„Proč“ a „Jak“ firmy

21. 02. 2010, TOMÁŠ HAJZLER

Foto: Lisa-Mari

Všichni se rodíme do tzv. světa „proč“. Děti ve věku 3–6 let tuhle otázku dokážou položit údajně až 400krát denně. Pokud je máte nablízku, zaposlouchejte se. „Proč?“ je skvělá otázka! V životě možná ta nejdůležitější. Dokáže odkrýt hloubku, otevřít obzory, podívat se na starou skutečnost novýma očima, opravdu porozumět a posunout se tak dál.

Zdá se, že každá mince má ale dvě strany. V případě „Proč?“ s sebou nové obzory nesou narušení starých. Pokud bychom se všichni začali (po vzoru malých dětí) ptát, nezůstal by nejspíš kámen na kameni. Proč ještě v roce 2010 existuje POVINNÁ školní docházka? Proč máme stále letní prázdniny, které měly své opodstatnění v naší agrární minulosti, ale dnes způsobují pouze zmatek na silnicích a v letoviscích? Proč pracujeme od pondělí do pátku? Proč jsou ve vedení firem či vysoké politice v zásadě jenom muži? Proč je v médiích taková záplava negativních zpráv? Proč tak často studujeme něco, co nás nebaví, jen proto, abychom dostali kus papíru? Proč hledáme práci místo toho, abychom hledali povolání? …

Přišli bychom na to, že mnohé zvyklosti už nemají opodstatnění a že některé věci nejenom nedávají smysl, ale že třeba i obrovsky škodí.

Pokud bychom se po vzoru malých dětí začali všichni ptát „proč?“, nezůstal by kámen na kameni. Způsobilo by to revoluci. Život by se změnil k nepoznání.

Řekl bych, že my si to někde uvnitř velmi dobře uvědomujeme, ale nejspíše strach ze ztráty starých pořádků nás tlačí do trvalé opozice a obrany. Je to, jako bychom s dětmi hráli volejbal. Kdykoli od nich letí míč (= otázka „proč?“), my vyskočíme jako blokař. S jediným cílem. Nepustit ani jeden míč na naši polovinu. Vyhrát zápas. Nepřipustit diskuzi. Zde je pár příkladů našich notoricky známých nejúspěšnějších blokařů:

„Protože proto!“
„Už dost těch hloupých otázek!“
„Není čas na hloupé otázky!“
„Bez diskuze!“
„Cože, ty to nevíš?“
„Protože jsem řekl!“
„Uděláš to, nebo ti mám pomoct?!“
„Budeš zvědavý, budeš brzy starý!“
„Kdo se moc ptá, moc se dozví!“
„Tyhle řeči tady vůbec nikoho nezajímají!“
„Na tebe tady není vůbec nikdo zvědavej!“
„Ještě jednu otázku, a já ti dám důvod se ptát!“
„Nemám ráda zvědavé děti!“ (slečna Kasandra ve Včelce Máje) a perla na konec: "Pro slepičí kvoč!“

Mimochodem, Martina psala před dvěma týdny do komentářů, že její syn se v devíti letech zeptal paní učitelky „Proč?“ a dostal za to poznámku do žákovské knížky :-).

Když je nám okolo pěti šesti, začneme svět „Proč?“ nevědomky opouštět. Koho by bavilo střílet míče do dlaní blokařů a neustále jenom prohrávat? A tak se jednoho rána probudíme ve světě „Jak?“ a všechno je nám jasné. Už se neptáme, proč se děje to či ono. I když nás to třeba někde uvnitř zajímá, nezeptáme se. Za svůj dětský život jsme slyšeli tisíckrát, že se zajímat nemáme. Navíc jsme se umění blokovat naučili od svých rodičů stejně tak, jako se to oni před lety naučili od svých. Už nepálíme míče. Místo toho sedíme na střídačce, případně stojíme na blocích.

Je to, jako bychom s dětmi hráli volejbal. Kdykoli od nich letí míč (= otázka „proč?“), my vyskočíme jako blokař. S jediným cílem. Nepustit ani jeden míč na naši polovinu. Vyhrát zápas. Nepřipustit diskuzi.

