Moje hlava 22

Dával jsem to včera na facebook, ale přijde mi, že to stojí za hlubší úvahu. Takže... hlásil jsem, že 1.12. lámu tužku. Včera jsem dostal tři zprávy, které mi pomohly uvědomit si ten hlavní důvod, proč to potřebuji udělat - mrkněte na ten facebook (a že na půl roku zlomená tužka nebude sama o sobě stačit). Jinak tohle bude možná jedna z nejúpřímnějších blogo-zpovědí od krysího závodníka. Ne, že bych měl s otevřeností trable, ale některý věci nerozhlašuju na potkání. Dnes jo.

Začnu klasicky zeširoka... snad jsem mohl očekávat, že když někdo rozběhne něco podobného jako já, tak se to s ním pořádně zatočí. Samozřejmě, nebylo to ze dne na den, spíš postupně - model “žába si lebedila v hrnci, ve kterém se postupně zahřívala voda” - těžko si někdy, při těchto plíživých převratech, všimnout, že to člověku přerůstá přes hlavu. Postupem času jsem zjistil, že valnou většinu času (80%, spíš i víc) věnuji školám, neziskovkám, různým debatám, aktivistickým či studentským srazům, diplomkám, bakalářkám, dizertačkám, start-upům, propojování, seznamování, propagování skvělých projektů, debatám s novináři a reportéry a dalším a dalším prosbám, s kterým se na mě lidi obracejí - teď mi třeba došlo, že na včerejší prosbu paní z rádia wave jsem nabídl termín, kdy slavíme Valériiny osminy - nedošlo mi to - budu muset zrušit a v nabitém listopadu nevím, kam to narvu :-(. Kromě toho - protože mám děti a bojím se o jejich budoucnost - mám v sobě silnou potřebu aktivismu, a tak píšu, točím videa, jezdím na srazy, propojuju lidi a pomáhám, co to jde. Třeba předevčírem... celé dopoledne natáčení nového cirkusu (připravujeme ztvárnění tématu svobody v práci formou nového cirkusu), pak natáčení s Liborem Malým z Hearth.net o dávání, mezitím příprava na večerní poradu ve škole, do toho samozřejmě doprovod Valérie do školy i ze školy a následně celý večer schůze rodičů v naší škole, z které jsem odcházel ve 23.00.

"Buď mailuješ nebo jsi s dětma." Petr Mára

Za poslední léta jsem radikálně snížil své potřeby (nakupování) a mé osobní náklady jsou dnes na úrovni studenta vysoké školy. Bez přehánění. Jenomže jsem v roli živitele rodiny a navíc jsme letos, nad rámec obvyklých aktivit, vydali v krátkém sledu čtyři knihy a do toho jsme se jako rodina přestěhovali. Najednou jsme byli (a stále jsme) skoro milion korun mínus. Po mnoha letech jsem na vlastní kůži pocítil, co je to dluh. Mimochodem skvělá zkušenost! A bylo to poprvé, co mi začalo docházet, že můj hyper-dávací model není udržitelný, že bych se měl profackovat a vydat se v životě trochu jinudy.

Kdo nevíte... mám to postavené (v mé současné životní fázi) tak, že chci udělat, co je v mých silách pro lidštější svět. Proto dělám, co dělám. Co se týče ekonomiky, mám/máme hromadu "produktů" - přednášky, workshopy, konzultace, svobodu naživo, knihy (viz zde) - ale ty jsem dlouho nechával žít svým životem. Snažil jsem se informovat druhé o tom, že to či ono existuje a v čem vidím přínos každé té věci či aktivity. Ze srdce se mi příčí dnes běžné manipulativní techniky typu: “bonus, zdarma, sleva, affiliate, dejte e-mail a dáme vám víc, ebook zdarma,...bla, bla, bla” Tohle nedělám a dělat nebudu. Touhu "stát se milionářem" považuji za úchylku, za nemoc. Já se chci slušně uživit a ukázat i dalším lidem, že a jak to jde. Základ mého osobního přístupu je dávání. Dávám a čekám, že lidi budou dávat zpět. Jsem slabý v produktu - na to (a obecně na peníze) nemám buňky. Ale tak to v životě chodí - každý máme své silné a slabé stránky. Já se snažím stavět na svých silných a prosím druhé, aby vykryli mé slabé.

