Prosím, buďme normální!

Chovej se normálně. Najdi si konečně nějakou normální práci. Čti nějaké normální knížky. Proč nejíš normální jídla? Proč nesleduješ nějaké normální pořady? Proč se nestravuješ normálně jako ostatní? Proč nemáš normální kamarády? Proč si nemůžeš najít normální přítelkyni? Proč neposloucháš nějakou normální muziku? Proč utrácíš za zbytečnosti a nekoupíš si něco normálního? Dítě bys měl vychovávat normálně, jinak bude mít problémy.

Kdy si konečně koupíš nějaké normální auto? Proč se neoblékneš někdy také normálně? Podívej na Karla, ten je normální! Pořiď si raději nějaký normální dům. Důvěřovat autoritám je normální… tak už jste také zblbli? To se nedělá, nesmí, není to vhodné, co na to veřejnost a co na to poví sousedé! To není normální. Ale o tom to je.

Například před několika lety koupil přítel parcelu. Na okraji běžného města. Když se ho přátelé ptali, co že tam postaví, tak odpověděl, proč se ptají jeho, když on o tom nerozhoduje. „Jak to“, ptali se ho „je to přece Tvůj majetek“. „To sice ano“, ale plíživá koroze vlastnického práva už dávno dala větší sílu úřadům, regulacím, vymysleli se pojmy jako střešní krajina, krajinný ráz, komise při radnicích, územní plán, dogmata, koeficienty, limity, po nich přijdou požárníci, dopraváci, město, hygienici, EIA, SEA, městští architekti, sousedé, stavební úřady, definice, normy, zákony, vyhlášky, územní plánování, změny v územním plánu a pak někde na konci zbude mikro prostor pro samotného majitele.

Co je to dnes architektura? Architektura začíná být dutinou, která vznikne na parcele po té, co se na ní vyprojektují všechna omezení.

Co je dnes vnitřní seberealizace?
Co je naší čirou fantazií, snem, vnitřní seberealizací, představou, naplněním a přáním…
…to bývá očima úřadů i veřejnosti pohoršováním, narušováním, zbytečností, vyjádřením zpupnosti, nadutosti, neohleduplnosti, sobectvím, necitlivosti, egoismem, nevyrovnanosti, vychloubáním se a nevychovaností, snahy škodit druhým, vymezováním, provokováním, bezohledností a děláním naschválů. Ale proč? Pokud druhému neubližuji, neomezuji ho a nenarušuji okolí? Co je výsledkem?

Připosražená téměř neviditelná osobnost typu „šedá myš“, která již nežije svým životem, ale životem druhých, protože buď vzdala onen zápas s příkazy a zákazy a uchýlila se k tomu, co je vydefinováno jako normální, nebo si ani mezi tím vším již neuvědomuje pravý význam slova „vnitřní seberealizace a odrážení vlastního Já“?

Či již samotná společnost už dávno překročila hranice regulace? Od regulací nových technologií, patentů, zdrojů, designu, architektury, technického pokroku, samotného přirozeného vývoje až po přemýšlení, kdy začne regulovat oblečení, slovníček a nakonec i internet, média, myšlenky, vnímání světa a duchovna, potřeb, přání, smyslů života… ve prospěch… „normálnosti“ , „ekonomiky a peněz“ nebo „něčeho zcela jiného“?

Co obdivujeme například na starých městech? Rozmanitost, pestrost, mísení typů, funkcí, barev a tvarů. Ale zkuste v tom dnes pokračovat. Nelze. Cokoliv, co je individuální se kolektivně zadupává do země.

Co je tedy „normální“ život? Dle čeho a kdo nám jeho „normálnost“ definuje?