Fér a nefér vejvárek

Mám tu ještě dva rozepsané články související s loňským Vzletem. Tento je o tom, kolik peněz nám ten projekt přinesl, a co jsme s nimi udělali. Zde je, jak jsme si rozdělili část na rozdělení.

Pár lidí mě o to žádalo – transparentnost je jedním z principů svobody – a nakonec mě k tomu postrčila jedna z aprés–vzletných blogo–reakcí, kde byl i tenhle odstavec. „… při té příležitosti se ve mně rozžehla klasicky čecháčkovská vlastnost – závist. 400 účastníků po cca 2 000,– je pořádný ranec peněz. Pronájem Vzletu mohl stát pár desítek tisíc, jídlo bylo placené, dobrovolníci dost pravděpodobně zdarma stejně jako prezentující. Slušný vejvárek před Vánocemi :–).“ Zdroj: zde

Zkusím to vzít po pořadě, v bodech a snad i smysluplnně. Uvidím podle (ne)reakcí, jak se mi to povedlo.

1. Proč jsme to dělali? Důvodem, proč se našim projektům věnujeme, je jejich smysl (tak, jak ho chápeme – viz magnety). Hlavním důvodem, proč uspořádat Vzlet byla snaha dostat pod jednu střechu lidi, kteří ve svých firmách filozofii svobody v práci zkoumají, propojit je a ukotvit toto téma. Bylo to také vyústění všech ostatních projektů z loňského roku (např. knihy). Neměli jsme žádný rozpočet, nechtěli jsme ani sponzory (v tradičním smyslu slova), chtěli jsme to udělat zodpovědněji (než se konference obvykle dělají) a hlavně jsme doufali, že to nebude finanční (ani jiný) debakl. To, jak to nakonec dopadlo, předčilo všechna naše očekávání. Netušili jsme, že lístky v předprodeji zmizí za tři dny, že se celý Vzlet beznadějně vyprodá, že to bude parádní den (viz 20 myšlenek ze Vzletu), a že nám na účtě nakonec zbudou i nějaké peníze.

2. Proč zisk? – Peoplecomm (pořadatel) je „s.r.o.“ tedy jednotka, která potřebuje vytvořit zisk, aby mohla existovat. Já Peoplecomm považuji za „sociální firmu“, i když to nic nemění na potřebě tvořit zisk k financování fungování. Osobně se na peníze dívám jako na benzín. Dlouhodobě by mě nebavilo sedět v sebehezčím autě, ve kterém není benzín a nemůžu se projet. Osobně bych si přál auto, které jezdí na něco udržitelnějšího, než je benzín. Stejně tak bych si přál svět bez peněz. Ale to jsou jen má přání, realita je zatím jiná. Považuji tedy za správné si na svou existenci vydělat. Dotace (tak, jak je známe z naší části světa) považuji spíše za cestu k závislosti, lenosti, byrokracii a korupci.

Myslím si, že jedním ze základních rysů nové ekonomiky je „dávání“. Nezištná „práce zdarma“, pro dobro věci, pro druhé. Přes to všechno žijeme v systému, který používá peníze a je tak třeba hledat rovnováhu mezi dáváním a braním, cestu k tomu, jak dělit příjmy.

3. Zisk a nezisk – Rozdělení společnosti na „ziskový“ a „neziskový“ sektor považuji za zastaralé a nefunkční. Peníze (když už jsou) totiž chápu jako vyjádření energie, kterou si přes výrobky nebo služby předáváme. Tj., pokud mi někdo poslouží, měl bych dát něco zpět. Dřív lidi vyměňovali brambory za husu, dnes používáme peníze. My jsme se snažili připravit konferenci, která účastníkům pomůže k lepším pracovním výsledkům a radosti, tzn. v konečném důsledku i k vyššímu či zdravějšímu zisku. Věříme, že se nám to povedlo. A pokud ano, chceme podíl. Tak, abychom mohli připravovat další ročník/y, mohli se věnovat všem projektům, které se neuživí, a abychom mohli žít i důstojné životy. Myslím si, že „konference“ jako produkt může být natolik život měnící a přínosná, že je více než fér, na ní pohlížet jako na ziskový projekt. I když slovíčko „zisk“ je mnohdy spíše přifouklým eufemismem. Mnohdy je to prostě jenom „v plusu“.

4. A co nezisk? Většinu toho, co dělá Peoplecomm a co dělám já, si na sebe vydělat neumí, nebo i nechce. V klasickém rozdělení by se tedy dalo hovořit o neziskových projektech. Pro mě osobně to bylo vždy především psaní (blogy, články), přednášky nebo konzultace na školách nebo v neziskovém sektoru či různé webové projekty. Odhadem to je 50 – 90 % veškerého mého pracovního času. Nebýt zisku z projektů, které si na sebe vydělat umí, by tohle procento bylo mnohem jiné. Myslím si, že většina toho, co jsem za posledních deset let udělal, by nikdy nevznikla.

5. „BYOB“ Svobodu NaŽivo připravoval tým cca třinácti lidí (plus desítky dalších). Z toho část v určitém období na skoro „plný úvazek“. Tzn. v tu dobu nevyvíjeli příliš mnoho jiných ekonomických činností a pokud ano, potom ve svém „volném“ čase. Důležité je říct, že pracujeme způsobem, kterým se organizují studentské pitky na amerických vysokých školách. Říkají mu tam „BYOB“ (bring your own bottle/beer). Ve zkratce to znamená, že si každý člen hradí veškeré náklady spojené s účastí v týmu v naději, že vydělá víc, než kolik do společného podniku dá (nebo na ekonomiku nemyslí a jednoduše dává – svůj čas, energii i peníze). Tj. Katka si například platila letenku z Atén, Blanka benzín ze Šumavy, náklady na telefony, schůzkování, všechno šlo za každým z nás. V případě, že by kdokoli cítil, že tyto náklady už jsou neúměrně vysoké, může je samozřejmě poslat do společných nákladů.

