Jak se dožít stovky

Zítra se máme přesunout na Okinawu, kde bychom měli tři týdny (ve vesničce Ōgimi-son) pracovat na farmě (přes WWOOF). Na Okinawu a speciálně do Ōgimi-son jedeme proto, že tu žije nejvyšší počet stoletých žen na naší planetě. Psal jsem o nich ve své knize Třináct tisíc dní.

V polovině března se máme přesunout na sever - do města Kagošima, kde se sejdeme s Petřinými rodiči a do dvou týdnů na to se vlakem dostat do Tokia, odkud se vracíme domů.
Zpět bychom měli být 3.4. a mě pak čeká vcelku perné jaro - mrkněte zde.
Do tohoto

Je to jako love story z nějakého románu. Míla a moje babička se poznali v roce 1937 v učitelském ústavu v Litomyšli, když jim bylo patnáct. Zamilovali se do sebe. Pak ale přišla druhá světová válka, po níž si oba našli jiné partnery, s nimiž prožili většinu svého života. V roce 1986 zemřel můj děda, babiččin manžel, a Mílovi přibližně ve stejné době jeho manželka. A ti dva se po více než padesáti letech začali opět přátelit.

Míla nakonec přežil moji babičku o sedm let. Zemřel v 95 letech na následky pádu z kola, jinak naprosto zdráv.

Míla byl jedním z nejpohodovějších a nejzdravějších lidí, které jsem v životě poznal. Byl pro mě živoucím důkazem, že starý nerovná se nemocný. Vždycky jsem se proto zajímal o jeho recept na život. Překvapilo mě, že ve většině položek se podobal životnímu stylu jiných dlouhověkých lidí na naší planetě. Například Okinawanů, jejichž přístup k životu mě už roky přitahuje.

Obyvatelé tohoto souostroví se dožívají jednoho z nejvyšších věků na Zemi. Nikde na této planetě nenajdete takové procento stoletých žen. Zatímco ve Voděradech u Chocně byl Míla nejstarší, na Okinawě by ve svých pětadevadesáti patřil mezi zelenáče. To, co se nám jeví jako výjimečné, je tam naprosto normální.

Už proto pokládám za důležité podívat se na pár zásad, jichž se obyvatelé Okinawy drží. Vlastně mě ani nepřekvapilo, že všech následujících jedenáct zásad dodržoval v nějaké formě i Míla.

1. Rostlinná strava. Strava místních obyvatel je z velké části rostlinného původu. Prim tu hraje zelenina. Čerstvá i dušená. Všech barev. Jako ostrované konzumují místní i cokoli, co pochází z moře. Důležitou součástí jejich stravy je tofu a potrava ze sóji. Snídají miso polévku. Maso si dají možná tak dvakrát do měsíce. Míla nejedl ani tofu, ani miso, ale základem jeho stravy byla také především zelenina všeho druhu, ovoce nebo ořechy.

2. „Hara, Hatchi, Bu“. Tak zní název filozofie i techniky zabraňující přejídání, které pocházejí už z dob Konfucia. Znamená „jez do chvíle, než jsi osm dílů plný (z deseti)“. Hara, Hatchi, Bu vychází z faktu, že trvá zhruba čtvrt až půl hodiny, než pocit plného žaludku dorazí do mozku a my si uvědomíme, že máme dost. Toto je jejich recept na nepřejídání.

3. Malé talíře. Jednou z praktických technik, kterými Okinawané „Hara, Hatchi, Bu“ naplňují, je způsob podávání jídla. Základem jsou malé talířky a jídlo, které se servíruje v kuchyni — ne až na jídelním stole, každému podle jeho chuti.

4. „Ikigai“. I ten nejstarší člověk na Okinawě má svůj ikigai neboli „důvod, proč ráno vstát z postele“. My bychom tomu možná řekli spíše poslání či vyšší smysl. Ať už tomu budeme říkat jakkoli, vyjasněný ikigai umožní člověku napojit se na energii, o které neměl do té doby ani tušení. Podle Japonců přináší ikigai do života spokojenost a smysl. Je základem pro to, aby si člověk dokázal nalézt svou životní roli. Mílův ikigai byla prospěšnost ostatním.

5. „Moai“ Toto slovo označuje způsob, jakým okinawská kultura pomáhá formovat vztahy a budovat komunitu. Moai je skupina pěti až sedmi lidí, která se zformuje přibližně okolo pátého roku života proto, aby jednotlivci zajistila jakýsi kruh „přátel na celý život“. Míla měl svých Moai několik. Jako venkovský učitel byl důležitým členem místní komunity. Vedl kroniku Voděrad, byl dlouholetým členem spolku dobrovolných hasičů, spolku pro okrášlení obce a sboru místních křesťanů.

6. Aktivita. Chodit, zahradničit, tančit, praktikovat taichi nebo různá bojová umění, jakkoli pracovat a tvořit, prostě zůstat aktivní. Zaujalo mě, že v typické okinawské domácnosti není moc nábytku. Prakticky vše, včetně jídla, se odehrává na rohožích „tatami“, pro Japonsko tolik typických. Fakt, že staří lidé si tu několikrát denně sedají a zvedají se, přispívá k tomu, že průběžně cvičí svaly, sílu a rovnováhu, a i to jim pomáhá vyhnout se nebezpečným pádům. Míla v pětadevadesáti letech lezl po stromech, chodil pěšky nebo na kole skoro stejně jako ve svých dvaceti.

