Moje kukaň

04. 02. 2008, TOMÁŠ HAJZLER

„Mám blbou práci, celý den je nuda.
Zavřenej v tomhle kanclu od 8 do 4.
Nic se neděje, můj život je o ničem.

Celý den předstírám činnost a modlím se, aby na to někdo nepřišel.
Moje kukaň, moje kukaň, metr na metr.
Je to moje místečko v tomhle přeplněném světě.
Taková malá zasedačka 6x6 a pravdou je, že to nenávidím…
Někdy jde okolo šéf, ale většinou na mě nikdo nemluví ani se mi nepodívá do očí.
Už bych měl fakt něco dělat, ale raději surfuju na internetu.
Moje kukaň, moje kukaň … bez výhledu.
Je to moje místečko v tomhle přeplněném světě… sedím tady sám a někdy i nahatej!“

„Kukaně“, „kobky“, „ponky“ neboli otevřenou kancelář jsme znávali z amerických filmů. Uběhlo pár let a „open space“ (jak otevřeným kancelářím důvěrně přezdíváme) se stal pravidlem. Rozšířili jsme tak řady kukanního národa, který se množí geometrickou řadou. Ať jste v Buenos Aires, Kapském městě nebo v Bankoku, narazíte na podobně sterilní šedé nebo modré stoly s přepážkami okolo. Kukaň (v angličtině Cubicle) prostě vypadá všude stejně. Na stole stojí počítač, telefon, občas nějaký ten pořadač na dokumenty. Nad vámi zářivky a klimatizace, pod vámi zátěžový koberec. V jedné hale až několik set lidí najednou.

Kukanního uspořádání má tři nesporné výhody. Předností č. 1 jsou náklady. Tam, kde se dříve budovaly dvoje dveře, předkancelář se sekretářkou, obrovský stůl do tvaru „T“ je dnes deska s dírou pro kabely jako stůl a tři menší desky jako zábrana okolo. Kladem č. 2 je otevřená komunikace. V kukani toho moc neutajíte, nezašijete se tak jako v tradičních kancelářích, které se daly zamknout (viz např.: Práce snů?). Když někoho potřebujete, zajdete za ním. Neztrácíte čas. Všechno je tak svižnější. Výhoda č. 3: otevřená kancelář pomáhá bourat tradiční hierarchie (i když mnozí šéfové si stále budují prostornější, hezčí a mnohdy sklem obehnané kukaně).

„Povolují se maximálně dva předměty osobního charakteru na stole!“

Kde jsou výhody, jsou i nevýhody. Č. 1: obrovské ztráty času a energie plynoucí z neustálého rušení (v kukani je snadnější křiknout na kolegu než se zamyslet). Pro mnohé lidi je tak koncentrace v kukanním prostoru zhola nemožná. O nevýhodě č. 2 hovoří i ochránci zvířat, když kritizují chov drůbeže natěsnaných do stísněných prostor. Pobyt v mnohých kancelářských budovách je často velmi nezdravý (více např.: SBS).
Č. 3: V práci trávíme moře času, a tak se hodně lidí snaží sterilní kukaň zpříjemnit tím, že si přinesou něco svého (fotku, květinu, …). To se ovšem nelíbí zaměstnavatelům, kteří následně vydávají směrnice s názvy jako: „Povolují se maximálně dva předměty osobního charakteru na stole.“ Kdo by pak s nadšením vydržel 8-10 hodin bušit do počítače nebo zvedat telefony, když si na stůl nemůže vyndat ani fotku?

Na mnoha místech tak současné, lavinovitě šířící se otevřené kanceláře připomínají Chaplinovu Moderní dobu. A proto není divu, že si mnozí z nás s chutí — společně s „Jamesem Bluntem“ — zazpívají: „My job is stupid, my day is a bore…“

Několik ukázek kukaní z firem, které ještě nevydaly směrnici: „Povolují se maximálně dva předměty osobního charakteru.“