6. Rozdělení zisku – Po ekonomické stránce nám konference přinesla celkem 518 tisíc Kč. Třetinu necháváme státu na daně, třetina zůstává v peoplecommu jako odměna za práci odvedenou do pořádání konference, na krytí nákladů spojených s provozem, na financování projektů (viz bod č.4) a jako rezerva na pořádání Svobody NaŽivo 2012. Třetinu si rozdělil organizační tým. O tom, jak jsme to udělali, mám také článek. V tomhle článku chci zůstat pouze u tématu „fér a nefér vejvárku“.

Odměna by měla být férová. Ne odpovídající. Ne běžná. Ne obecně spravedlivá. Férovost se měří břichem, ne hlavou. Robert Peňažka

7. Výše odměny (pro organizátory) – „Mzda“ nebo spíš „podíl na zisku“ se pohyboval od 2882,– (Radek) do 27788,– (já). Bezmála třicet tisíc může na první pohled vypadat jako hromada peněz, jako vejvárek. Možná. Podívejte se na to na příkladu Katky, která si „vydělala“ 24389,– Kč. Kdo jste ve Vzletu byl, určitě jste v nějaké komunikaci s námi narazil na její jméno. Podle mého odhadu pracovala na konferenci tři měsíce naplno, tj. za 8129,60 hrubého měsíčně. Katka žije v Aténách. Cynik by jistě podotkl, že na Atény 2011 je to slušnej vejvárek. Připomínám „BYOB“, tj. Katka fungovala z domova, na svým počítači, sama si platila energii, náklady na telefon a nakonec i letenku z/do Atén. Byl to tedy pro ní vejvárek? Podle mě ne. Pokud by někteří z nás neměli financování odjinud, nejspíš by po večer „chodili smažit hamburgery“. Jinak krátce před dnem D a především ve Vzletu nám pomáhalo několik desítek dalších lidí, kteří to dělali na tzv. dobrovolnické bázi, bez podílu na zisku. To je při těchto akcích zvykem, ale moje břicho říká, že to fér není.

8. Výše odměny (pro Peoplecomm) – Pro mě osobně, je hledání procenta toho, jaká část peněz by měla zůstat ve firmě, to nejtěžší. Kdybyste měli někdo vlastní zkušenosti, sem s nimi. Minulé úterý jsme se k tomu dostali i Setkávání ke svobodě v HUBu (v prezentaci Jirky Štěpána z EtNetery i v jedné debatě). Ve světě jsem narazil na několik případů, kdy je to okolo zmiňované třetiny až po padesát procent. Obtížné je to také v tom, že neexistuje jakýkoli mustr nebo nějaké měření. Rozhoduje pouze břicho a to, co si vyjednají zúčastnění.

Zajímavým jevem v naší části světa je to, že řečníci řeční zdarma. Buď z dobré vůle nebo v naději, že odměna přijde odjinud.

9. Odměna (pro řečníky) Zajímavým jevem v naší části světa je to, že řečníci řeční zdarma v naději, že sdělí své sdělení a „vydělají“ jinde. Vzhledem k tomu, že jsme to celé připravovali naprosto bez peněz, jsme řečníky požádali „tak, jak se to u nás dělá“. Na západ od Aše je běžné, že si průměrný řečník řekne za půl–hodinové vystoupení 5 tisíc euro. Američtí přátelé průměrného věhlasu si účtují okolo 10 tisíc dolarů za 15 – 40 minutový projev. „Byznys model“ mají tedy poněkud obrácený (a já myslím, že mnohem správnější) než my. Podobně jako hudebníci nechávají třeba své knihy ke stažení za volitenou cenu nebo zcela zdarma v naději, že kniha přivede lidi do sálu, kde za denní konferenci zaplatí běžných 1500 dolarů. TED stojí 6000 dolarů. U nás se pořádají konference i za 25 tisíc korun, ale chodí na ně poněkud jiní lidé než ti, o které stojíme my.

A tak přemýšlíme, jak do organizace dalšího ročníku dostat prostředky firem či jednotlivců, kteří chtějí podpořit hnutí za změnu toho, jak pracujeme. Nechceme totiž, aby nám řečníci řečnili zdarma. Nepřijde nám fér generovat zisk a nerozdělit se s těmi, kteří jeho tvorbě přispěli nejvíce. Zahraniční navíc nejspíš ani nepřilákáme bez toho, že bychom jim zaplatili letenku, ubytování i poplatek za řečnění. A to ze vstupného nezaplatíme.

Začínal jsem úryvkem z Martinova blogu, a tak tím i skončím. Martin se mě totiž pak v návazném mailu ptal: „Berete tu konferenci jako nějakou akci pro „komunitu a dává vám smysl s tou komunitou otevřeně komunikovat, nebo to byl opravdu tvrdej byznys, jak už se i v pár dalších cizích příspěvcích objevilo?“ Podařilo se mi na Martinovu otázku odpovědět? Pokud ne, rád dovysvětlím. Děkuji.

P. S.: K doplnění kontextu musím říct, že Martinovi rozumím. I on se zapojil do příprav Vzletu i Setkávání ke svobodě (např. tahle reportáž je jeho práce). To vše nezištně, pro dobro věci, ve svém volném čase. A tak moje břicho říká, že s ním potřebujeme férovost spolupráce vzít jako téma.