Pozoruji, že v Čechách očekáváme, že pokud někoho jeho práce baví, bude ji dělat zadarmo. Mně moje práce naplňuje obrovsky. Možná proto většina lidí čeká, že ji budu dělat zdarma. Nedojde jim, že i já žiji v peněžním systému a mám své závazky.

Co se týče dávání/braní, víte že často (především na jaře a na podzim) organizujeme veřejné akce - přednášky, setkání, konference (ZDE je přehled na tento podzim). Když něco takového chystáme, já zde na blogu nebo na facebooku prosím o pomoc - nejčastěji s registrací, organizací, knihami. Občas prosím o pomoc s videi, titulky, editací knih, překlady,... Prosím dost. Naučili mě tomu američtí přátelé: “Když něco chceš, řekni si o to.”, říkali mi vždycky. A tak já žiju v tom, že když já dávám i druzí chtějí dávat (a že kdesi je jakýsi virtuální účet, na kterém kdosi hlídá rovnováhu). Jinak "dobrovolničení" zde vždy bylo a vždy bude (a mnohem víc než dnes). Když dobrovolničím já, dělám to proto, že mě přitahuje myšlenka nebo lidé, kteří se té myšlence věnují. Hlásím se, protože chci dát, pomoct, chci se s němi sejít, případně to beru jako příležitost probrat nějaké společné téma. A jaksi čekám, že to druzí mají podobně.

Když dobrovolničím já, dělám to proto, že mě přitahuje myšlenka nebo lidé, kteří se té myšlence věnují. Hlásím se, protože chci dát, pomoct, chci se s němi sejít, případně to beru jako příležitost probrat nějaké společné téma.

Moje hlava XXII: Protože má hodně lidí nejspíš pocit, že můžu pomoct tak mě všelijak kontaktují - mailem, na twitteru, přes facebook, přes komentáře na blogu, youtube, googleplus, mnozí volají, další na to jdou přes kamarády, různě mě odchytávají na ulici, minulý čtvrtek dokonce v restauraci. Já jsem tak v situaci, kdy většinu svého pracovního času věnuji odpovídání na tyto žádosti (Často i s měsíčním zpožděním, ale zakládám si, že odpovídám na 100% žádostí - s tím, že mi samozřejmě něco v té každodenní záplavě unikne). Poslední dobou stále častěji odmítám. Už třikrát jsem zkoušel najít člověka, který by mi s korespondencí pomohl. Nevyšlo to ani jednou. Protože to jsou téměř všechno neziskové aktivity, nemám z čeho toho člověka nebo tyto lidi platit. Letos jsem nově v situaci, kdy mám dluhy a jsem nucen (poprvé ve 21.století) sledovat zda to, co dělám, produkuje i nějaké peníze. Navíc, svoje dětství jsem strávil v nemocnici, mám za sebou syndrom vyhoření a nejsem tedy od přírody člověk, který je schopný (a v žádném případě ani ochotný) jet 16 hodin denně. Do toho mám dvě malé děti a unavenou manželku Péťu, bez které bych to už dávno nemohl dělat. Po několik probdělých nocích, kdy vám dítě doma zvrací a já ráno otevřu email a tam na mě vypadne zpráva od Jany (celá naše konverzace zcela dole jako příklad toho všeho o čem zde dnes píšu), která se na mě ... "opravdu nezlobí, jen mě prosí, ať se zamyslím nad tím, jak se chovám... a hlavně, ať se vzpamatuji!! "  ... tak kamarádi, mě je z toho ouzko! Mám chuť se vším praštit a každý prosebný mail (a že jsou jich stovky) mám chuť odmáznout nebo komp raději vůbec neotvírat.

Snažím se o to, aby se mnohem víc lidí věnovalo tomu, co mají rádi. To je moje poslání. Věřím, že takový člověk se nepotřebuje předhánět, lhát, krást,... že je to člověk radostný a zdravý. A podobně jako člověk zpruzelý je "nakažlivý". A já chci rozšířit tuto "nákazu" neboť to v čem dnes žijeme, je choroba. Je to špatně.

