Co jsem chtěl a co jsem dostal?

05. 10. 2008, TOMÁŠ HAJZLER

„Vždyť jsem ti to přece jasně říkal(a)!“ Kolikrát já jsem jenom tuto větu ve svém životě v různých obměnách už slyšel od svých rodičů, učitelů, šéfů, přítelkyň, manželky, přátel? A já stále ne a ne rozumět tomu, co mi druzí tak jasně říkají.

Možná máte podobnou zkušenost…?

Obvykle si neuvědomujeme, jak dlouhou cestu absolvuje myšlenka z jedné hlavy do druhé. Každý z nás vnímá realitu po svém – podle svých zkušeností, přesvědčení, omezení či tzv. „filtrů“. To co vidí, slyší, cítí nebo si myslí, se snaží zformulovat do slov. A ta slova píše nebo říká. Říká je s nějakým výrazem ve tváři, pohyby těla, rychle, nahlas… srozumitelně. Neví už ale, zda je ten druhý slyší. Neví ani, zda poslouchá, a tím pádem nemůže ani vědět, jak mu/jí rozumí.

Ve škole nás učili číst a psát. Na schopnost srozumitelně vyjádřit myšlenku (mluvení) ani na dovednost myšlenkám porozumět (naslouchání) nezbyl čas. A tak jestli si chceme s ostatními lépe rozumět, nezbude nám než si uvědomit, že porozumění je obtížné (často i nemožné), a dohnat, co jsme ve škole zameškali.

Něco jsem řekl… Jak si ale mohu být jistý, že to ten druhý slyšel? Jestli to slyšel, jak mohu vědět, zda mě poslouchal? Jestli mě poslouchal, rozuměl mi? Jestli mi rozuměl, udělá to?

Zde je jeden z mnoha příkladů toho, jak obtížná komunikace může být:

Žena: Dala bych si chipsy.
Muž: Nejez to, zase budeš brečet, jak vypadáš.
Žena: Jak vypadám?
Muž: No jak bys vypadala.
Žena: To se tě právě ptám. Ptal ses mě, jak vypadám.
Muž: Já že se tě ptal? Mně je to přece jedno.
Žena: Tobě je jedno jak vypadám?
Muž: Ale není mi to jedno, co furt máš?
Žena: Já nic nemám, jen že jsi říkal, že blbě vypadám.
Muž: Cože jsem říkal?
Žena: No, že blbě vypadám.
Muž: To jsem neříkal, vždyť víš, že se mi líbíš…
Žena: Jak moc?
Muž: Co jak moc?
Žena: Jak moc se ti líbím?
Muž: No normálně – moc.
Žena: Tak normálně nebo moc?
Muž: No moc, no.
Žena: A jak moc?
Muž: Šmarjá moc moc. Necháš mě dívat?
Žena: Já tě ruším? Tak já tě ruším a blbě vypadám, že jo. Já tady taky nemusím být.
Muž: mlčí (Nemusíš).
Žena: Ty mlčíš? Takže tu nemusím být?
Muž: Cože? Ale jistě že tu musíš být.
Žena: Musím? Tak já musím? Jistěže musím! Kdo by ti pral a vařil, že?
Muž: Ale přece víš, že tě miluju.
Žena: Nevím. Jak to mám vědět? Jak mě miluješ?
Muž: (Montoya se tlačí na Schumachera) Co? Cože? Jo, miláčku, určitě máš pravdu.
Žena: Jak cože? Ty mě vůbec neposloucháš!
Muž: Počkej, prosím tě, chvíli. Jedou 49. kolo, ještě tři a budeme si povídat.
Žena: Musím ještě žehlit.
Muž: Tak běž žehlit.
Žena: Jistěže, já můžu jít žehlit a ty se budeš dívat.
Muž: (úpění) Tři kola miláčku, tři kola, potom klidně vyžehlím já.
Žena: Jistě, ty určitě vyžehlíš. Ty něco uděláš… To bych se dočkala. Kdy jsi tady naposled něco udělal? C-O-K-O-L-I-V.
Muž: Nikdy.
Žena: No jistě, to jsi celej ty.
Muž: Dáš už pokoj, prosím tě? Za chvíli bude konec.
Žena: Ne za chvíli. Hned je konec. Mám toho dost. Jdu pryč. Nebudu utrácet svý mládí s někým, jako seš ty.
Muž: Cože nebudeš utrácet? Mohla bys prosím tě chvilku mlčet?
Muž odevzdaně vstává, přináší z kuchyně chipsy a podává je ženě. Žena naštvaně bere pytlík a cpe si do pusy plnou hrst chipsů.
Žena: Myslíš, že jsem tlustá? Asi bych to neměla jíst, co?
Muž: Zoufale chytá hlavu do dlaní…

(Zdroj: e-mail)

„Vždyť jsem ti to přece jasně říkal(a)!“ Budete tuto větu a její variace ještě používat? Já před lety přestal. Bože! Jak mně se zjednodušil život…