Kdo umí, ten umí I.

Jak se říká: kdo umí, ten umí. Kdo neumí, ten čumí. Tak proč nedělat to, v čem nejsme nejlepší? Proč se patlat v něčem, co nám nejde?

Banální! Přesto většina výzkumů opakovaně potvrzuje, že jen mrzkých dvacet procent z nás dělá většinu času to, v čem je nejlepší. S následky se setkáváme na každém kroku. Učitelé, lékaři, politici, úředníci, řidiči, telefonní operátoři nebo číšníci, kteří „nesedí na správné židli”, dělají chyby, jsou nervózní, nejistí, nevrlí, často agresivní. Jednoduše když člověku nejde, co dělá, není na něj pěkný pohled, a hlavně není příjemné s ním/ní být.

Kdo by se chtěl dívat na třesoucího se, padajícího bikera? Sport má v porovnání s většinou oblastí lidského života jednu velkou výhodu. Všechno je hned vidět a výsledky jsou většinou snadno změřitelné. Hlavně proto jsem vybral tři sportovní ukázky (jednu dnes + dva další příspěvky), jak vypadá, když je někdo v něčem dobrý.

A proč s něčím tak banálním ztrácet čas?

Protože osm z deseti lidí nedělá to, pro co se narodili. Kromě toho, že to považuji za nezřízené mrhání talentem, dvacetiprocentní pravděpodobnost, že v životě narazím na schopného člověka, je pro mě zatraceně málo. Myslím, že je to jako s vymírajícími druhy rostlin a živočichů. Těch, kteří „vědí, co dělají“, je tak málo, že si dnes a denně potřebujeme připomínat, jak to vlastně vypadá. Všechno proto, abychom se vyburcovali k jejich společné záchraně.