Hlavní úlohou nás běžných lidí je pochopit rozdíl mezi skutečností a mezi příběhy, které jsou nám vyprávěny.

Už dlouho chci napsat o jedné věci, která mě potěšila na loňské individuální Cestě kolem světa (CKS pořádáme již dlouho pro firmy, ale ta individuální, která se koná pouze jednou ročně, představuje něco speciálního). Možná víte, že ta naše Cesta se skládá ze sedmi dvoudenních setkání a spousty práce mezi tím (individuální a společné experimenty, extra přednášky nebo čtení a „koukání“).

číst více

Už z podstaty toho, co jako PeopleComm děláme, vyplývá, že naše zájezdy nepořádáme v hotelech a školících střediscích, jako je tomu běžné u školících agentur. Dříve jsme to dělali (v dobách, kdy si nás ostatní ještě se školící agenturou pletli), ale já tam měl vždycky podobně stísněný pocit jako u McDonalda. Patnáct lidí, patnáct židlí, patnáct mattonek, patnáct koláčků. Proškolit a rychle pryč. Už se na nás tlačí další…

číst více

Vyrůstal jsem bez telefonu. Lidi se diví, když jim řeknu, že jsem poprvé telefonoval až v osmnácti. Jenomže život bez telefonu měl své kouzlo. Když jsme se chtěli s někým domluvit, tak jsme psali dopisy nebo častěji koresponďáky. Vzpomínáte na ně? Takový ten kus tvrdého papíru s předtištěnou známkou? Navíc jsme s rodinou i s kamarády žili blíž, a tak často nebylo nutné ani nic psát. Člověk prostě přišel nebo přijel ke dveřím. Zazvonil nebo zabušil. A bylo.

číst více

Byli dva bratři – jeden starý mládenec, druhý ženatý. Společně vlastnili farmu, z jejíž úrodné půdy měli každoročně pohádkově bohatou úrodu.

číst více

Starý muž o sobě říká: „Když jsem byl mladý, smýšlel jsem jako revolucionář a veškeré mé modlitby k Bohu zněly: ‚Bože, dej mi sílu změnit svět.‘
Když jsem se blížil střednímu věku a uvědomil si, že polovina života mi uběhla, aniž bych změnil jedinou duši, změnil jsem svou modlitbu na: ‚Bože, dej mi tu milost změnit všechny ty, kteří se mnou přicházejí do styku. Jen mou rodinu a přátele a budu spokojený.‘
Teď, když už je ze mě stařec a mé dny jsou sečteny, má modlitba zní: ‚Pane, dej mi milost, abych mohl změnit sám sebe.‘ Kdybych se takto modlil od samého začátku, nepromarnil bych život.“ (zdroj: Cesta, Anthony de Mello)

číst více

Stalo se to ještě někdy v únoru v Ormond Beach na Floridě. Jeli jsme s Valérkou na koloběžce od našeho domu k moři a pomalu přibrzďovali na semaforu, když v tom se odněkud vyloupl obrovský černoch. Něco zahuhlal a mně chvíli trvalo než jsem pochopil, že mluví k nám. S omluvným výrazem ve tváři jsem ho požádal, ať to zopakuje. Nerozuměl jsem. A on zahuhlal znovu. Dali jsme si snad tři, čtyři trapný kolečka než jsem to chytil: „God, I miss that, man!“

číst více

Čurání, močení… (nebo jak jinak tomu říkáte!?) je fakt problém. Pokud jste muž – Evropan, uvědomujete si ho pravděpodobně nejčastěji na veřejných záchodcích. Čas od času se zde objevují pokynu typu: „Miřte do pisoáru a ne na zem!“, nebo vás jednoduše napomene „hajzlbába“. Jestli žijete s ženou (matkou, manželkou, přítelkyní), je určitá pravděpodobnost, že podobné komentáře či povzdechy zaznamenáte i doma.

číst více

Pokud jste to ještě neudělali, podívejte se na příští televizní zprávy s tužkou v ruce. U každého oznámení si zaznamenejte, zda je pozitivní nebo negativní. Stejný experiment můžete udělat při čtení novin.

číst více

Tenhle film miluju! Petr Nárožný mě nepřestává fascinovat svým trváním na tom, aby jeho filmová manželka Iva Janžurová tzv. „formulovala přesně“, tj. aby používala správná slova.

číst více

Došel jsem poznání, že první firma, ve které pracujeme je rodina. Táta (někde máma) první šéf. Sourozenci první kolegové. Soused první konkurence :-). Je to právě tam, kde se formují naše základní postoje k životu, tj. i k práci a též náš charakter. Pokud chceme změnit cokoli v našich životech, myslím, že je třeba pochopit, jak moc nás ovlivnila naše první firma. Já to už léta zkoumám. Zde je to, k čemu jsem na příkladu svého života zatím dospěl. Jací tedy jsme my Češi a Slováci?

číst více