Honzův jev

Honzův jev

Toulavý boty. Ty já měl vždycky. Nejspíš po rodičích. Už jako mrně mě tahali střídavě na Balaton nebo na Rujánu. Nebylo mi ani pět a šoupli mě do škodovky (100–ka) a odvezli až na Krym.

Po šesti tisících kilometrech v zemi, kde zítra již znamená včera (navíc v tom veteránu), jsem si přišel skoro jako Hanzelka junior. Po Rusku přišla Jugoška, Bulharsko a znovu Rujána s Balatonem. Však si na ten akční rádius určitě vzpomínáte vy, kdo jste v té době žili :-)!?

V osmnácti se měla historie zopakovat. Sedl jsem na vlak, abych po nějakých dvou dnech vystoupil v běloruských Gorkách. Tenkrát jsem ještě vůbec netušil, že Gorki budou odrazový můstek do pěkných dálek. Chvíli mě to táhlo na východ, ale potom, co zbourali železnou oponu, už bylo možné vykouknout za hranice tehdejšího komunistického ráje i jinými směry.

A já tak sedl na další vlak. Tentokrát v Moskvě, abych po třech dnech drkocání vystoupil v Paříži. Odtud už to bylo co by kamenem dohodil do New Yorku a už to jelo. Následovala živočišná Afrika, barevná latinská Amerika nebo třeba probouzející se Čína. A protože našim diplomatům chvíli trvalo než v některých částech světa domluvili styk bez víz, já v jednom období vlastnil tři platné cestovní pasy kvůli všem těm razítkům. Na všech těch cestách mě fascinovaly především tradice a rozdíly, samozřejmě také příroda, ale zajímaly mě i stopy postupující globalizace, tj. smazávání oněch rozdílů a všudypřítomné zestejňování.

Dnes mi ale dochází, že šlo a jde možná i o něco trochu jiného. Není to zase tak dávno, co jsem si začal všímat zejména návratů. Především toho zvláštního nadhledu, který si člověk z cesty zpravidla doveze. Těch nápadů a inspirace. Chutě do života. Úsměvů a radosti z toho, že je DOMA.

Přijde mi, že je to důležitý a v mnoha ohledech fascinující jev, který stojí za zamyšlení. Možná nejvíce nyní, kdy jeden rok končí a druhý začíná a mnozí z nás zpomalují, aby bilancovali a pouvažovali, co dál se životem. Všiml jsem si, že tento jev popisují mnohé pohádky i jiné příběhy a že o něm pojednávají i některé filozofie. A tak mě napadlo sáhnout do českých tradic a navrhnout název „Honzův jev“.

Pokud chceme pochopit situaci, ve které se nacházíme, potřebujeme odstup, tzv. Honzův jev.

A proč zrovna Honzův? Protože právě pohádkový Honza potřeboval odjet na druhý konec světa, aby získal nadhled a něco mu tam došlo. Přijde mi, že vidět, slyšet, cítit a uvědomovat si realitu není, bez vystoupení ze situace, možné. Že prostě bez „odjezdu pryč“, bez pauzy, nám mnohé věci dojdou jen velmi, velmi stěží. Prostě abychom si něčeho vůbec všimli, abychom si to uvědomili, potřebujeme odstup. Ať už to jsou vztahy, práce, místo, kde žijeme, činnosti, kterými trávíme čas nebo možná snad nejvíce postoje, na kterých stavíme své životy. Potřebujeme kontrast, zrcadlo. Jednoduše, když chceme vidět své chování ve skutečnějších barvách, myslím si, že potřebujeme právě Honzův jev. Jinými slovy, když už jsme někde dlouho, je jednoduše nutné poodstoupit. Není nutné, aby to byl přímo odjezd za hranice naší zemičky nebo kultury. Možná si stačí pouze stoupnout na stůl jako Robin Williams v roli pana Keatinga v kultovním filmu Společenství Mrtvých básníků.

V mém životě to ale vždy byly právě tyto fyzické odjezdy, zejména ty mimo náš „moderní“, „rozvinutý“ svět. A jak už to tak bývá, měl jsem v životě vždycky lidi, kteří mě za odjíždění a vracení kritizovali. Důvodů měli hodně a já s mnoha i souhlasím. Je to prý nebezpečné, neekologické, drahé a bere to čas. Ano chápu. Jenže je tu právě ten Honzův jev. Tj. to, že když chci život pochopit, je nutné se na něj podívat zpovzdálí. V mém případě ideálně z jiného kontinentu.

Jak to máte vy? Jakým způsobem funguje Honzův jev ve vašich životech? A co v tomto smyslu plánujete plánujete příští rok?

P. S.: Co se týče práce, víte, že osmi z deseti z nás by Honzův jev zatraceně prospěl. Výzkumy potvrzují, že zhruba tolik lidí tráví svůj život chozením do práce, ve které nejsou nejlepší, která je nebaví a nenaplňuje.