Cukromikuláš a bičočert

26. 01. 2010, TOMÁŠ HAJZLER

Foto: Trish Mayo

Vloni jsem se po třiceti letech setkal s čertem. A bylo to strašně zajímavý. V prosinci už jsem nenašel čas, abych popsal svoje dojmy, a tak to dělám až nyní.

Kamarádi čerta pozvali společně s Mikulášem a andělem domů. Bylo nás tam celkem deset dospělých a sedm dětí. Všemu předcházela dokonalá příprava. Rodiče zasílali e–mailem seznam „dobrých skutků – hříchů“, děti pilovaly písničky a říkanky, čert s Mikulášem nakupovali sladkosti a připravovali si kostýmy. Nadchlo mě to a zaujalo. Zejména tím, jak moc je to za třicet let pořád stejný, jakož i skutečností, že mnozí z nás tuhle tradici využíváme především (!) k výchově (= zastrašení) vlastních dětí.

Jak ono to vlastně s tím čertem funguje? Já vcelku věřím tomu, že se VŠICHNI rodíme se VŠEMI lidskými vlastnostmi. Tj. kromě hromádky krásy v sobě máme taky pěkná svinstva. Pokud nevěříte, pozorujte chvíli malé děti, jak mučí zvířátka, anebo si jednoduše projděte pár psychologických experimentů, které se věnují celistvosti, stínu nebo podstatě zla a dobra (zde na blogu třeba Abu Ghraib). Prostě se rodíme tzv. „celí“ nebo také „celiství“, se vším všudy. Zlo s dobrem v nás tvoří jeden celek.

Rodíme se s přirozenou schopností „ztratit se“ v tom, co děláme. Nabídka „čokoládky“ oslovuje jiná centra v mozku a mění tak vnitřní motivaci na vnější a ta se od té vnitřní liší zhruba jako sex za peníze od milování z lásky.

Ovšem narodíme se do společnosti, která si za léta existence logicky vybudovala určité zvyklosti (tak, aby přežila). Tyto zvyky si předáváme z generace na generaci a říkáme jim nejčastěji tradice nebo také slušné vychování. Úkolem rodičů je především pokračovat v předávání odkazu jejich předků. Začnou proto od útlého věku „celému“ dítěti vysvětlovat, že jenom jedna polovina jeho osobnosti je správná. Když nám dítě ukáže cokoli z této půlky (= usmívá se, je ticho, pěkně papá, …), říkáme, že je „hodné“ = chová se tak, jak si myslíme, že by se mělo chovat = jak nás tomu naučili naši rodiče. Druhá polovina je ale špatně. Když se dítě chová špatně, tj. jinak, než bychom si přáli, říkáme, že „zlobí“, nebo mluvíme o „zlobivém chlapečkovi či holčičce“ (= křičí, pláče, rozhazuje jídlo, příliš riskuje, používá nevhodná slova, …).

Od našich předků jsme pochopili, že tu špatnou část osobnosti je z dětí třeba dostat ven. Ze svého dětství si vybavuji i sloveso vytlouct („Já to z tebe vytluču!“). Dnes už naše děti tlučeme míň (i když nedávná kampaň nadace Naše dítě nebo statistiky FOD svědčí spíše o opaku). O to víc se je ale snažíme manipulovat kombinováním cukru a biče.

A třeba právě Mikuláš s čertem jsou toho nádhernou ukázkou. Když budeš hodný (= budeš se chovat podle představ rodičů), dostaneš čokoládku, mandarinku nebo buráky. Budeš–li zlobit (= budeš se chovat podle svých představ), dostaneš uhlí, anebo si tě raději rovnou odnese čert.

Osobně považuji toto pojetí mikulášské tradice za mimořádně nešťastné. Proč? Odpověď najdete v mnoha jiných článcích zde na blogu. Proto jen v kostce. Zaprvé, rodíme se s přirozenou schopností „ztratit se“ v tom, co děláme. Co děláme, děláme jednoduše proto, že nás to baví. Nabídka „čokoládky“ oslovuje jiná centra v mozku a mění tak vnitřní motivaci na vnější. A vnější motivace se od té vnitřní liší zhruba jako sex za peníze od milování z lásky. Zadruhé, rodíme se s přirozenou potřebou přijetí ostatními. Je to jeden z nejsilnějších instinktů, který řídí naše životy. Když nám vůdce naší smečky (táta, máma) začne vyhrožovat vyloučením (třeba když nám naši rodiče hrozí, že si nás čert odnese do pekla), ve většině z nás to otevírá jeden z nejsilnějších strachů, který v sobě nosíme. Člověka to vyděsí. A často zlomí. Ochočí. A hlavně nás to odnaučí přirozenosti. Cukr a bič začneme považovat za samozřejmost a začneme je sami vyžadovat. Neřkuli, že při své práci potkávám řadu dospělých lidí, kteří dodnes čerta „nerozdejchali“.

Rodíme se také s přirozenou potřebou přijetí ostatními. Je to jeden z nejsilnějších instinktů, který řídí naše životy. Když nám rodiče pohrozí peklem, ve většině z nás to otevírá jeden z nejsilnějších strachů, který v sobě nosíme.

A jak to probíhalo u „našeho“ čerta? Klasika. Rozletí se dveře. Jimi prolítne huhlající čert rachotící řetězem a za ním v těsném závěsu Mikuláš s andělem. Ta trojice má od rodičů seznam „dobrých skutků a hříchů“. Vytahuje jeden lístek po druhém a na základě toho předvolává pokaždé jedno dítě, které vždy předstupuje jako před komisi. V našem případě pět dětí s panikou v očích a pláčem buď dostrkali, nebo přinesli rodiče. Mikuláš pak předčítá plusy a mínusy (vzdáleně mi tenhle rituál připomíná hodnocení, které běžně probíhá ve firmách mezi nadřízeným a podřízeným). A čert, podle toho, jak je verbálně zdatný, vše doplňuje svými bonmoty, rachocením řetězu, vyplazováním jazyka a koulením očí. Ten náš byl talent. A tak chvíli vyhrožoval a chvíli zkoušel humor. Příklad – Mikuláš čte ze seznamu: „Jeníček si nechce sám čistit zuby!“ Čert: „Ble, ble, ble, ble! Tak to se musí změnit. Jinak si tě odnesu do pekla! Ble, ble, ble, ble!“ Mikuláš čte dál: „Ale jde mu angličtina!“ Čert na to: „To já jsem se nikdy nenaučil…“ Atd.

Kamarád, se kterým sdílíme společný pohled na svět, v průběhu téhle ceremonie věcně poznamenal: „Ty vole, to je ale psychoanalýza rodičů!“ A po pár dnech dodal: „Příští rok to určitě zopakujeme. S tím rozdílem, že čert dostane jenom to, co dětem šlo a co se jim povedlo. O zlobení nebude ani zmínka.“

Tak na tohohle čerta se těším.