Spěchoholismus

01. 07. 2009, TOMÁŠ HAJZLER

Foto: Natxo 68

Už dlouho chci napsat o jedné věci, která mě potěšila na loňské individuální Cestě kolem světa (CKS pořádáme již dlouho pro firmy, ale ta individuální, která se koná pouze jednou ročně, představuje něco speciálního). Možná víte, že ta naše Cesta se skládá ze sedmi dvoudenních setkání a spousty práce mezi tím (individuální a společné experimenty, extra přednášky nebo čtení a „koukání“).

Když jsme vloni zkraje března začínali, prakticky všichni s sebou měli mobil, mnozí i laptop. Už tuším, co můžu na začátku většinou čekat, a tak žádám o to, abychom mobily vypnuli, aby to prostě nerušilo ostatní. Tenkrát mi pár lidí mi řeklo, že to vypnout nemůžou, že čekají nějaký důležitý hovor. Ať si mobil vypnuli, nebo ne, pustili jsme se do práce, a protože praktikujeme pravidlo „volná noha a šťastný návrat“, tak se samozřejmě stávalo, že v průběhu společné práce někteří odbíhali, aby si vyřídili ty (jak tvrdili) životně důležité hovory. O přestávce se valná většina těch, kteří si mobil vypnuli, přesunuli ven, aby zkontrolovali nepřijaté hovory, přijaté SMS a ti čilejší (kteří v té době ještě neměli iPhone nebo Blackberry) dokonce nažhavili laptopy a odepisovali na e–maily. Někteří si na základě principu filozofie „ani minutu na zmar“ vytáhli baterii novin a časopisů, listovali a pročítali.

Já smysl přestávky vidím hlavně v zažití, nabrání dechu, v chvilkovém přeladění se na jinou vlnu, v relaxaci. Většina lidí na začátku Cesty ovšem přestávku považovala za drahocenných 10–20 minut, které je třeba na 110 procent využít.

Závislost na dělání a spěchu je podobně silná jako na kouření nebo heroinu. Navíc má stejnou dynamiku. Chybí vám cigárko nebo heroin, klepete se, jste agresivní, depresívní… Máte prostoj a jste stejně nervózní či podráždění...

O co větší bylo moje nadšení a myslím, že i dojetí, když někdy od třetího setkání začalo kontrolování telefonů, počítačů i listování časáky ubývat. Když dokonce i „notoričtí SMS-káři“ jako Robert, Hanička, Martin nebo Radek za celý den telefon třeba ani nevytáhli. A když už ani Saša, milovník časopisů Euro či Auto–moto, za celý den po svých tiskovinách nesáhl, skoro jsem se rozplakal. Měl jsem pocit, že se vyléčili z tzv. spěchoholismu (tj. ze závislosti na spěchu, na dělání, na aktivitě…). Sám coby vyléčený spěchoholik si toho dnes s odstupem umím vážit.

A že je to choroba v našem světě řádně rozšířená!

Čas se dá rozdělit na dva druhy – dělání (akce) a bytí (reflexe) – což je malinko jiný úhel pohledu než ve Dvou druzích času. My žijeme ve světě, který oceňuje akci. Většině z nás to začalo už v dětství, kdy nás (pra)rodiče častovali pokyny a slogany typu: „Co sedíš? Nemáš co na práci? Bez práce nejsou koláče! Nemůžeš přece jen tak sedět!“ Po roce 1989 jsme zkopírovali americký životní styl a už se vezeme. Snažíme se využít každou sekundu, a prosté bytí, které jsme v dětství měli ze sta procent, dnes ve většině dospělých životů neexistuje. Akce je nepřítelem myšlenky, a protože jsme pořád zaměstnaní, nemáme čas jen tak být nebo se vůbec zamyslet nad tím, zda žijeme podle svých představ.

Dělání, akce, spěch – SMS–kování, listování časákem, přepínání televize je vysoce návykové. Člověk se do toho chytí stejně snadno jako do kouření nebo heroinu. Má naprosto stejnou dynamiku. Chybí vám cigárko nebo heroin, klepete se, jste vzteklí, agresivní, depresívní… Máte prostoj (čekáte, než začne schůzka nebo než vás přepojí, sedíte v zácpě, někdo vám něco nedodal v čas…) a jste stejně nervózní, podráždění, vzteklí. Pokud víte, o čem mluvím, vítejte do klubu. Pravděpodobně jste to taky chytli. Divil bych se, kdyby ne. Je to totiž tak časté, že to považujeme za normální. Nedivíme se tomu. Žijeme s tím.

Já chci vlastně na základě vlastní zkušenosti říct, že nicnedělání je naprosto legitimní a důležitou součástí života. Jak si máme všimnout toho, jak je život krásný, když jsme pořád tak zaměstnaní? Jak si můžeme rozmyslet, jestli máme správnou práci nebo zda žijeme se správným partnerem, když jsme pořád v jednom kole? Jak můžeme vidět, slyšet nebo cítit, co se kolem nás děje, když nemáme čas?

Tak se zastavme a nedělejme zhola nic. Pokud jste to dlouho nezkusili, dejte tomu šanci a sledujte, co se bude dít.

P. S.: Kdo jste četli Dva druhy času nejspíš máte pocit, že je to stejné téma trochu jinak. Máte pravdu. Je to něco, co mě momentálně pálí, tak se na to pokouším dívat z různých úhlů pohledu.