Končíme. Začínáme!

Končíme a začínáme!

Dnes v noci (možná však i později) bychom měli spustit nový web peoplecommu; verzi 5.0. Cílem je vysvětlit celistvěji a lépe filozofii svobody v práci, dát prostor novým kurzům a představit i naše nakladatelství a veškeré návazné aktivity, kterým se na cestě šíření svobodnějšího přístupu k práci,věnujeme. Naším cílem je, aby stále více lidí trávilo životy tím v čem jsou nejlepší, co je baví a stylem, který je jim vlastní. Web bude (jako každá nová věc) plný much, které jsme se rozhodli chytat za chodu. Proto prosím o toleranci a trpělivost. Blog zatím zůstává, jak ho znáte – změní se až záhy, stejně jako testy. Končí tak další kapitola. A začíná další. Já z toho mám velikou radost. S V následujících řádcích chci shrnout, jak jsme (jsem) se k té změně vlastně propracoval(i) a co pro nás (mě) znamená. Budu se v mnoha ohledech opakovat, ale cítím potřebu (si) to celé shrnout.

Bůhví kdy ona ta moje cesta za svobodou vlastně začala!? V dětství? Asi určitě. Ve škole? 100 pro. V Rusku, v Togu nebo v Číně? Určitě taky. V Holandsku nebo ve Spojených státech? Bezesporu. Ve všech těch firmách, kterými jsem prolezl? Tam mi to asi začalo secvakávat. Už asi nepřijdu na to, jak moc a kde které příklady nesvobody nebo naopak svobody mohou za to proč dělám, co dnes dělám…

Buď jak buď, v dubnu 2001 jsem opustil své teplé místo v GE a do konce roku se z Kalifornie snažil dostat do Ohňové země a měl tak spoustu prostoru pro přemýšlení. Po návratu jsme s kamarádem Mirkem založili PeopleComm, abychom malým firmám radili, jak „řídit lidi jako zdroje“, přesně tak jak jsme se to naučili v korporacích. Ani ne po roce jsme ale zjistili, že nás to táhne každého na jinou stranu. Mirek si proto založil Openn a já pokračoval v PeopleCommu. Pro mě to byla a nejspíš vždy bude cesta hledání, ztrácení a také (naštěstí) i nacházení. Až zpětně mi dochází, že hlavním smyslem bylo nejspíš právě hledání toho, kdo vlastně jsem, co mě baví a nebaví a jaká je tu vlastně moje úloha.

Začal jsem stále častěji narážet na otrávené lidi, kteří pracují proto, že MUSÍ. Došlo mi, že je to naprosto převažující postoj. Začalo mi docházet, že už náš většinový vzdělávací systém je „otrávený“ od ministra až po posledního žáka.

Během zkoumání firemního světa a toho čemu říkáme „práce“ jsem začal stále častěji narážet na otrávené lidi, kteří pracují protože si myslí, že MUSÍ. Došlo mi, že je to naprosto převažující postoj prakticky všude, kam jsem se vydal. Začalo mi docházet, že už náš většinový vzdělávací systém je už dlouho „otrávený“ od ministra až po posledního žáka. Všiml jsem si, že je to tak časté, že to považujeme za normální a normální věci ze své podstaty přestáváme vidět. Zjistil jsem, jak moc mě tohle štve. Zalehl jsem proto do výzkumů, nejvíc asi z oblasti psychologie a sociologie, ale také třeba neurologie či primatologie.

Hrabal jsem se v dávných i současných filozofiích a tradicích. Začal jsem zkoumat různé vzdělávací systémy, fungování rodiny, naší tradiční kulturu, díval jsem se vydatně i na jiné kontinenty, abych přišel na to proč a co s tím. A bylo, myslím jen otázkou času, kdy se mi do cesty připlete „svoboda v práci“ (a ve škole, v rodině i jinde) jako úplně jiná (než na co jsme zvyklí) forma organizace lidského společenství. K tomu jsem definitivně došel někdy koncem roku 2008. Od té doby věnuju nejvíc času zkoumání právě toho, jak pracovat tak, aby člověk mohl dělat maximum času to, v čem je nejlepší, co ho baví, stylem který mu sedí, s lidmi, které má rád a aby se tím dokázal i slušně uživit.

Proč se to v životě snažit „dotáhnout co nejdál“, když existují stovky příkladů firem, které umožňují lidem dělat to v čem jsou nejlepší, co je baví a stylem který je jim vlastní?