Snažím se o to, aby se mnohem víc lidí věnovalo tomu, co mají rádi. To je moje poslání. Věřím, že takový člověk se nepotřebuje předhánět, lhát, krást,... že je to člověk radostný a zdravý. A podobně jako člověk zpruzelý je nakažlivý. A já chci rozšířit tuto nákazu neboť to v čem dnes žijeme, je choroba. Je to špatně.

Ovšem můj kontext je zcela lidský a přirozený. Mám dvě malé děti, jsem unavený a nově mám i dluhy. Do toho mi píšou/volají stovky lidí s žádostí o pomoc. Mé děti jsou na prvním místě i když možná jsem na prvním místě spíš já. Unavený a nemocný toho moc neudělám. Pokud nestíhám finanční závazky je to to první, co potřebuji opravit. I když toho se nebojím - je to jen otázka času. Naše knihy mění svět a jedou. Chytil jsem druhý dech do přednášení a poslední tři moje přednášky mě nadchly. Když přijdu radit do firmy, lidi zapisují, kývou a z úst jim leze AHA!, Svoboda NaŽivo bude, podle všeho, Praha na druhou, Život i peníze už je po třech dnech ze 3/4 plné (i když to je zrovna jedna z našich neziskovek), zde na blogu se chystáme umožnit placení těm, kteří chtějí "dát za to, že si berou" a tak dál. Pokud mi chcete v tomhle pomoci, rozšiřte mezi lidi info třeba o Svobodě NaŽivo, našich knihách nebo obecně našem podzimním programu. Protože teprve potom, co tohle zalepím, se můžu na 120% věnovat propojování firem (jako např. na 4.-5.11. se sejde 20 majitelů/manažerů firem, které staví na svobodě k dvoudenní výměně zkušeností - na to se mega-těším), jednotlivců (život i peníze) a vybudování on-line prostředí jako podpory lidí a firem, kteří chtějí fungovat lidštěji a prospěšněji (dnes pohrobek svobodavpraci.cz). Díky za to.

Chodí mi okolo 200 mailů denně. Jak to řeším? 1. odpovídám přednostně na důležité/naléhavé, 2. pak na důležité. 3. pak na zbytek. 3. píšu, co nejstručněji, bez diakritiky, zpravidla vše malými písmeny, nečtu to po sobě. 4. pokud to někomu nevyhovuje, počítám že se ozve - ať už s tím, že je jeho prosba naléhavá nebo s tím, že potřebuje víc info. Stějně tak to mám i s blogem - nelámu si hlavu s chybama - poněvadž když bych si ji lámal, nenapíšu nic.

Jak jsem se tedy rozhodl vyřešit moji hlavu 22... Dnes věnuji přes 80% času pomáhání (z čehož nejvíc času spotřebuje odpovídání na maily). Prostor, který věnuji faktické práci (tomu, co mě živí a co já považuji za podstatné pro naplnění mé úlohy, je v porovnání s tím minimální). Petr Mára mi už dlouho říká: "Buď mailuješ nebo jsi s dětma". Díky Janě, Liborovi, Mikulášovi za pomoc. Došlo mi to. V rámci pře-žití, lepšího pro-žití a 100% zaměření se na změnu toho, jak se u nás pracuje měním ode dneška svůj přístup. Jakkoli je mi protivné, když někdo neodpoví na mou prosbu, budu to od nynějška - (tedy ne pouze od 1.12 do 1.5.), ale už nyní dělat též. Nezlobte se na mě kamarádi. Nemohu jinak. Takhle je to fakt blbě. Až se situace změní, vráttím se opět k tomu, co je mi příjemné. Teď nemůžu.

Samozřejmě tohle může být dobrá debata. Pokud vás tenhle text k něčemu inspiroval, sem s tím. Mějte se príma!!!!

Příloha - konverzace s Janou, které děkuji, že mi to vlastně celé došlo.

