Hlavní úlohou nás běžných lidí je pochopit rozdíl mezi skutečností a mezi příběhy, které jsou nám vyprávěny.

Stydím se to přiznat: Začetl jsem se do Marxova Kapitálu.
Nestydím se ale - ani za nehet - za to, že čtu Kapitál, ale za to, že se k tomuto štosu knih dostávám až ve svých šestačtyřiceti. Léta se věnuji tématu práce, jehož úplné pochopení není bez Marxova historického pohledu dost dobře možné.
Nu což!? Pozdě - líp než nikdy. Ne?

číst více

Zde je sestřih rozhovoru se Standou Hruškou na jeho Standa Show.
Zajímavý experiment to byl!
V čem? Nikdy jsem si takhle dlouho (celkem to byly dvě hodiny) s nikým nepovídal z naší ložnice. V naší ložnici to jo, ale ne s někým, kdo sedí jinde.
Mluvili jsme o škole, o budoucnosti práce a podnikání, o to, jak funguje náš současný ekonomický systém. Bavilo mě to. Díky, Stando!

číst více

Jaro je u nás tradičně obdobím sešlostí. Poslední byl už třetí sraz naší širší rodiny - viz foto v úvodu (o loňském více zde). Před měsícem jsme se sešli se sousedy (o tom více zde). Oba srazy pro mě byly mimo-řádné - tím, že jsem je pořádal naposled.

číst více

Setkali jsme se nedávno s Jakubem Schönem, českým zástupcem fascinujícího "Venušina projektu" (The Venus project) nedávno zesnulého vizionáře Jaque Fresca. Protože na mě padají z z vývoje světa občas chmury, chtěl jsem se Jakuba vyptat, o co se jedná, co mají za lubem a jak mají ty krásné vize vlastně fungovat.
Zapnuli jsme u toho kameru. Chcete-li se nechat inspirovat (=nadechnout se do úplně, ale úplně jiného vidění světa), zaposlouchejte se, spojte se s nimi na fejsbuku a/nebo se podívejte na některé filmy z jejich dílny - viz např. jeden níže: 

číst více

Vraceli jsme se před dvěma týdny letadlem z Istanbulu a já se díval dolů po našich lánech, respektive po lánech našeho "Žlutého barona" a dalších agrochemiků.
Zvrchu je to něco úplně jiného než zespodu. Jen z tohoto úhlu si totiž všimnete, že vlastně u nás neexistuje pole bez vyjetých kolejí od postřikových traktorů.
Už léta přemýšlím o frekvenci, s kterou dovolíme denodenně lít tuny a tuny karcinogenních postřiků na naše jídlo, do naší půdy a do našich podzemních vod. Přijdu si jako Vietnamec v letech 1961 - 71, kdy tehdy američtí agrochemici postřikovali tuto zemi herbicidem s názvem "Agent Orange</

číst více

Sedli jsme minulý týden s kamarádem Mišem Poppem z Bezobalu Zlín, abychom se pobavili o tom proč a jak si přeorganizovat život tak, aby po nás nezbylo tolik odpadků. Pro pár zajímavých souvislostí mrkněte na text "Planeta plastem oděná".

číst více

číst více

Poslechněte si, jak doma fungujeme bez odpadků. Povídání s Margit Slimákovou.

číst více

V Japonsku jsem paf z mnoha věcí! Jednou z nich je to, jak často a jak uctivě se tu lidé na ulici zdraví. I ti, kteří se vidí poprvé v životě. Alespoň v těch několika místech na Okinawě, kam jsme zatím zavítali. Navíc se přitom nezřídka ukloní tak, že si přijdu jako v nějakém historickém filmu a mám obavu, aby přitom nepřepadli.
Připomělo mi to další příběh z knihy Třináct tisíc dní, ve kterém jsem se podivoval nad tím, jak by se mnozí Češi raději provrtali do země, než aby museli na ulici někoho pozdravit.
Kopíruji sem celý příběh. Ten začíná na opačném konci světa - v americkém New Hampshire. Lidé tam zdraví jinak (daleko extrovertněji) než v Japonsku, ale se stejnou frekv

číst více

Zítra se máme přesunout na Okinawu, kde bychom měli tři týdny (ve vesničce Ōgimi-son) pracovat na farmě (přes WWOOF). Na Okinawu a speciálně do Ōgimi-son jedeme proto, že tu žije nejvyšší počet stoletých žen na naší planetě. Psal jsem o nich ve své knize Třináct tisíc dní.

V polovině března se máme přesunout na sever - do města Kagošima, kde se sejdeme s Petřinými rodiči a do dvou týdnů na to se vlakem dostat do Tokia, odkud se vracíme domů.
Zpět bychom měli být 3.4. a mě pak čeká vcelku perné jaro - mrkněte zde.
Do tohoto

číst více