V tomhle stavu, s tímhle nastavením mysli, si sedneme do školy, která je u nás už pěkných pár let povinná, kde v převaze času mluví jeden a ostatní si zapisují, kdy trávíme čas zapamatováváním si něčeho, co nás většinou vůbec nebaví a co nikdy nebudeme potřebovat. Ptát se, proč MUSÍME chodit do školy, proč se věnovat právě tomuhle předmětu, proč se učit právě tímhle způsobem, proč právě s touhle paní učitelkou?, …, nás většinou ani nenapadne. Ostatní nám jednoduše vysvětlí, že to tak prostě je. Vzdáme to. Rozhodneme se to odsedět a počkat, až budeme dospělí, a tedy svobodní. Až si budeme moci konečně rozhodovat o svém životě sami. Až nám nebudou ti hloupí dospělí nařizovat, co a jak máme dělat. Čert vem nějakých sedmnáct, dvacet let života! (Ale to nám v té době většinou bohužel nedochází nebo alespoň mě to tenkrát nedošlo.)

Ale ouha. Opustíme školní lavice, a pokud se zrovna nerozhodneme pro svobodné povolání, vlastní podnikání nebo kariéru bezdomovce, rentiéra či rodiče na rodičovské dovolené, nastoupíme do zaměstnání. Najednou jako bychom se vrátili na úplný začátek, kdy nám bylo sedm a seděli jsme v první třídě. Jenom v bleděmodrém provedení. Navíc ve škole bylo jasno, kdo je šéf. Na nic jsme si nehráli. Učitelka měla autoritu. Když jsme se chovali jinak, než si přála, napsala vzkaz do žákovské knížky a bylo. Ovšem v práci to vůbec tak jasné není. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, a tak často slyšíme o všech těch možnostech, které nás v nové firmě čekají, a o plánech, které s námi firma má. Jenomže poté, co spadne klec, začnou se dít divné věci. Šéf nebo jiný zástupce firmy nám začne říkat, jak se ve firmě správně chovat. Co si obléci na sebe, kdy chodit na porady, jak vyplňovat formuláře… Hromada směrnic, předpisů, procesů, plánů, rozpočtů. Hlavní je zorientovat se v systému, jak se v tom všem neztratit. Vítejte zpátky ve světě „Jak?“!

Existují i „Proč firmy“, které otázku „proč?“ vyžadují. Se zaměstnanci se zaměřují na „proč?“ a také na „co?“, zatímco „jak?“ nechávají do velké míry na nich. Není divu, že motivace a výsledky jejich zaměstnanců působí jako z jiného světa.

Ještě se divíte, proč 80 % nadšených nových rekrutů do půlroku začne firmu ignorovat, nebo dokonce nenávidět (viz Co se stane po půlroce)? Já ne.

Jean–Francois Zobrist, ex–CEO francouzského výrobce automobilových součástek FAVI to pěkně pojmenoval. Říká, že existují dva druhy firem – „Pourquoi?“ a „Comment?“ – „Proč?“ a „Jak?“ firmy. „Jak firmy“ jsou ty, které zná většina z nás. Ty, které rozhodují za zaměstnance. „Proč firmy“ jsou ty, které nejen že otázku „proč?“ nezakazují, oni ji dokonce vyžadují – viz např. (Zeptejte se třikrát Proč?). Základní otázkou tohoto druhu firem je: „Proč děláte to, co děláte?“

Rozhodování o tom, jak se budou věci dít, nechávají do velké míry na lidech. Zaměřují se na výsledek. Zejména na něm se se svými lidmi shodnou. A jestli se potom zaměstnanci k výsledku dostanou ve vlastním obýváku a navíc v pyžamu, už je (s trochou nadsázky) jejich věc. Pro koho tohle není první článek zde na blogu, víte nejspíš o čem mluvím.

Různé firmy se samozřejmě v míře svobody, kterou svým zaměstnancům umožňují, liší. Od firem, kde si zaměstnanci sami rozhodují, kolik budou brát, jestli budou chodit do práce nebo kdo bude jejich šéf, až po firmy, které třeba ani nezruší pracovní dobu či pomocí směrnice určují správné oblečení (dress code). Já osobně se raduji, že prvky svobody se objevují ve většině mezinárodních konvenčně řízených firem. A i proto si myslím, že se blýská na trochu jiné časy.

Na závěr pár příkladů „Proč firem“, od kterých se můžeme učit. Některé jsem zmiňoval už v článku o HR v roce 2020. Mezi ty, z kterých já nejvíc čerpám patří určitě designerská legenda IDEO, největší firma Baskicka Corporación Mondragon, největší úklidová firma ve finsku SOL, výrobce legendárních motocyklů Harley–Davidson, letecká společnost Southwest, energetická firma AES, nábytkářský gigant IKEA, vynálezce Goretexu Gore & Associates, internetový prodejce obuvi Zappos, reklamní agentura Kaspen nebo novodobí průkopníci svobody v práci Semco, jejichž stopy najdete v desítkách dalších článků.