Dvě věci, kterým dávám život

12. 04. 2011, TOMÁŠ HAJZLER

Ještě před rokem bych se podepsal pod tvrzení, že mě více než 3/4 toho, co dělám, baví. Bylo ale nutné odjet do Mexika, tam si dát měsíc bez internetu a zároveň žít tak, jako žiju doma, aby mi došlo, kolik života dobrovolně odevzdávám zcela neprospěšným a neradostným činnostem. Zažil jsem tak dokonalé srovnání dne bez netu a dne s netem. Zdánlivá kravinka, ale já se až lekl, jak moc jsou ty dva dny jiné. A nejspíš díky tomu jsem přišel na dvě věci, které zcela zásadně spotřebovávají můj čas a navíc i „špiní“ ten, který věnuji jiným činnostem.

Ten starý dobrý wilfing

Znáte historku o člověku, který brzy ráno vstane, aby šel nakrmit krávy? Pokud ne, čtěte. Chlápek si nastaví buzení na pátou, aby obsloužil svá zvířata. V pět se mu tedy rozdrnčí budík. Promne si oči, vyskočí na nohy a jde si udělat kafe. Jenomže v kuchyni si připomene, že se mu večer nechtělo umýt nádobí. „Přece nebude začínat den s takovým chlívkem ve dřezu!“, pomyslí si. A tak se pustí do nádobí. Najednou ale zjistí, že mu došel saponát a že ty mastné hrnce jenom vodou neomyje. Oblékne se a jde do sklepa. Cestou si ale všimne rozházených knih na polici. Rozhodne se je srovnat. „Hašek!? Švejk!?“ … najednou vidí knihy, které si už léta chtěl přečíst. Úplně se z toho nálezu nadchne. Nasadí brýle a pustí se do čtení. Po chvíli ale pocítí žízeň, a tak se vrací do kuchyně. Postaví na kafe a vzpomene si, že měl namířeno do sklepa. Vydá se tam, vezme saponát a vrací se do kuchyně. Cestou si ale všimne, že obrázky na stěně jsou nakřivo, a tak se je rozhodne narovnat. Zadívá se na fotku sebe a svých rodičů, když mu byly tři. Zvlhnou mu oči… Pokračuje do obýváku a sahá po fotoalbu. Začíná listovat. To už svítá. „Vždyť já musím nakrmit ty krávy!“, vzpomene si. Nechá proto album albumem, natáhne sako, kalhoty, skočí do holínek a vyjde na dvůr. Tam si ale všimne hrábí, kterým chybí kolíky. „Takhle to přece nemůžu nechat!“, pomyslí si. Přesune se proto do dílny, aby kolíky opravil… a tak to šlo dál, až někdy kolem oběda už krávy bučely takovou silou, že je nebylo dál možné ignorovat…

Já si poslední rok přišel místy dost podobně jako tech chlápek. Od přírody mám totiž silné sklony k wilfingu („What Was I Looking For?“). Pokud jste někdo ze stejnýho těsta asi víte, že tuhle „diagnózu“ zhoršují v zásadě dvě věci. Wilfing vzrůstá s rostoucím počtem projektů a s únavou. Nám se před rokem narodila Valentýna a já od té doby spím tak málo, jako když mi bylo sedmnáct a já běhal po diskotékách. Prostě jsou rána, kdy mám fakt dost (dnes je jedno takové). A čím utahanější jsem, tím víc jedu na autopilot.

O tom, že jsem si vloni naložil a pustil se do řady nových projektů, jsem tu už nesčetněkrát psal. Jsou to sice všechno naprostý srdcovky, ale všeho moc škodí. A snad nejvíce díky naší Valérii, která je mým dokonalým zrcadlem, mi došlo, jak často jsem ve dnech, kdy jsme v Mexiku měli net, kontroloval mail, twitter, FB peoplecommu, FB Zahrady, FB cedulartu, blog peoplecommu i Život je fajn. Naprosto neproduktivní mačkání tlačítek, místy až zombioidní civění do obrazovky počítače, který dá člověku iluzi, že je uprostřed dění, na kterým je nejspíš závislý. A že ho to vytrhne z té domnělé nudy, uprostřed které se právě nachází. Možná to máte podobně…?

A v čem je Valča mým zrcadlem? Jednoduše v tom, že mě/nás stopro kopíruje. Když náhodou nesedím u počítače, jde a sedne si k tomu ona a mačká, fotky, písničky nebo „oblékací panenky“. Až mě ta podobnost vylekala. A jsem ji vděčný za to, že mi ukázala, co jsem dostatečně jasně neviděl.

