Důvěra & nedůvěra

01. 07. 2011, TOMÁŠ HAJZLER

Odjeli jsme na týden do slovinského Piranu. Do bytu, který jsme vyměnili s rodinkou z Ljubljany. Kdo na blogu nejste poprvé, víte, že jsme už pár let součástí programu výměny bytů/domů. Psal jsem o tom už v U známých, které neznáte nebo v Postřezích z Mexika. Pro mě je tenhle systém jedním z nejlepších příkladů fungování svobodné společnosti. Dokonce mám někdy pocit, že mi při tom některé souvislosti docházejí snáz než při zkoumání světa firem. Tyto programy totiž stojí především na důvěře, té nejpodstatnější ingredienci  svobodného společenství. A tak dovolte pár „slovinských myšlenek“.

Homeforexchange, program jehož jsme součástí, je v podstatě komunitou lidí, kterou spojuje touha cestovat, ale zároveň důvěra přijet někam tzv. na dobré slovo. Také ale odvaha pustit si do bytu či domu lidi, které člověk nikdy před tím neviděl a které nezná. Odvaha nechat je spát ve svých peřinách, jíst z jejich nádobí, používat koupelnu, často i auto. Vše drží pohromadě opravdu jen to jedno obyčejné lidské SLOVO. Respektive dvě. Slib na jedné a slib na druhé straně. Slib, že v domě, kam jedete, na vás bude někdo v domluvený čas čekat, že to tam bude alespoň trochu takové, jak to vypadalo na fotkách, a že tam bude možné po dohodnutou dobu bezpečně a pohodlně žít.

Zdá se mi, že vztahy mezi lidmi fungovaly, s výjimkou posledních zhruba dvou set let, právě na tomto principu. Myslím si, že to bylo vždy právě to slovo stvrzené dotekem, tj. podáním ruky. Naši předci žili v komunitě „svých“ lidí, a tak před podanou rukou, před slovem, před závazkem nebylo možné utéct. A když náhodou někdo nesplnil, co slíbil, ostatní mu to dali nejspíš pěkně sežrat. Důvěra byla ta tam. Ostatní věděli, že se na tu slibotechnu nemůžou spo–LEHNOUT, a že si tedy LEHNOU raději jinam (= na někoho jiného).

Někdy se mi zdá, že jsme dnes povýšili systém nad slovo. Jako by nám přišlo příliš obyčejné a tedy nedostačující… Já měl třeba před lety dva přátele, které jsem požádal o půjčení peněz. Oni souhlasili, ale přinesli mi smlouvu. Od právníků. Ani jeden z nás stoprocentně nerozuměl tomu, co autor smlouvy napsal, ale „přátelé“ cítili potřebu podepsat papír. Slovo pro nás bylo málo. Jenomže podobný papír zpravidla přetéká slovy jako jsou „povinnost“ a ob řádek na člověka vyskakují výhrůžky pro případ nesplnění. Lidé takový papír podepisují právě tehdy, když si nevěří. Přesně jako v konvenčně řízené firmě – „pracovní povinnost“, „pracovní smlouva“, „směrnice“, podpisy a další „jištění“, kam se člověk jen podívá… Bezpapírový Homeforexchange a mnohé další svobodné organizace jsou ukázkou přesného opaku. Ukázkou, nad kterou mnozí dnešní lidé kroutí nechápavě hlavou.

