Proč je to tak drahý? Nebo levný?
26. 04. 2011, TOMÁŠ HAJZLER
Tak tohle téma mám rozepsané už přes dva roky. Možná až nyní, v souvislosti s novým webem, na něj uzrál čas. Otázka zní, proč naše kurzy stojí, kolik stojí. Já totiž občas zaslechnu, že jsou drahé a někdy zase, že jsou levné. Mohl bych nad tím mávnout rukou. Ale to by mi bylo líto. Je to až příliš zajímavý téma, ke kterému mě napadá spousta věcí. Zkusím je sepsat do bodů. Snad to udělá lepší obrázek o našich cenách a v širším smyslu i o tom, co všechno hraje roli při stanovování ceny, což je něco, co dělá většina z nás od chvíle, kdy vyrazíme na trh práce. Takže proč je to tedy tak drahý? Nebo levný?
1. Proč existujeme? V našem světě je normální chodit do školy a později do práce, která nás nebaví, abychom si od pondělí do pátku vydělali na to, co nás baví. Více než 80 % lidí se tak celý produktivní život těší na tři věci: na 1) víkend, 2) dovolenou a 3) penzi. Jenomže „těšení se“ překáží životu. Těšení se je budoucnost, a tedy představa, iluze. Skutečné je to, co se děje tady a teď. Hodně černobíle řečeno, kdo se těší, nežije. Velká část populace tedy většinu času od pondělí do pátku od šesti do šedesáti pěti let nežije, pouze přežívá. Protože je to časté, lidská mysl si to vyhodnotí jako normální. Přestože většina z nás cítí, že je to úplně špatně, vrozená konformita velí chovat se „normálně“, tj. jako ostatní. A tak trávíme větší část života děláním něčeho, co nás nebaví. Dělat, co nás nebaví, znamená zpravidla dělat to blbě. A tak dlouhodobé výsledky většiny tradičně řízených organizací (tj. nejenom firem, ale i škol nebo třeba státu) jsou zpravidla o poznání horší než těch, které staví na principech svobody.
2. Cena za „nebaví“. Fakt, že více než osmdesát procent lidí dělá něco, co je nebaví, je tak nákladný a tak těžko uchopitelný, že ho ani nedokážeme spočítat. Občas se o to pokouší například Gallup. Jejich odhad pro Spojené státy se pohybuje mezi 300 – 600 miliard ztracených dolarů ročně. Osobně si myslím, že se drží poněkud při zemi. Stačí chvíli pozorovat nadšeného, zapáleného zaměstnance, a pak si přesednout k zaměstnanci otrávenému, který se těší, až bude padla. A když se člověk zaměří na výkon a pozoruje tyto dva zaměstnance při identické činnosti, nestačí se za chvíli divit. Já mám v oblibě pozorování zaměstnanců TESCA, Vodafonu, IKEA, různých restaurací, obchodů nebo bank. Tam je to nejlépe vidět. Dnes jsem v Brně a s otrávenými zaměstnanci jako by se tu roztrhl pytel. Možná jsou naprdlí, protože venku celý den prší? Buď jak buď, do své dříve oblíbené restaurace v centru města už nepůjdu. Stejně tak chuť na kafe v jedné z kaváren na VUT mě také přešla.
3. Co prodáváme? Peoplecomm ukazuje, jak přebudovat život člověka i firmy tak, abychom trávili většinu času tím, v čem jsme nejlepší, a co nás pohlcuje, způsobem který je nám vlastní, s lidmi které máme rádi a za férovou odměnu. Tento model organizace firmy lidské společnosti, který nazýváme termínem „svoboda v práci“, je i ekonomicky výrazně funkčnější než rozšířené hierarchické fungování stojící na povinnosti, cukru a biči. Ukazujeme tak, jak i mezi šestým a pětašedesátým rokem žít plný a šťastný život, který má význam, a jak na tom všem ještě vydělat. Firmám ukazujeme, jak nechat lidi dělat, co je baví a tím dlouhodobě zásadně zvýšit produktivitu, zisk a růst. Svoboda v práci je v dlouhodobém horizontu mnohem udržitelnější model fungování organizace než dnešní systém. V kostce tedy prodáváme nástroje na to, jak smysluplněji a více vydělat a ještě se u toho cítit mnohem lépe.
