Slušný člověk. Co by měl dělat?
08. 10. 2015, TOMÁŠ HAJZLER
Už jsem o něm psal: Manifest disfrutalismu - můj letní objev (zde) a dva měsíce nejprodávanější kniha v našem eshopu. Nově je k prodeji i osobně v pražském HUBu. Dnes tu máme úvahu od autorky - Kateřiny Varhaník Wildové, na věčné téma: Proč děláme, co děláme. Prima počtení přeju!
Většina z nás chce být jen slušnými lidmi. A dělat to, co se má. Jenže to je pěkně zapeklitá věc. Od malička mi to vrtalo hlavou. Kdo to jako určuje, co se má dělat? Jako dítě jsem si myslela, že to dospělí vědí líp než já a že to pak taky pochopím. Jenže chyba lávky, error. Já jdu na všechno od podlahy, takže jsem i tohle vzala dost zevrubně. Přečetla jsem spoustu chytrých knížek, naučila se různé jazyky, abych se mohla zeptat také jiných lidí než těch, co vyrostli odkojení ČT1 a ČT2. Zjištění jsou dost zásadní. Ono totiž vůbec není jasný, co se dělat má a co se dělat nemá. Lidi o tom moc nepřemýšlí, mají jiné starosti. Ve světě se orientují spíše nápodobou, takže když většina slušných lidí má stálé zaměstnání, hypotéku, dvě děti, v zimě jezdí lyžovat do Krkonoš a v létě k moři do Chorvatska, a tak budou dělat totéž. Možná s menšími obměnami, jakože lyžovat pojedou do Jizerek a v létě místo do Chorvatska do Itálie. Moc se nespletou, tahle strategie nápodoby funguje pěkně dlouho. Asi tak od počátku lidstva.
Ale jak se to vlastně určuje, co se má dělat? Kde se tohle vzalo, vždyť mě rodiče učili dluhům se vyhýbat a dneska jsou nešťastní, že nemám hypotéku na baráček za Prahou. Stále čekají, až dospěju a pochopím. Jenže když budu dělat to, co ostatní - chodit do práce, jezdit na dovolenou a na Vánoce zdobit stromeček, je to správně? Pořád mě něco nutí pochybovat. Ono totiž spousta práce, za kterou lidi dostávají zaplacený koruny, vůbec nedává smysl. Ale dostanou ty koruny a můžou jet v zimě lyžovat. I když, jak jsem mimo jiné zjistila, je to pro některý pekelná otrava. A že hory dostávaj nájezdama rekreantů taky pěkně zabrat, to jde stranou. Příslušníci střední třídy musej držet hubu a krok a sebepotvrzovat své postavení tím, že vědí, co se má dělat. Ale pořád není jasný, kdo to vymýšlí.
Kde se tohle vzalo, vždyť mě rodiče učili dluhům se vyhýbat a dneska jsou nešťastní, že nemám hypotéku na baráček za Prahou. Stále čekají, až dospěju a pochopím.
Jestli to nebude tím, že to vymýšlí všichni lidi dohromady a jeden druhého ovlivňuje tak, že se původce ztrácí. Moje maminka říkávala: „to víš, s tim nic neuděláš, to oni…“ Zaujalo mě to „oni“. Za komunismu to byli komunisti, to mi bylo jasný. Ale kdo je to dneska? Tak se v tom začnu vrtat, dlouho to leze jak z chlupaté deky, ale nakonec je to venku. Děláme to všichni dohromady. Ti „oni“, to jsem vlastně já a taky všichni ostatní lidi, co se každodenně svou činností do světa otiskují. A z toho je potřeba vycházet. Takže když mi teď někdo bude chtít říkat, co mám dělat, tak musím být ostražitá a prověřovat. Jestlipak ten Ferda, co po mě chce na úřadě další orazítkovaný papír, vlastně ví proč? Má jeho úřad nějaký význam nebo se tu jen zastírá jedno velké prázdno nespočtem nařízení, vyhlášek a nepsaných pravidel? Jestlipak ekonomové, co se na škole učili kreslit grafy, někdy popřemýšleli, co ty křivky skutečně znamenají? Mám kárat svoje dítě na žádost frustrované učitelky, která si skálopevně trvá na tom, že ona ví, co se má? A proč by zrovna ona měla něco takového určovat, když se mi vůbec nelíbí, jak se ta paní obléká, jak se tváří… a proč vlastně tak křičí? Ne, ona pro mě není autoritou.
Moje maminka říkávala: „to víš, s tim nic neuděláš, to oni…“ Zaujalo mě to „oni“. Za komunismu to byli komunisti, to mi bylo jasný. Ale kdo je to dneska?
