Mňam, Mňam, Bobík!

Chci se podělit o zážitek s dnešního rána. O zážitek z nakupování s našimi dětmi.

Vyrazili jsme na návštěvu k přátelům v pražských Stodůlkách. Sedíme v autě (v Říčanech) a bavíme se s Péťou (mojí manželkou), že se potřebujeme zastavit v nějakém supermarketu pro něco k jídlu. To zaslechla Valérka (6,5 let) a okamžitě „jásavo–prosebně“ vykřikla: „Pojeďme do PennyMarketu!“. Péťa řekla, že ano, ale Valča tu svoji prosbu stihla během kilometrové cesty zopakovat ještě čtyři až pětkrát. Tak moc tam chtěla. A víte proč právě do Penny marketu? Před časem dostala pár samolepek, které si marketingoví mágové této firmy zvolili pro přilákání zákazníků. Soudě podle nás a našich přátel rodičů mega–úspěšně. Valča sbírá o 106 a její kamarádky taky.

Po nějakých deseti minutách jsme vstoupili do hangáru, šouráme se mezi regály a právě míjíme „mléčné výrobky“. V jednu chvíli se naše Valentýna rozeběhne, já se ani nestihnu nadechnout a ona drží náruč plnou Bobíků (Z nějakého důvodu mají tyhle výrobky přesně ve výšce, kam dohlédnou malé děti. Že by náhoda?). To mě dostalo, neboť tuhle věc naše lednička dosud nepoznala. Jenomže včera navečer jsme si omylem klikli na tohle video (Všimněte si počet shlédnutí):

Následovalo tvrdé vyjednávání, jaké zažívají možná tak na středním východě. Dokonce se mi snažil pomoct penzista, který právě kolem projížděl na invalidním vozíku. Podíval se na Valentýnu snad hůř než čert a řekl jí: „Jestli budeš zlobit, seberu tě a dám si tě do vozíku!“ To mě ale spíš rozesmutnilo :–(.

No a víte, jak jsem dopadl? Moje argumentace stála na tom, že tyhle věci nekupujeme, protože je považuji za nezdravé (považuji je za chemopotraviny, jejichž složení mě leká). Ptal jsem se Valentýny opakovaně, proč to chce, ale nebyla mi schopná odpovědět. Vy co si teď ťukáte na čelo, co jsem to za pána, že se diskutuju s takovýmhle prckem, tak vězte, že jsme spolu zažili mraky diskuzí, kdy si sedám na zadek, a které s mnohými dospělými v životě nezažiju. Ve finále jsem to ale vzdal a koupili jsme Pribináčka (Mixík), kterého považuji, podle složení, za podobnou škodlivinu jako zmiňovaného Bobíka.

Zaměřit reklamní komunikaci na děti je téměř jistá strategie. To věděl už strýček McDonald. Je to ale fér, je to opravdové a zodpovědné?

Ta zkušenost mi ale okamžitě připomněla některé scény z mého oblíbeného dokumentu Děti konzumu (viz nahoře), který stojí za to shlédnout párkrát do roka (pokud vás – jako mě – nebaví krysí předhánění se). Podotýkám, že nemáme televizi a kromě Respektu a občasného Apetitu se nám do domácnosti zpravidla nedostane žádný český časopis (ani oblíbené letáky). Přesto nás reklamní černo–kněžníci (nic ve zlým :–)) občas doženou. Vyrobí líbivé video nebo kolekci samolepek se zvířátky. A děti se pak postarají o to, že rodiče budou nakupovat. To je Matrix, přátelé. Tedy jedna z jeho fascinujících stránek.

A jak to souvisí se svobodou v práci? Myslím, že zcela zásadně. Pokud budeme manipulovat zákazníky a tlačit je do konzumu, myslím, že můžeme zapomenout na to, že lidi budou v nějaké větší míře dělat to, v čem jsou nejlepší, co je opravdu baví a co je pro druhé skutečně užitečné. Taková firma bude dál ten tupý stroj na vydělávání peněz se zaměstnanci, kteří dělají do velké míry něco, co je nejspíš nenaplňuje výměnou za peníze a vidinu povýšení. Stroj, ve kterém pravděpodobně ani nikoho nenapadne zamyslet se nad skutečnými důsledky toho, co ta firma dělá. A to, myslím si, není udržitelné. Bojím se, že až foukne silnější vítr (a že v Evropě už nám chvíli fouká), tak se nemá šanci udržet. Co myslíte?