4. Vysoké a nízké ceny? S nabídkou našich kurzů se pohybujeme převážně na trhu tzv. manažerského vzdělávání. Úroveň našich cen tedy vyplývá z cen „běžných“ na tomto tržišti. I když, co je „běžné“? Když si probrouzdáte nabídku, najdete kurzy za tisícikorunu a třeba i za osmdesát tisíc korun za člověka a den. Ceny našich kurzů se pohybují od 2700 Kč za den po 4500 Kč za den a člověka. Zkuste si sami spočítat cenu při absolvování některého z našich cyklů nebo i (pro některé lidi na první pohled drahé) Cesty kolem světa. Přijde vám to drahé nebo levné? Nevím. Já sám byl třeba na pětidenním tréninku komunikace v Londýně za 180 tisíc + letenka + ubytování (moc jsem si toho tehdy neodnesl). Absolvoval jsem trénink vyjednávání kousek u Slaného za 45 tisíc Kč za tři dny. V květnu jedu na dvoudenní konferenci za 15 tisíc + letenka + ubytování. Byl jsem i na kurzech zdarma nebo dokonce za několik stokorun. Všiml jsem si, že cena velmi často není indikátorem přínosu. Z MBA za několik set tisíc korun si nepamatuju zhola nic, zatímco dvoudenní kurz za několik tisíc korun mi změnil život.
5. Co za to? Cena je jednou stranou rovnice. Na druhé leží „Co z toho?“ Já si občas při přemýšlení o hodnotě pomáhám kontrastem. Třeba si zkusím vedle sebe položit nový oblek, počítač či gauč a lepší vědomí toho, v čem jsem dobrý, co mě baví a toho, jak si zařídit šťastnější a plnější život. Obojí za stejnou cenu. Nebo z hlediska firmy například nové služební auto nebo manšaft lidí, kteří v práci dělají to, v čem jsou nejlepší, co je baví a vydělávají tak firmě řádově násobky toho, co vydělávají ostatní, na pátek se těšící zaměstnanci. Opět za stejnou cenu. Co má větší hodnotu? Logicky, jak pro koho. Podle toho jakou kdo dáváme čemu hodnotu. To zda je něco drahé nebo levné je tedy velmi, velmi relativní.
6. Picasso. Určitě znáte tuhle příhodu:
Jednoho dne navštívil Picasso jistou restauraci. Tam ho samozřejmě ihned poznali. Restauratér si nenechal ujít příležitost a Picassa požádal, aby mu něco namaloval. Ten vzal tužku a během minuty vyšvihl pěkný obrázek s podpisem. „Kolik jsem dlužen?“ zeptal se (spíše ze slušnosti) restauratér. „Deset tisíc,“ odpověděl bez nadechnutí Picasso. „Ale mistře…,“ zalapal po dechu restauratér, „vždyť vám to netrvalo ani minutu.“ Na to se Picasso upřeně zadíval do restauratérových očí a řekl: „Není minuta jako minuta. Za mou dnešní minutou je čtyřicet let každodenního studia, zkoušení a tvorby. Těch deset tisíc není za minutu, ale za obraz.“
Někteří lidé malují obrazy, já zkoumám svět práce a firem a vedu kurzy. Nemám ambici se srovnávat a už vůbec ne s borci typu Picassa. Spíš přemýšlím o tom, že se mi v životě přihodilo pár věcí, díky kterým jsem se naučil svému řemeslu. Myslím si, že mé dnešní „obrázky“ jsou mnohem hodnotnější než před lety. Vděčím za to určitě šestadvaceti letům odsezených ve vzdělávacích systémech pěti zemí, dvanácti rokům korporátního politikaření, desítce intenzivních let ve firmách všemožných branží, v knihách, studiích a výzkumech, založení a vedení třech vlastních firem, tisícům hodin na kurzech vlastních i cizích, tisícům hodin blogování a psaní do novin a časopisů, cestám do více než sedmdesáti zemí světa a třeba i pěti letům rodičovství,… Bůh ví, co sehrálo jakou roli. Jen doufám, že tenhle bod nevyzní jako nějaký trapný pokus o sebe–pochvalu. Chci říct, že za cenovkou pod obrázkem je místy dost trnitá cesta, která na první pohled nemusí být zřejmá.