Většinová společnost ale věří něčemu jinému. Už v rodině, v naší první firmě, se snažíme dětem vysvětlit, že by měly být „hodné“ a „nezlobit“. Nebo že existují „povinnosti“, které se holt „musí“. A že když budou „hodní“ = budou se chovat podle našich představ, dostanou „čokoládku“ nebo jinou odměnu. V klasické mateřské škole slyší dítě tyhle věty i od tet a nejspíš si tak začne myslet, že na tom vážně asi něco bude (přestože to zpočátku nedává prakticky žádný smysl). A když zasedne do školních lavic, začnou mu právě ty „povinnosti“. Aby ne, když ještě v roce 2011 máme v ČR „povinnou školní docházku" a téměř nikoho nenapadne, že udělat povinnost z něčeho tak přirozeného jako učení je v době blahobytu a míru naprosto kontraproduktivní. Povinnost nás lidi už ze své podstaty nebaví, a tak za povinnou práci/učení požadujeme odměnu, to znamená cukr. Cukr občas nestačí, a tak existuje ještě tzv. bič (ve škole nejčastěji horší známky a po–známky). A těch 9 – 17 let v povinném školním systému udělá logicky své. Opustí ho poslušní ovčané, kteří ví, že bavit se můžou ve „volném čase“, což je zpravidla o víkendu nebo ideálně až budou v penzi. Do té doby, tj. od cca dvaceti do šedesáti pěti je potřeba to tzv. daleko dotáhnout, tedy dělat co se musí.

Smutná existence (dle mého názoru), kterou volí přibližně osmdesát procent lidí v našem světě. Není divu, že na žebříčcích štěstí naleznete ČR (a další bohaté země) někde uprostřed nebo spíš dole, přestože ekonomicky patříme někam úplně jinam – viz např. (Un)Happy Planet. Smutná existence o to víc, že existuje velmi, velmi funkční alternativa, kdy si člověk v práci (tedy v tom, čím tráví valnou většinu svého produktivního života) může rozhodovat o tom co, kdy, kde, jak, s kým i za kolik bude dělat. Tito lidé si logicky vybírají to, v čem jsou dobří, v čem vidí smysl a co je baví. Není překvapením, že mají výjimečnější výsledky a navíc (nebo hlavně!?) se cítí šťastní. Prostě to jde. A jde to snáz, než by se na první dojem mohlo zdát.

Abychom se přiblížili našemu snu, postavili jsme nový web, připravili nové kurzy a pustili se i do nakladatelství. Snad nám to pomůže pomoci dalším firmám usilujícím o osvobození svých lidí.

Ale protože dělat, co člověka baví, není „normální“ (=rozuměj „většinové“), mnozí lidé mi dlouho spíše nerozuměli a ještě dnes velmi často slyším, že to „nemůže fungovat“. A právě proto jsme se rozhodli postavit úplně nový web, který tuto filozofii od podlahy vysvětlí (alespoň má tuto ambici). Rozhodli jsme se také připravit úplně nové kurzy, jejichž absolvování vybaví účastníky povědomím i nástroji k tomu, aby mohli práci postavit na úplně jiných základech. Kromě webu a kurzů jsme se také rozhodli založit mini–nakladatelství, které v prvním kole přinese na český trh tři nejlepší knihy, které na toto téma ve světě vznikly.

O všem, co tu píšu, jsem se tady na blogu už bohatě zmiňoval, a tak pouze shrnuji a dovysvětluji. Hlavně chci však říct, že věřím, že nám nový web, kurzy a knihy pomohou dostat tuto filozofii mezi co možná nejvíc lidí. Nám všem, kteří se tu potkáváme a snad věříme v to samé. V to, že člověk je bytost svobodná a kreativní. V to, že to hlavní, co potřebuje je prostor dokázat, co v ní je. Věřím, že se v tomto roce začnou i v naší kotlince objevovat první svobodné a svobodnější firmy a že se nám v konečném důsledku podaří ovlivnit i většinový post–industriální vzdělávací systém, který stále místo svobodných, kreativních a šťastných lidí produkuje poslušné, přesné, dochvilné a poněkud zasmušilé ovčany, kteří se těší na víkend a na penzi místo toho, aby dělali co je baví.

Tak tedy končíme. A zároveň začínáme. Držme si tedy palce a mouchy a jakékoli dotazy prosím do komentářů. Moc díky.