Kradete? Usmívejte se!
13. 11. 2008, TOMÁŠ HAJZLER
Foto: bayat
Stačí zalistovat v novinách nebo jen chvíli pozorovat lidi (včetně sebe) a člověk zjistí, že součástí lidské přirozenosti je krást. Krást ve smyslu uspokojovat své potřeby na úkor druhých je normálním lidským rysem. Obvyklé je obohacování se do míry, kterou nám dovolí okolí.
Součástí naší výchovy je však přesvědčení, že krást se nemá. Bod č. sedm křesťanského desatera, které je základem našeho pohledu na svět říká: „Nebudeš krást!“. Odmalička to slyšíme od rodičů, jejichž názory nekriticky přebíráme. To, že přebereme názory jiných lidí, z nás však jinou osobnost neudělá. Zloděj, ať se nám to líbí či nelíbí, tak zůstává v každém z nás. Dospělá lidská bytost je přitom jediný živý organismus, který umí být tím, kým je (v tomto případě zlodějem) a zároveň se tvářit jako někdo jiný (v tomto případě lhát sobě i svému okolí, že je poctivý).
Co se ale naší potřeby obohacovat se na úkor druhých týče, myslím, že máme dvě možnosti: Buď si připomeneme, co nám do hlavy vštěpovali rodiče, a krást prostě nebudeme, nebo se u toho budeme alespoň usmívat.
Kromě mediálně propíraných krádeží (zejména) našich politiků nebo podnikatelů narazíte na řadu příkladů na každém kroku. Když se pozorně podíváte, záhy si všimnete, že většina lidí se obohatí, pokud jim to systém dovolí.
Zde jsou čtyři ukázky snahy systému o omezení tohoto našeho povahového rysu. Všechny mají společný předmět kradení. V tomto případě jím jsou květiny.
První snímek je od pražského hotelu Holiday Inn, kde pravidelně vysazovali moře květin, aby o ně obratem přišli. Použili humor a výsledek se dostavil. Lidi kradení omezili.
Nedaleký Jedličkův ústav se u Holiday Inn poučil a využil stejný fór. I jim, zdá se, funguje.
Kavárna Zanzibar na Vinohradech se možná poněkud kostrbatě a emocionálně snaží hrozit policií. Nevím, s jakým efektem…
Tuto fotku jsem dostal mailem. Je to zástupce u nás stále rozšířeného hulvátství, přes které si autor možná uleví a ostatní tím možná pobaví, ale výsledek se pravděpodobně nedostaví.
Není nám příjemné, když si druzí berou naše věci, proto se s tím snažíme bojovat. Snad nejrychleji se šíří, co využil Jedličkův ústav nebo Holiday Inn. Druhým hrozíme tím, že se díváme. Uvědomujeme si, že člověk se chová jinak pod dohledem a jinak, když je sám. Proto začínáme lavinovitě sahat po různých kamerách a jiných monitorovacích zařízeních. Druhé šmírujeme, natáčíme, fotíme, prodáváme a kupujeme jejich údaje. V ČR to údajně (v počtu kamer nebo odposlouchávacích zařízení v přepočtu na hybatele nebo na m2) není tak špatné jako například ve Velké Británii. Přesto na upozornění, že se někdo dívá, narazíte zcela běžně na silnicích, v hotelech, veškerých veřejných prostorech.
Podívejte se na Youtube, kolik různých videí rodičů, učitelů či šéfů pořízených mobily tam pověsili různí lidé. Také se dívali. Možná je to módní vlna a vlny po čase opadají.
Ať už to odejde či nikoli, nemohu se ubránit dojmu, že žiji v jednom gigantickém peep show, kde se stále někdo dívá a já se vlním kolem pomyslné tyče tak, abych své diváky uspokojil…
Co se ale naší potřeby obohacovat se na úkor druhých týče, myslím, že máme dvě možnosti: Buď si připomeneme, co nám do hlavy vštěpovali rodiče, a krást prostě nebudeme, nebo se u toho budeme alespoň usmívat! Jinou možnost nevidím. Co vy?
A tady ještě jeden článek k tématu.
