O tom, jak jsem pochopil, kde se v lidech bere solidarita a o tom, jak povznášející je jí nyní zažívat

05. 04. 2020, TOMÁŠ HAJZLER

V dubnu 2014 jsem při svém posledním půlmaratonu pochopil podstatu toho, co v lidech spouští solidaritu. 
Úryvek z knihy Třináct tisíc dní:

".... Při mém posledním půlmaratonu v Praze byl takový smog, že mi místy až skřípal mezi zuby. Ve třetí čtvrtině závodu jsem si řekl, že si nebudu ničit zdraví, přestal jsem běžet a dál jsem jen šel. Propadával jsem se tak postupně mezi lidi, kteří si spíše půlmaraton chtěli zkusit nebo si přišli zaběhnout jen tak pro radost, než že by závodili. 

A najednou, tři čtyři kilometry před cílem, jsem začal zažívat něco zvláštního. Zničehonic mě někdo poplácal po ramenou a křikl na mě: „To dáš!“ Za chvíli další a pak zase další. Dokonce mě někdo plácl i přes zadek. Dvakrát mě moji spolu-běžci prostě nenechali být: „Jeď, jeď, jeď! Rozklusáme se! Jedem, jedem, jedem! Nevzdávej to! To dáš! Jeď, jeď, jeď!“ skandoval jeden, který mě doběhl, otočil se ke mně čelem, běžel pozadu a snad deset minut mě takhle hecoval. Najednou jsem si ostře uvědomil, že zatímco na špici závodního pole se nemilosrdně závodí, vzadu se spolupracuje. Kolik lidí přitom mohlo jen si tak běžet a neztrácet se mnou čas? Vzpomněl jsem si přitom na proslulý „samaritánský“ experiment, při kterém v roce 1973 badatelé z univerzity v Princetonu posílali studenty na přednášku přes dvůr, na kterém „náhodou“ ležel na zemi člověk. Psychologové zjišťovali, kdo a za jakých okolností se u ležícího člověka zastaví a pokusí se mu nějak pomoci. Výsledek: čím větší byla časová tíseň studentů, tím menší byla jejich ochota pomáhat. Najednou mi to došlo. O co soutěživější je společnost, o to méně jsou lidé ochotní vzájemně si pomáhat a naopak. Žádná velká věda, jenom biologie."

Mám pocit, že od nástupu koronaviru se solidarita stala součástí naší společnosti, dokonce i jedním z hlavních opěrných pilířů. Logicky: Dostali jsme nařízený time-out, nezávodíme, nejde nám o medaili, ale o přežití. O to více viz Šabat: Oddechový čas sloužící k sebereflexi, zpřítomnění a utužení vazeb s nejbližšími. Koronavirus je náš šabat.

A tak: 
- ti, kdo umí šít, šijí roušky, 
- mladší pomáhají starším, 
- ITci vyvíjejí apky, 
- medici šli mezi zdravotníky, 
- 3D tiskaři tisknou ochranné pomůcky a respirátory, 
- vědci zkoumají technologie, léky a vakcíny, 
- reportéři informují, 
- politici hledají řešení, 
- právnící radí
- opraváři opravují šicí stroje
- ma nabídli knihu o vzdělávání dětí zdarma
- ...

Já se tenkrát nepropadnout mezi odpadlíky, tak to nezažiju. Nebýt coronaviru nebo jiný krize, tak to dnes též nezažíváme.

........

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky. 

Tomáš Hajzler: LinkTree, FB, IG, Li, YT, Zprávy ze života, Knihy 
Moje nová kniha: Dobrý život ve stínu konzumní společnosti