7. Picasso II. Přijde mi, že to, co v peoplecommu děláme, se za léta našeho fungování vyvinulo tempem, kterým se vyvíjely počítačové technologie. „Peoplecomm verze 1.0“ tak bylo něco hodně jiného, než je tomu dnes. Mám pocit, že to, co jsem dříve potil dva dny, dokážu dnes vysvětlit za půl hodiny. Myslím si, že přínos „Peoplecommu 10.0“ je tak x–násobně větší, než tomu bylo zkraje tohohle století. V ostrém kontrastu s tím je to, že například v letech 2004 – 2006 naše kurzy praskaly ve švech, až jsem místy nedělal téměř nic jiného. V podtitulku jsme měli tehdy napsané „Inspirational Leadership“ a to se lidem asi líbilo. Pak jsem vyzkoušeli cestovatelskou metaforu a naše „zájezdy“, „sólotrip“ a „bedekr“ většinu lidí naprosto zmátly. Navíc jsem si v té době začal pohrávat s méně obvyklými cestami k sobě, jako je třeba meditace. Dnes, kdy máme (myslím si) naprosto ojedinělá témata, které prokazatelně dokáží proměnit život a firmu, trvá o poznání déle, než se kurz naplní. Co se cen týče, ty dnešní jsou přitom na úrovni cen roku 2005 nebo i nižší. Máme sice vcelku dost kurzů pro firmy, ale u seminářů pro jednotlivce třeba stále ještě čekáme na „odjezd“ myslím dost ojedinělých Silných stránek.
8. Zdarma. Většinu toho, co dělám, dělám zdarma. Za psaní, přednášky a práci v oblasti vzdělávání a neziskovek nedostávám buď vůbec nic hmotného nebo pakatel, či za tu možnost dokonce sám platím – třeba jízdenkou a časem. Posledním příkladem jsou naše knihy, za které jsme zaplatili hromadu peněz bez ponětí, zda se nám to někdy vůbec vrátí. Dělám to rád a záměrně s cílem přispět něčemu, v čem vidím smysl a čím se učím. Ovšem, abych to mohl dělat, potřebuju mít vyřešená zadní kolečka, tj. funkční kurzy, které jsou pro firmy a jednotlivce natolik užitečné, že za ně chtějí zaplatit tolik, kolik stojí. Už jsem psal, že černobíle řečeno firmám prodáváme nástroje, jak dlouhodobě vydělat víc. A pokud přispějeme k tomu, že firma vydělá firma víc, je myslím logické si o část zisku říct.
9. Omezený počet. Vcelku důležitou roli v naší cenotvorbě hraje i to, že příprava každého 1/2 – 3 dnů mi trvá v průměru 1/2 – 2 dny. U dlouhodobých programů je to často i mnohem více, neboť tam se s každým účastníkem zpravidla osobně potkávám a vždy připravuji moře věcí předem. Za léta této práce mám samozřejmě obrovskou databázi výzkumů, cvičení, videí, obrázků a jiných stavebních kamenů. Jinak ovšem každé své vystoupení takzvaně šiju znova. Když si to spočítáte, zjistíte, že do měsíce toho moc nevměstnám. Nějakých osm dní, které mohu věnovat vlastním kurzům. Kromě přípravy a vedení kurzů ještě jezdím po přednáškách, věnuji se rozličným projektům a snažím se být hodně s dětmi. Když si tedy vezmete, že mám k dispozici pouze osm dní v měsíci (a to ještě pouze některé měsíce v roce), potom existuje určité minimum, pod které naše ceny nemůžou klesnout, abychom vydělali na chod a rozvoj firmy, další výzkum a studium.
10. Placení. Psal jsem (viz bod 3), že se pohybujeme na trhu manažerského vzdělávání, tj. naše kurzy jsou určeny pro ty, pro které jsou investicí do jejich podnikání. Dovedou si spočítat, že člověk, který v práci staví na silných stránkách, dělá to, v čem je nejlepší, a to ho logicky většinou i baví. Následkem je to, že má lepší nápady, větší chuť nebo samostatnost. Následkem toho pak roste produktivita, zisk a růst firmy. Já si myslím, že podobný kurz může být investicí pro každého z nás. A proto, pokud nedosáhnete na firemní rozpočet, můžete zaplatit pouze dvacet procent kurzu a zbytek až do půl roku po absolvování podle toho, jaký efekt na vás to absolvování bude mít.
Toť vše. Nikdy jsem nic takovýho na podobně tabuizovaný téma nepsal. Snad to tedy neodsoudíte. Přál bych si, aby to pomohlo pochopení toho, že to, co prodáváme, prodáváme za velmi férové ceny. A přál bych si také, aby tohle byl příspěvek, který přispěje k tomu, že z našeho firemního světa začne mizet jedno z témat stále ještě opředených zbytečnými tajemstvími. Ty nejsvobodnější firmy otevírají své knihy nejenom zaměstnancům, ale i zákazníkům a dodavatelům.
P. S: Diskutujme i na FB, Twitteru.
P. P. S.: Kdo už máte dočtenýho Podivína? Podělte se o dojmy! Díky.