Proč jsme ticho?

03. 11. 2013, TOMÁŠ HAJZLER

Tohle video jsem natočil vloni po návratu z Bělehradu a následné návštěvě jedné pražské restaurace. Přestože si toho všímám už léta, ten ostrý kontrast mě pomohl vidět, jak moc jsme my Češi "ticho". Většina z nás se přitom rodí stejně hlučná jako balkánské, latino-americké či africké děti, ale český rodič a následně učitel nás umlčí. Podobně jako v případě dnešního lhaní v české politice, je to umlčení ve smyslu pasivity a (a následné “hledění si svého”) tak časté, že ho považujeme za normální. Nedivíme se mu.

Já se mu divím. Považuji ho za problém. I co se týče snahy o lidštější a prospěšnější byznys je toto ticho či “hledění si svého” potíž. Vždyť to hlavní, co určuje naše chování je chování druhých lidí. Vezměte si, jak jinak se jenom u nás chovali lidé za socialismu v porovnání s tím, jak se chovají dnes (a jsou to přitom mnohdy ti samí lidé) nebo jak jinak se chovají v jiných systémech, např. v arabském světě. To, jak se chovají druzí prostě předurčuje do obří míry to, jak se chováme i my. Jsme společenský tvor. V DNA máme nevyčuhování, stejnost - podíváme se po druhých a srovnáme krok.

Pokud ostatní běží krysí závod, rozeběhneme se též. Jestliže většina manažerů organizuje firmy proto, aby maximalizovaly zisk (a nic jiného) a uvnitř fungují jako Československo v roce 1973, většina z nás pak vedeme firmu stejným stylem. Dělají to ostatní, něco na tom asi bude, myslíme si.

Samozřejmě, že každá kultura má své podivíny, své muže a ženy, kteří jsou tím, kým jsou - všemu navzdory. Navíc Evropa zkraje 21.století originalitě a vlastní cestě relativně přeje. Mimo jiné tedy existuje i u nás stále větší počet firem, ve kterých jsou lidé lidmi, a které jsou druhým skutečně prospěšné. Jenomže! Jak se o nich dozvědět, když valná většina mlčí a hledí si svého? Těch, kteří se o své zkušenosti dělí, je jako šafránu - napadá mě EtNetera, Martinus, Zaraguza, Websupport,... a už tápu. Kolik z nich aktivně bloguje, tvoří videa, vedou dialog na soc. sítích nebo objíždějí konference či debaty? Pramálo.

Já se to snažím změnit. Dlouho mi ale nedocházelo, že bych měl všeho nechat, jít je hledat a přemluvit, ať se o své zušenosti začnou dělit. Protože možná to jediné, co potřebujeme pro změnu, jsou právě tyto příklady. Kromě let psaní, tvorby videa a Svobody NaŽivo jsme letos dokončili Indexsvobody a na jeho základě nyní připravujeme databázi firem - k rozjezdu snad zjara 2014. Zítra/pozítří trávím dva dny s cca dvaceti lidmi, kteří vlastní/vedou české a slovenské firmy stavící na svobodě - viz "Svobodná firma" - z mého pohledu - kromě Svobody NaŽivo - první skutečná výměna zkušeností a propojení. A 14.11. se poprvé setkáváme nad tímto tématem i na individuální úrovni - "Život i peníze" - jak to udělat u každého z nás, abychom mohli i v práci věnovat většinu života tomu, v čem jsme nejprospěšnější (a co nás tedy nejvíce nejspíš i nejvíce naplňuje).

A stejně si lámu hlavu proč se tak málo firem i lidí o své zkušenosti dělí? Proč si hledí svého a jsou ticho? Co myslíte?