Podivín podivínská

29. 03. 2011, TOMÁŠ HAJZLER

Včera jsem si splnil dávný sen. Vznikla naše první kniha. Navíc je to Podivín (v originále Maverick!), kniha, která mi bez nadsázky změnila život. Byla a stále je to dokonalá škola. Vůbec bych si nemyslel, co jedna taková knížka (s)potřebuje úsilí, času i peněz. Kolik lidí, jejich zápalu a dovedností bude potřebovat.

Byl to zážitek, ta včerejší cesta do Brna, kde jsme Podivína tiskli. Miluju knihy, ale nikdy jsem nebyl u toho, jak vznikají. Naše Valérka moji vášeň sdílí (je to takový náš pětiletý knihomol), a tak jsme místo do školky vyrazili spolu. Mě prostě baví chodit s dětma do práce a nedělám to dost často. Soudě podle toho, že mi několikrát málem rozmačkala ruku, na ní byla tiskárna, všechny ty stroje a hluk okolo trochu moc. Ale většinu času se tvářila jako Alenka v říši divů, stejně jako já… Pro mě bylo geniální vidět na vlastní oči, co tak dlouze a místy i náročně vznikalo v tak početném manšaftu lidí… a hlavně to, že to nakonec dopadlo mnohem, mnohem líp, než jsem si vůbec dovedl představit. Podle mého názoru je překlad mnohem čtivější než originál. Stejně tak obálka předčila původní verzi tak o deset tříd. Snad vám to nezní neskromně, mně to tak přijde. Věřím, že je to mimo jiné i otázka nasazení lidí, kteří se přípravy účastnili. Za text vděčíme dvěma ženám – Dáše a Aničce, z jejichž vášně, spolehlivosti a odborných schopností zůstává můj rozum stát. Doslova. Za obálku zase Lukášovi a Jakubovi ze sdružení Pospolu, kteří stojí i za naším současným webem. Potřebuju rozhodně poděkovat Marianovi, es kterým jsme hledali počáteční odvahu se do projektu vůbec pustit. Děkuju taky Robovi za to, že jsem se o Semcu před pár lety vůbec dozvěděl. Děkuji Renatě za to, že dala vnitřku vzhled. A díky, díky všem, kteří jste komentovali návrhy obálek a i jinak náš knižní projekt podporujete na Facebooku, Twitteru a jinde.

Co se týče praktických věcí, Podivín teď potřebuje ještě pár dní na to, aby se dostal z tiskárny. My finišujeme aktualizaci části webu Knihy tak, abyste si Podivína mohli koupit. Co se týče prodeje chceme se vyhnout tradiční distribuci velkoobchodů a obchodů a spolupracovat pouze s jedním internetových distributorem v ČR a jedním v SR. Kromě toho bychom lidem rádi umožnili knihy získat i osobně v Praze. V první vlně počítáme pouze s tradiční papírovou verzí. Jakékoli otázky rád zodpovím zde v komentářích nebo na Facebooku. Štěstí doručeno by mělo vzniknout do konce března. Svoboda a.s. maximálně do 11.května. 31.5. od 19.00 plánujeme křest všech tří knih v pražském HUBu. Pokud máte ten den čas, dejte si to do kalendáře. Já se ohledně toho ještě ozvu přes facebook i přes blog.

Takhle se to včera tisklo:

A vypadá, že se na nás na všechny dostane :-).

A když už to píšu, napadlo mě dát sem část předmluvy, kterou jsem k Podivínovi psal. Snad nejlíp vysvětlí proč jsme tuhle knihu nemohli nepřeložit a o čem vlastně je.

„Je to asi deset let, co jsem se dostal ke studii Gallupova ústavu, která uváděla, že pouze dva lidé z deseti mají každý den v práci možnost dělat to, v čem jsou nejlepší. A také to, že osm z deseti lidí marní život prací, která je nebaví. Tato čísla mi změnila život. Najednou jsem si začal všímat toho, co jsem do té doby pouze cítil. Otrávení lidé na každém kroku, kteří se těší na víkend. V podstatě už žáci, studenti a samozřejmě zaměstnanci snad ve všech sférách společnosti. Přitom průměrný lidský život je jen o málo delší než 25 000 dní. Jaké mrhání, jaká škoda pro nás všechny, říkal jsem si.

Začal jsem to zkoumat. Nemohl jsem pochopit, proč tolik lidí utrácí svá nejlepší léta děláním něčeho, co je nenaplňuje a nebaví. Hlavně jsem však hledal cesty, jak se svým poznáním naložit. Snažil jsem se přijít na kloub tomu, jak to dělá těch dvacet procent, kteří se na víkend těšit nemusí, protože většinu dní v roce můžou dělat, co je prostě baví. Pak už šlo jen o to, kdy se doslechnu o tom podivném místě v exotické Brazílii, o firmě, která nechává prakticky veškerá rozhodnutí na svých zaměstnancích. O Semcu, ve kterém si lidé sami rozhodují o tom, kdy budou chodit do práce, co, jak, s kým, a dokonce za jaký plat tam budou dělat.

Snad nejvíce díky Podivínovi, Semcu a Ricardu Semlerovi mi došlo, že důvodem číslo jedna, proč tak málo lidí má rádo svoji práci, je právě nedostatek svobody, tedy nemožnost rozhodovat si v práci často i o těch nejbanálnějších věcech. Do té doby jsem neměl tušení, že by mohla existovat organizace, kterou řídí sami zaměstnanci. Při čtení jsem pak mnohokrát překvapením doslova oněměl. Začal jsem o Semcu mluvit s lidmi a dodnes mě stále udivuje, kolik jich o něm slyší poprvé v životě.

Semco mi otevřelo dveře do světa, o kterém jsem do té doby neměl potuchy. Do světa svobody a skutečné demokracie, ve kterém mají lidé možnost dělat každý den to, v čem jsou nejlepší, stylem, který je jim vlastní, s lidmi, které mají rádi, a navíc za to dostávají dobře zaplaceno. Začal jsem se dozvídat o dalších firmách, organizacích, a dokonce i školách, ve kterých si malé děti samy rozhodují o tom, zda budou chodit do školy, co tam budou dělat, nebo o tom, kdo a jak je bude učit. K mému rostoucímu údivu mají tyto organizace ve valné většině výrazně lepší výsledky než tradičně řízené firmy.

Navíc není ve světě příliš příkladů firem, které by mohly být našemu čtenáři tak blízké jako právě Semco. Brazílie má totiž za sebou léta diktatury, stejně jako Československo. A hlavně v době, kdy Ricardo podnik přebíral, byla tato firma – původně čistě výrobní – hierarchicky uspořádaná. Organizací a stylem řízení se tak velmi podobala většině dnešních firem v Čechách a na Slovensku.“

Takže tak. Díky za podporu.