Co se to tedy s námi stalo? Jak to, že bylo něco miliony let stejně přirozené jako třeba dýchání a najednou se to jakoby vypařilo? To je možná otázka na knihu nebo spíš dvě. Já zkusím v mini–kostce načrtnout cestu od důvěry k dnešní nedůvěře tak, jak se mi ji zatím podařilo pochopit. Myslím si, že průmyslová revoluce umožnila dříve nesvobodným lidem jako chudým rolníkům, bezzemkům a zejména však ženám poprvé v historii vlastní příjem a tedy život více podle vlastních představ. Většina lidí tak měla možnost opustit svou komunitu a odejít do města, kde nikoho neznali. Navíc se začal objevovat, v míře do té doby nepoznané, důraz na výkon a tedy na soutěž a tím na jednotlivce. Zhruba v té době přišel Charles Darwin se svojí teorií o tom, že „přežijí pouze ti nejpřizpůsobivější“. Pokud rytmus života určuje soutěž s cílem vyhrát (a tedy porazit ty druhé), zákonitě se objevují snahy o různé zkratky, podvůdky a jiné liché snahy „být první“. A dát někomu slovo, koho už nemusím nikdy vidět, se zdá být jednou ze snadných cest k vítězství. A víte, jak je to s důvěrou. Stačí jedna kapka moči v polévce, aby vám na ní přešla chuť. A celé je to navíc jedno velké domino. Když nedodrží slovo jeden, druhý si řekne, proč by měl a už to jede. Plácnutí ruky už je tedy dnes spíš takový fór, spíš než by se na to dalo LEHNOUT. „Slibem nezarmoutíš!“, říkáme často s úsměvem.

Na základě zkušenosti s Homeforexchange, se světem svobodných firmech, svobodných škol, cohousingem, coworkingem a jinými způsoby práce na komunitních principech pozoruji, že nejsem sám, kdo je z nedostatku důvěry poněkud otrávený. Kdo už si také všiml, jak frustrující a zbytečné je každé setkání s právníkem, notářem, poradcem, daňařem, pojišťovákem a dalšími rolemi, které existují právě proto, že obyčejné lidské slovo je příliš obyčejné na to, aby se na něho dalo spo–lehnout. Všímám si, jak valná většina lidí staví na předpokladu, že druzí nás chtějí pod–VÉST, a že je tedy třeba se především pořádně pojistit. Sepsat tučnou smlouvu, které nebude rozumět jejich právník a hlavně sankce pro nedodržení, protože – Co když…? A hlavně, „Nebuďte blbej!“ Ta nedůvěra je zabudovaná tak hluboko do našeho dnešního systému, že bude nejspíš nutné počkat, až většina dnešních generací vymře, abychom mohli systém postavit opět na oněch starých univerzálních principech spíše než na umělých postindustriálních výmyslech, které stojí na přesvědčení, že nám jdou druzí po krku a jejich jediným zájmem je nás podvést.

P. S.: Soused přes ulici prodává fíky (viz fotka). Vyloží to na parapet, na cedulku si napsal „2 eura – samo“ a vedle ovoce položil i kasičku (hrneček). Zdá se, že věří lidem natolik, že nechá na nich, zda zaplatí. Kromě toho, většina venkovních dveří je tu 24 hodin otevřená. Nevidím tu žádná (v ČR populární) upozornění o zlodějích, kteří po nás vytrvale jdou (viz mnohé příklady z Cedulart.cz). Možná bychom mohli občas zajet do Slovinska na „lekci důvěry“!?

P. P.  S.: Tuhle úvahu píšu v jedný kavárně na Piranským náměstí. Valča si tu vedle mě kreslí zatímco Péťa s Valentýnou si dávají šlofíka. Tohle mě stejně nepřestane na dnešním světě těšit. K práci mnohdy totiž stačí laptop a wifi. Prostě ta možnost pracovat odkudkoli a kdykoli… V podobných situacích mi dochází, že „svoboda v práci“ nebyla dobrých dvě stě let tak snadná jako je dnes. Co myslíte?

P. P. P. S.: Všiml jsem si, že na Facebooku máme už přes 700 fanoušků a na Twitteru na 1000 lidí. To už je pěkně početná skupina na to, abychom s tím, jak pracujeme pohli. Jedna z věcí, které tu chci sepsat jsou veškeré možnosti, jak se do hnutí za svobodu v práci zapojit. Abychom snad už co nevidět zažívali „sedmidenní víkend“ a mohli tak od pondělí do neděle dělat, co nás baví s lidmi, které máme rádi a navíc se tím dokázali uživit.