Proč se (ne)zdravíme?

V Japonsku jsem paf z mnoha věcí! Jednou z nich je to, jak často a jak uctivě se tu lidé na ulici zdraví. I ti, kteří se vidí poprvé v životě. Alespoň v těch několika místech na Okinawě, kam jsme zatím zavítali. Navíc se přitom nezřídka ukloní tak, že si přijdu jako v nějakém historickém filmu a mám obavu, aby přitom nepřepadli.
Připomělo mi to další příběh z knihy Třináct tisíc dní, ve kterém jsem se podivoval nad tím, jak by se mnozí Češi raději provrtali do země, než aby museli na ulici někoho pozdravit.
Kopíruji sem celý příběh. Ten začíná na opačném konci světa - v americkém New Hampshire. Lidé tam zdraví jinak (daleko extrovertněji) než v Japonsku, ale se stejnou frekv

.... Monet by se do téhle krajiny zamiloval. Přijet sem na podzim, maloval by zdejší lesnaté hory a kopce od rána do večera. Určitě by ho nadchly místní malebné farmy a půvabná městečka a vesničky. Musel by žasnout, do jakých barev se tu dokážou obléknout lesy. Není divu, že je tenhle cíp Ameriky jedním z rájů nejenom turistů, cyklistů, kajakářů, lyžařů a dalších milovníků přírody.
Bylo pozdní září a takřka denně pršelo. Přesto jsme byli celé dny venku. Navlékli jsme se do pláštěnek a vlastně nám to ani trochu nevadilo.
Kromě pohádkových barev jsem tu zažil také jedno velké déjà vu. Podobně jako u malijských Dogonů mě nadchlo, že nás pořád někdo zdravil. Známí i neznámí. A podobně jako v Mali to není jenom nějaké „ahoj“ či „dobrý den“ zahuhňané pod nosem a rychle pryč. Předpokládal jsem, že se tu s cizími lidmi budeme potkávat jaksi „po našem“, tedy pohledem do strany, tváříce se, že jsme tu sami. Jenže hned první protijdoucí se už z dálky usmíval, a když byl na doslech, nadechl se a zahalasil pro Američany tolik typické „Hey! How are you?“ K mému překvapení ale mnohdy nezůstalo pouze u této zdvořilostní slovní mikro-výměny. Většinou lidé zpravidla přidali i nějakou otázku nebo informaci — ať už o cestě, po které jsme šli, nebo o počasí, či pochválili něco, co se jim na nás líbilo, třeba bundu, úsměv nebo přízvuk (cha cha cha). Připadalo mi to zvláštní. Ale rozhodně ne nepříjemné.
Líbilo se mi to. Všiml jsem si, že když člověk překoná počáteční ostych, pocity trapnosti a také naši častou českou potřebu soudit americkou povrchnost (a soudit obecně), je to tak zvláštně fajn a povznášející. Doslova — jako by se potom člověk cítil lehčí, povznesený. Po(u)zdravený.
Upřímné (po)zdrav-ení totiž může být velmi o-zdrav-ná zvyklost — jak pro jednotlivce, tak pro celou společnost. Po chemické stránce už jenom ta nejprimitivnější, ovšem od srdce míněná forma pozdravu „Dobrý den!“ — tj. pokud to tomu druhému opravdu přejeme — znamená zpravidla vždy malou kapku tělu prospěšných hormonů jako je například oxytocin, který přispívá k pocitům blízkosti a důvěry (více o hormonech štěstí zde).

Upřímné (po)zdrav-ení může být velmi o-zdrav-ná zvyklost.

