, je snílkovský koncept, který tu je již léta a ve světě byznysu nefunguje. Hmm… I pokud si funkčnost byznysu definujeme čistě přes peníze, potom hlásím, že já mám jiné zkušenosti. Co se týče produktivity a efektivity, doporučuji prozkoumat Southwest (největší letecká společnost podle počtu přepravených lidí v roce 2009), IDEO (světová jednička v designu), IKEA (zakladatel patří mezi nejbohatší lidi světa), Gore (jedna z nejinovativnějších firem světa) nebo třeba GE (dlouho nejobdivovanější firma světa). Z CZ/SK příkladů: Martinus.sk (největší a nejinovativnější distributor knih na Slovensku), Zaraguza (v celosvětovém měřítku jedna z nejrespektovanějších agentur v oblasti sociálního marketingu) nebo Websupport (jednička mezi hostingovými firmami na Slovensku) a EtNetera (špička ve své branži v ČR).

Podtrženo, sečteno, rušila mě forma (viz body výše), ale hlavně i obsahově docházím k jiným závěrům. Celkově mi to přišlo příliš plytké, jakoby bez skutečného obsahu (pro mě). Omlouvám se, takový je můj dojem. Nemám ambici nikomu ublížit ani nikoho kritizovat, jen jsem zkusil popsat, o co mi jde a jak se dívám na svět (po kolikáté už?), aby bylo lépe rozumět mým názorům a tomu, proč se věnuji tomu, co nazýváme svoboda v práci.

Snad to k něčemu bude. Samozřejmě jako většina z nás mám své slepé skvrny, a tak prosím – nenechte si své dojmy – ať už z tohohle či tohohle článku, pro sebe. Třeba nás to všechny posune dál. Kéž by! Díky a prima den!