Žába se štírem

Pokud jste neslyšeli o chlápkovi s krávama, tak o žábě a štírovi víte stopro:

Sedí žába na okraji rybníka, když v tu se k ní přišourá štír: „Ahoj žábo! Byla bys tak hodná a převezla mě na druhou stranu?“ Žába zauvažuje, přeměří si štíra pohledem a zakroutí hlavou: „Copak si myslíš, že jsem blázen?! Vždyť jsi  štír a štíři zabíjí. Mně se ještě umírat nechce!“ „Ale žábo, vždyť to není v mém zájmu tě zabít! Jak bych se dostal na druhou stranu? A já se tam opravdu potřebuji dostat! Prosím, převez mě!“ Žába měla dobré srdce, a tak podumá a říká: „Dobře. Naskoč si!“ Štír si vylezl na žábina záda, žába vlezla do vody, odrazila se od břehu a pomalými tempy se začala blížit k druhému břehu. Štír se kochal okolní krajinou. Když se dostali zhruba do poloviny, do štíra cosi vjelo. Křečovitě vzepjal svůj malý ocásek s bodcem na konci a vší silou bodl žábu do zad. Ta se v mžiku začala topit, jak se jed začal rozlévat po jejím těle. S nádechem hrůzy a smutku stačila ještě před utonutím vykřiknout: „Vždyť si říkal, že není v tvém zájmu mě bodnout!? Vždyť se teď také utopíš!“ Na to štír, ještě než se také utopil: „Já vím. Moc se omlouvám. Ale jsem štír a štíři bodají. Nemohl jsem si pomoci. Snažil jsem se, věř mi!“

Já tu historku miluju, přestože mi její praktická aplikace často uniká. I to mě mělo nejspíš dojít až v Mexiku. Fakt je prostě ten, že „co člověk, to těsto“. Že jsme prostě nějak udělaní a podle toho se díváme na svět. Podle toho třeba i považujeme určité věci za správné a jiné za nesprávné. Zdá se, že tak to prostě je a od určitého věku se některé věci dost těžko mění. Alespoň k tomuto poznání jsme já dospěl. Protože jsem se vloni pustil do tolika projektů, logicky jsem se spojil (=začal spolupracovat) s řadou lidí, o kterých jsem neměl do té doby ani tušení. Překladatelé našich knih, grafici, programátoři, kodéři, jazykoví korektoři, lektoři, majitelé firem, manažeři… jak šel čas, s částí nováčků jsme se začali vylaďovat a sbližovat a s částí to naopak začalo drhnout a nefungovat. Moč v polévce a Mrtvej brouk toho byly jen malými signály.

Řada brouků v procesu sama umřela, s částí jsme to ukončili a některé projekty se i přesto podařilo dokončit. Ještě po roce, kdy jsem se do toho pustil, jsme stále měl (já jako žába) pár štírů, se kterými jsme se bláhově pokoušeli dokončit, co jsme začali. A já tak měl ve dnech, kdy jsem byl na netu možnost pozorovat, že si kromě wilfingu ještě non–stop s těmito štíry (s lidmi, s kterými se rozcházíme v základních hodnotách a postojích) dopisuju a jako když se pes honí za ocasem stále dokola vysvětluju, jak ono to vlastně je a kdy teda kdo dodá co a v jaké kvalitě.

Na štěstí jsme dnes už jsme s většinou kolegů tak vyladění, že nepotřebujeme donekonečna debatovat tom „jak“ a máme tak prostor na to „proč“ a „co“ budeme dělat. Hlavně se však nehoníme za ocasem špatných pocitů, uražeností, hledání viníků a pinkání si s vinou, jako by to byl volejbalový míč. Je to jedno z přesvědčení, které jsem si z Mexika přivezl. Končím s Wilfingem tak, že se budu snažit:

1. Se na mail/FB/Twitter podívat max. jednou denně.
2. Nezačnu den bez „fahrplánu“, kde se zaměřím na pestrost a rozhodím si den do cca 90–ti minutových bloků s cca 20 min přestávkami (to jsem zmiňoval už třeba v „Jak se zorganizovat?“ – bod 5).
3. A rozloučím se s posledními štíry, které ještě mám. A až se objeví další (a tomu není vyhnutí), tak si dám sakra dobrý pozor na to, kolik kapek moči v polévce budeme navzájem tolerovat předtím, než se rozhodneme, že sólo je lepší než spolu.

Tenhle článek jsem napsal jako sebe–terapii ještě v Mexiku potom, co jsem se vzbudil ve 2:30 ráno (9:30 našeho času), jak moc se mi ty dvě věci mlely hlavou. A díky tedy, že jsem se z toho mohl vypsat a trochu si to v sobě utřídit. S nadhledem více než měsíce musím říct, že zatím vidím podstatný posun… že už svůj život jednoduše tolik nerozdávám. Jak jste na tom vy?

P. S.: Dorazilo nám 25 reakcí na žádost o dobro–volničení. Už jsem psal, že mě to číslo překvapilo a dostalo. Moc děkuji všem, i když využijeme max. pět lidí. Všem se ozveme. Pokud se ale budete chtít zapojit, já se zase nevidět ozvu. Je toho momentálně opravdu dost.

P. P. S.: Před chvílí se začal prodávat Podivín přes net. Platíme poštovné i balné, a tak knížku koupíte za běžnou cenu 349,-. Objednat si ho můžete ZDE. A prosím podělte se o dojmy z nákupu i ze čtení. Díky!