To, co se má dělat, s autoritou hodně souvisí. A máme tady další problém. Autorita je zase pekelně složitá věc… Lidi autoritu vyhledávají, protože jsme vlastně taková stádní zvířátka a s tím nic neuděláme, to je příroda. Lidi koukaj kolem sebe a hledají si nějaké vzory, aby věděli, jak s tím životem nakládat. Nacházejí přirozené autority - to jsou takový ty typy, co nějak přirozeně sami vědí, co maj dělat a vychází jim to, takže ani nikoho nemusej o ničem přesvědčovat. A pak narážejí na jiné autority – ty, které si musí pozornost vynucovat, protože dobrovolně by je nikdo nenásledoval. Takový feudální pán nebo otrokář si autoritu vynucoval karabáčem. Pak se přišlo na to, že se k biči dá přidat cukr a funguje to ještě líp. Naše postmoderní společnost ale takové násilí nerada vidí, naštěstí lze bič nebo obušek nahradit čistým strachem. To už je jedno z čeho, hlavně aby byl všudypřítomný. S vynálezem televize je to hračka. Televize je dnešním bičem – kriminálky, thrillery a večerní zprávy nás udržují pěkně připosraný. A v mezičase se v té televizi zjevují autority, které se tváří seriózně a fundovaně, takže si diváci ani nevšimnou, že dokolečka omílají stejnou blbost, až se ta blbost stává normou.
Televize je dnešním bičem – kriminálky, thrillery a večerní zprávy nás udržují pěkně připosraný. A v mezičase se v té televizi zjevují autority, které se tváří seriózně a fundovaně, takže si diváci ani nevšimnou, že dokolečka omílají stejnou blbost, až se ta blbost stává normou.
Do Prčic, vždyť chci být jenom slušný člověk a dělat co se má. Je to tak složité, že musím přemýšlet o autoritách, televizi, ekonomech, úřednících, dovolené? Copak to nemůže být jednodušší? Moje závěry asi potěší málokoho. Nemůže. Všechny ty věci spolu souvisí a být slušným a ohleduplným člověkem není nic jednoduchého. Nechci dál huntovat planetu, takže by bylo úplně nejlepší zahrabat se do zemljanky a už vůbec nic nedělat, protože práce poškozuje životní prostředí. Jenže takovou věcí zase zarmoutím svoje okolí, jsem mimo jiné také tvor společenský, jsem vrostlá do takových struktur, jako jsou rodina a přátelé a společnost vůbec. Asi budu muset najít nějakou jinou cestu. Něco mezi. Nějaký kompromis. To znamená prostě tolik neprasit. Nebudu dělat práci, která nedává smysl. Možná je lepší vypěstovat na zahrádce dýni než si hledat zaměstnání. Budu mít sice míň peněz, ale zas mi odpadá to nutkání k frustrovanému konzumu, kterému tolik nešťastníků propadá. Nakonec to takový průšvih nebude…
Možná je lepší vypěstovat na zahrádce dýni než si hledat zaměstnání. Budu mít sice míň peněz, ale zas mi odpadá to nutkání k frustrovanému konzumu, kterému tolik nešťastníků propadá.
Dost problémů vyplývá z toho, jak se pořád někteří chytráci mezi námi chtějí specializovat jenom na přemýšlení. Jenže povaha světa je jiná, myšlenka a hmota patří k sobě. Jestli by nebylo nejlepší dělat rukama a myslet hlavou. Aspoň zezačátku, než člověk pozná, zač je toho loket, než začne ostatním říkat, co maj dělat. Když mi středoškolák řekne, že chce studovat něco praktického, třeba management lidských zdrojů, vaří se mi krev. Koho chceš řídit, chlapče, když po tobě máma stele postel? Jenže ono mu to možná projde. Projde, když se ho nikdo nezeptá: „co ty, Karle, vlastně umíš?“ Ono totiž být slušným člověkem neznamená jenom umět poprosit a poděkovat, ale také starat se o to, aby se v tom společném světě dalo slušně žít. To znamená prověřovat. Hledat autority, které stojí za to poslouchat. A pozor, neoddělovat! Někteří lidé sice pěkně mluví, ale doma se chovaj jako prasata, manželka už se z nich věší, ale oni nemají čas, protože zachraňují svět. Ne. Myšlenku a hmotu neradno oddělovat od sebe. A obsahy sdělení patří neodmyslitelně k osobám, které je pronášejí. Takže je asi jasný, že Nietzsche si u mě ani neškrtne.