7. Zahradničení. Každý stoletý Okinawan má nebo někdy v životě měl zahrádku a zpravidla do smrti aktivně zahradničí. Nějaká forma „zahradničení“ existuje ve většině komunit s nadprůměrným výskytem stoletých lidí. Zahrádka je pro tyto lidi především příležitostí ke každodenní aktivitě na čerstvém vzduchu, zdrojem čerstvé zeleniny a ovoce, příležitostí pracovat na ní se sousedy a přáteli i meditací. Pro Mílu byla místem, kde pracoval. „Bez zahrady bych už nebyl,“ říkával.

8. Pobyt venku. Mnohé lidi překvapí, že přes vysoký věk a aktivní život Okinawané prakticky neznají u nás tolik časté zlomeniny, které u starých lidí vedou mnohdy až k úmrtí. Hlavním důvodem je kromě vyvážené stravy pobyt venku, který přispívá k dostatku vitamínu D.

9. Bylinkaření. V místních zahrádkách najdete pelyněk, zázvor, kurkumu a další bylinky a léčivé rostliny, které jsou zde běžnou součástí stravy a dají se jimi léčit případné neduhy. Tedy žádné léky, ale bylinky.

10. Tempo. Chod tradiční společnosti se řídí podle tzv. okinawského času. Místní jen velmi zřídka nosí hodinky. Čas spíše vnímají, než by se ho pokoušeli měřit. Pamatuji si poslední větu, kterou mi Míla řekl: „Šetři síly, inženýre. Když se nebudeš šetřit, nezbyde ti na stáří. Vím, co říkám — letos mi bylo už 95. Nepřepínej se! Zpomal. Odpočívej. Ve stáří, jako když to najdeš.“

11. Morálka. Jak ji popsat? Snad tímhle mým oblíbeným příběhem: „Byli dva bratři — jeden starý mládenec, druhý ženatý. Společně vlastnili farmu, z jejíž úrodné půdy měli každoročně pohádkově bohatou úrodu. Nejdřív všechno klapalo jako na drátkách. Za nějaký čas se však ten ženatý začal v noci s trhnutím probouzet a přemítat: »Není to spravedlivé. Můj bratr není ženatý a má půlku z celkového výnosu farmy. A já mám ženu a pět dětí, takže mám jistotu, že se o mne ve stáří někdo postará. Ale kdo se postará o bratra, až zestárne? Měl by proto spořit mnohem víc než dosud. Jeho potřeby jsou mnohem větší než moje.« S tím vstal z postele, vydal se k sýpkám a nasypal pytel svého obilí do bratrovy sýpky.

Svobodný bratr začal mít noční záchvaty také. Každou chvíli se probouzel se slovy: »To není žádná spravedlnost. Bratr má ženu a pět dětí, a přesto má polovinu úrody. Já se kromě sebe nemusím starat o nikoho. Vůbec to není fér, když se s bratrem dělíme na půl, vždyť jeho potřeby jsou mnohem větší než moje.« Pak vždy vstal a vysypal pytel obilí do bratrovy sýpky.

Jednoho dne vstali ve stejnou dobu a potkali se. Oba nesli pytel na zádech.“

Tak to prý funguje na Okinawě. Podobně žil i Míla. Dával víc, než bral. Tolik jedenáct hlavních zásad z Okinawy potvrzených — ve své době — nejstarším obyvatelem východočeských Voděrad.

Vědci tvrdí, že většina z nás se rodí s geny pro relativně zdravý život do 85–90 let. Jak zdraví a šťastní při tom budeme a zda to dotáhneme třeba až nad tu stovku, je ale otázka především životního stylu — a to na prvním místě funkční komunity a výživy. Craig Willcox, jeden z vědců zkoumajících problematiku okinawské dlouhověkosti, upozorňuje na to, že se okinawský zázrak rozpadá ve chvíli, kdy Okinawané opustí svůj ostrov. „Přes 100 000 Okinawanů dnes žije například v Brazílii,“ popisuje. „Konzumují tam 18krát více masa, 3,5krát víc cukru, 2,5krát více mléčných výrobků, 1,2krát víc soli a jen 70 procent ryb a zeleniny, kterou jedí Okinawané doma. Místo stovky se najednou dožívají v průměru 85 let. Počet stoletých v Brazílii je pouhá jedna pětina toho, co je na Okinawě.“

Oznámení o Mílově úmrtí bylo nečekané. O to více, že přišlo v obálce nadepsané Mílovou rukou. Později jsme se dozvěděli, že i parte si navrhl sám. V návrhu si vlastní rukou nadepsal: „Pan Miloslav Doležal zemřel v 9... letech.“ Chápal smrt jako nedílnou součást života. Myslím, že i to byla podstatná součást lehkosti, s jakou uměl žít.

P.S.1: Plánuji tam občas kouknout do počítače, ale spíš sporadicky. S mailama počkejte prosím na duben. Už jsem psal, po návratu mám plný kalendář - zde. Jinak se budu snažit dát sem tam něco na fejsbuk. Pro udržení kontaktu doporučuji newsletter.

P.S.2: V dubnu/květnu se těším na: 7.4. Slušná firma,  24.-26.4. Důlek, 15.-16.5. Tvrdě, kamarádsky nebo jinak