1. Jana: Dobrý den, Tomáši, já bych se chtěla zúčastnit a ráda Vám pomůžu s registrací i s prodejem knih. Ani ne tak, že bych nechtěla platit, ale mám Vás v přátelích na Facebooku, nějakou dobu Vás sleduji a Vaše články a příspěvky mi přijdou inspirující :) Tak napište, jestli mě berete. Nebudu do zítřka online, ale ve středu čas mám, takže se mnou můžete počítat na 100% :)

2. Tomáš: Jani, prislo mi asi 7 odpovedi, bude stacit kdyz budeme 3, ale skoda se nevidet - mista je tam habadej, tak prosim sraz v 16.45

3. Jana: Skvělé, moc děkuji za zprávu a budu se těšit! :) JN.

4. Tomáš :-)

5. Jana: Ahoj Tomáši, díky za včerejší přednášku, snad všechno účetnictví dopadlo v pořádku a Tvůj účetní to od nás bez problému podle té hromady lístečků a poznámek zpracuje :-) Jak jsme se včera dohodli, nabízím stejnou pomoc i na přednášce v listopadu, pokud budeš mít zájem, pošli mi prosím přesný termín a čas, ať si to můžu poznamenat do diáře.

6. Jana: Tomáši, já chápu, že toho máš asi hodně, ale taky si potřebuju zorganizovat vlastní program. Psala jsem Ti minulý týden hned po přednášce a nabízela svoji pomoc na přednášce v listopadu v Praze, jak jsme se domluvili. Pokud tu pomoc chceš, tak mi napiš, jaký den přednáška je a jestli s tím mám počítat. Jinak takový postřeh na zamyšlení, když už se hledají dobrovolníci na neplacenou pomoc: nějak nemám dojem, že by bylo potřeba pořád verbovat další a další dobrovolníky, možná by stačilo hezky zacházet s těmi, kteří už se zapojili. Prostě dát jim najevo, že si někdo váží jejich času. To byl problém, na který jsem narazila zatím vždycky, když jsem šla někam pomáhat jako dobrovolník.

7. Tomas: jani, diky za minule. nezachazim s tebou hezky, mas recht. nezlob se na me za to. priste netreba. t.

8. Tomáši, můj poslední pokus, pak už to opravdu vzdávám. Přečti si to po sobě, cos mi napsal a jak, prosím. Ne kvůli mně, já nejsem naštvaná, jenom hrozně, hrozně zklamaná. Přečti si to kvůli sobě. Protože od té doby, co jsem na Tebe a Tvoje přednášky a články narazila, jsem Ti vždycky fandila, vždycky jsem věřila, že prosazuješ dobrou věc. Když Tě ale pak zažiju, jak se mnou komunikuješ takovýmhle způsobem (odpověď po týdnu, s malými písmenky, dokonce moje jméno jsi napsal s malým j ?!? Neříkal jsi na přednášce, jak jsou lidé hákliví, když zapomeneš jejich jméno?? tohle je jiné, opravdu??? - a navíc je to odpověď ve stylu 'Trhni si a dej mi pokoj. Chtělas mi s něším pomoct? Nezájem'), pak mám velký strach, že Tvoje skvělé nápady a ideály tímhle způsobem opravdu neprosadíš. Zapomínáš totiž na jednu věc: nakrásně na přednáškách hlásáš, jak by si zaměstnanci měli být rovni a jak by měla firma oceňovat a vážit si i práce těch, kteří dělají malé věci, protože jsou součástí celku. A pak něco takového napíšeš někomu, kdo Tě vůbec nezná, v životě tě neviděl a stejně Ti přišel pomoct na přednášku, vůbec nic za to nechtěl a ještě se nabídl, že příště rád přijde zas? Odpusť, že jsem tak tvrdá, ale stejně Ti to napíšu: vzpamatuj se, protože tímhle způsobem svět fakt nezměníš. Chceš změnit společnost, jsi někdo jako vizionář, vůdce? Pak jsi ten první, kdo by svým chováním a přístupem měl jít ostatním příkladem. Tak - a jestli jsem Tě teď naštvala, tak se nadechni, vydechni a zítra si to přečti znova. Nepíšu to proto, abych Ti ublížila, pouze jako zpětnou vazbu, protože chci, abys byl se svými snahami o změnu úspěšný.