Pod vlivem zkušeností z New Hampshiru jsem se o něco podobného pokusil také u nás. Vzpomínám si, jak jsme hned po návratu vyrazili na pravidelnou nedělní procházku u babičky v České Třebové. Cestou jsem zdravil všechny lidi, které jsme potkávali. Babička samozřejmě při každém pozdravu nechápavě kroutila hlavou. Podle řeči těla se divili i ti, které jsem zdravil. Mně to ale po této americké zkušenosti přišlo najednou úplně přirozené a natolik příjemné, že jsem to chtěl zažívat i doma. Nedovedl jsem si představit, že bych se při míjení s člověkem na ulici tvářil, že ho nevidím.
Samozřejmě mi to dlouho nevydrželo. Po několika dnech jsem si začal připadat jako exot. Potřeba „zapadnout do stáda“ mě donutila, abych to vzdal. Postupně jsem se přestal usmívat a přestal jsem i zdravit. Místo toho jsem při setkání zase začal klopit zrak a tvářit se, že jdu po chodníku sám. Tak to máme ve zvyku my Češi.
Skoro dvacet let po této zkušenosti jsme se nastěhovali do pražských Komořan. Znovu jsem si vzpomněl na New Hampshire a rozhodl se svůj sociální experiment zopakovat. Řekl jsem si, že budu zdravit všechny sousedy na ulicích v Komořanech i cestou do školy, do Modřan. Abyste rozuměli, Komořany jsou taková kolonie, větší vesnice s necelými dvěma tisíci obyvatel. Na naší straně silnice je to pár set lidí. Žádné anonymní velkoměsto. Teoreticky bychom se měli všichni (časem) znát. Aspoň od vidění.

Komořany jsou taková kolonie, větší vesnice s necelými dvěma tisíci obyvatel.  Žádné anonymní velkoměsto. Teoreticky bychom se měli všichni (časem) znát. Aspoň od vidění. Přemýšlím o tom, proč se většina lidí ne-zdraví?

Zkušenost to byla a dosud stále je velmi zajímavá. Jsou lidé, kteří se na mě podívají vyloženě zle, s výrazem „O co ti jde?!“ Nejspíš si myslí, že jim řeknu o desetikorunu nebo se chystám jim něco provést. Pár jsem jich už skoro vyděsil. Až samým překvapením málem zakopli. Mnozí se preventivně raději dívají stranou nebo na zem a na pozdrav neodpoví. Z biologického hlediska jsou to logické reakce. Tradiční národy rozdělují podle antropologů jiné lidi do tří skupin: známí jedinci, kteří jsou přátelé, známí jedinci, kteří jsou nepřátelé, a neznámí cizinci, na které je nutno pohlížet jako na nepřátele. „Cizinec“ totiž v divočině znamenal zpravidla nebezpečí, a bylo tak lepší se mu vyhnout.
Navzdory našemu biologickému nastavení já potkávám v Komořanech stále častěji i lidi, kteří i napoprvé zdraví první nebo se na mne z dálky usmívají a podobně jako na severovýchodě Spojených států se mnou třeba i prohodí pár slov. Ne pouze ze zdvořilosti, ale ze skutečného zájmu. Logicky přibývá lidí, které potkávám opakovaně a pro něž jsem postupem času přestal být tím neznámým podivínem, který „zdraví každého“. Znají mě — stal jsem se jejich „známým“. Raduji se z toho a za to mi celé to experimentování stojí.
Je to jako s chřipkou. Jak vyhýbavé pohledy do země, tak i přání dobrého dne jsou vysoce nakažlivé. Pokud vás někdo upřímně pozdraví a třeba vám i něco pochválí, máte chuť něco podobného prostě „poslat dál“. A to je fajn.

P.S.1: Buďme ve spojení - nejlíp přes fejsbuk nebo newsletter.

P.S.2: Mrkněte také, co píšu o firmách (Slušný blog), o sousedské pospolitosti (Doma v Komořanech) nebo o dětech a vzdělávání (Monte blog).

P.S.3: Jinak dnes zdravím z Nahy - fotka v úvodu je z včerejšího loučení na farmě. Zítra odjíždíme do Kagošimy, kde máme být do 17.3. Zde je zbytek našeho plánu: 17.-20. Hirošima, 20.-25. Kyoto, 25.-30. Tokyo. Zde se podívejte na naše dojmy z práce na farmě a zde z návštěvy místní školy. Šíleně to uběhlo.