Svoboda v práci: Deset let jednoho mini-hnutí

Deset let je dlouhá doba… pro mojí mladší dceru Valentýnu - celý život.
Tak dlouho se u nás věnuji tématu svobody v práci
Byl to pro mě kus života, a tak cítím potřebu zbilancovat. Vzhledem k tomu, že žijeme v časech, kdy je třeba se znovu po-hnout, myslím že by česko-slovenský příběh hnutí za Svobodu v práci mohl posloužit i jako příklad toho, jak rozpoutat nějaká další hnutí.

Odcizení od práce 

Člověk je tvor tvoř-ivý. Práce ve smyslu tvorby je nám podobně přirozená a důležitá jako dýchání. Je to forma sebe-vyjádření, důležitý zdroj životního smyslu a užitku pro druhé.
Čím více je nám svoboda tvořit omezována, tím více se sami sobě odcizujeme. Čím odcizenější si jsme, tím spíše hledáme životní náplň ne v sobě, ale mimo sebe: Děláme pak ne to, co sami chceme, ale to, za co nás ocení druzí,… vyděláváme peníze, kupujeme si věci, sbíráme zážitky, honíme se za tituly, snažíme se to daleko dotáhnout,... 
Odcizení od práce je jedním z důležitých pilířů konzumní společnosti. Kdybychom prací tvořili, konzum se sesype jako domeček z karet. O tom více zde.

Odcizení od práce je jedním z důležitých pilířů konzumní společnosti. Kdybychom prací tvořili, konzum se sesype jako domeček z karet. 

Výcvikový program odnaučující nás pracovat

Jak to, že přestaneme tvořit, když je to pro nás stejně silný pud jako dýchání? 
Začne to tím, když poprvé zaslechneme: “Nemůžeš si jenom hrát! Nejprve je práce/povinnosti, pak (možná) zábava!” To je chvíle, kdy pochopíme, že na svět jsme přišli proto, abychom tu vykonávali úkoly, které nám zadají druzí. Vlastní svobodné hře/tvorbě se můžeme věnovat až, pokud nám zbyde nějaký čas, tj. pro většinu až na penzi.
V šesti letech nastupujeme do devítileté povinné přípravky, kde se pak pět dní v týdnu odnaučujeme tvořit. Cvičíme se tam v dělání činností, kterým chybí vyšší smysl výměnou za známky a vidinu postupu dál. Kabrňáci mezi námi stráví v této přípravce i přes dvacet let. 

V šesti letech nastupujeme do devítileté povinné přípravky, kde se pak pět dní v týdnu odnaučujeme tvořit. Cvičíme se tam v dělání činností, kterým chybí vyšší smysl výměnou za známky a vidinu postupu dál. Kabrňáci mezi námi stráví v této přípravce i přes dvacet let. 

Zaměstnancova smlouva s ďáblem

Důsledky tohoto masového “přeprogramování” jsou pak k vidění všude okolo nás.
Z lidí se stávají zaměstnanci a práce se mění na povinnost. To, co mělo být původně tvorbou, se stalo “hákováním”, tj. “vyděláváním na život”.
Podstatou života zaměstance je dělat dobrovolně to, co se naučil ve školní přípravce: Od pondělí do pátku docházet na pracoviště a tam vykonávat něco, co mu zaměstnavatel zadá (v čem ale často není žádný vyšší smysl) výměnou za peníze, vidinu postupu dál a další rádoby životní jistoty.
Zaměstnanci nepracují v úvodním smyslu slova (tvorby, užitku a smyslu), zaměstnanci prodávají svůj čas (tj. svůj život) za peníze a další domnělé jistoty. Zaměstnání je tak archetypem smlouvy s ďáblem: Pohodlí a jistoty výměnou za život. 

Zaměstnanci nepracují v úvodním smyslu slova (tvorby, užitku a smyslu), zaměstnanci prodávají svůj čas (tj. svůj život) za peníze a další domnělé jistoty. Zaměstnání je tak archetypem smlouvy s ďáblem: Pohodlí a jistoty výměnou za život. 

Až 9 z 10 zaměstnanců svou práci nesnáší

Tato “smlouva s ďáblem” se stala tak častým jevem, že jsme ji začali považovat za normální. Tím se stala neviditelnou. Narodili jsme se do ní. Proto se nedivíme tomu, že až 9 z 10 lidí jejich “práce” netěší nebo tomu, že až 50% lidí připouští, že jejich práce nemá žádný skutečný smysl (viz fenomén práce na hovno). 
Obrázek v úvodu tohoto blogu jsem si nechal nakreslit před deseti lety a ukazoval jsem ho na tolika přednáškách, že už to nikdy nespočítám. Znázorňuje typickou firmu z pohledu “angažovanosti zaměstnanců”: Ze sta zaměstnanců typické firmy práce těší pouze 16% zaměstnanců. 15% ji nesnáší tak, že ji bojkotují. 69% je to fuk.

Přiznejme si to: Důsledky toho, jak pracujeme jsou hrozivé. Když do zaměstnání zahrnete i zmiňovanou školní přípravku, potom hákováním strávíme dobu od 6 do 65 let věku. V tomto období se nám život zcvrkne na víkendy, státní svátky a dovolené/prázdniny. Zbytek času trávíme vyděláváním na život. Ocitáme se v bludném kruhu vydělávání a konzumu, pro který se vžil termín krysí závod.

KZP & krysí závod

Přiznejme si to: Důsledky toho, jak pracujeme jsou hrozivé. Když do zaměstnání zahrnete i zmiňovanou školní přípravku, potom hákováním strávíme dobu od 6 do 65 let věku. V tomto období se nám život zcvrkne na víkendy, státní svátky a dovolené/prázdniny. Zbytek času trávíme vyděláváním na život (ze začátku přípravou na vydělávání). Naším heslem se stává KZP (Konečně zase pátek, případně K***a zase pondělí), tj. žijeme pro víkendy. Tím, že v typickém zaměstnání nemůžeme tvořit (a tak se znovu napojit na sebe), ocitáme se v bludném kruhu vydělávání a konzumu, pro který se vžil termín krysí závod (viz např. animace níže). A to nemluvím o tom, že stále většímu počtu našinců tato honička už ani nezajistí dostatek prostředků k tomu, aby uživili sebe a svou rodinu. 

Odsouzeni k životu v diktatuře

Valná většina firem (a také dalších organizací, včetně školy) fungují jako diktatury. Typický zaměstnanec nemá právo spolu-rozhodovat o tom, co, jak, kde, s kým nebo za co bude ve firmě dělat. Fakt, že trávíme tak velkou část produktivního života v diktaturách znamená, že se nikdy nenaučíme skutečné demokracii. Nikdy nerozvineme dovednosti jako jsou kritické myšlení, zodpovědnost, řešení konfliktů, umění dialogu, naslouchání a kompromisu,… dovednosti, bez kterých demokratická společnost nemůže existovat. Proto žijeme v plutokracii a ne v demokracii. 

Valná většina firem (a také dalších organizací, včetně školy) fungují jako diktatury. Typický zaměstnanec nemá právo spolurozhodovat o tom, co, jak, kde, s kým nebo za co bude ve firmě dělat.  

Občanský vs. zaměstnanecký život

Je to právě těch deset let, co jsem si začal toho, jak pracujeme, všímat. Ze všeho nejvíc mě dostala právě informace o tom, že až 9 z 10 lidí jejich práce netěší. Zjistil jsem, že hlavním důvodem je nedostatek svobody spolurozhodovat o pracovní části života. Proto je dnes normální hákovat, místo toho abychom prostě pracovali tak, jak je nám přirozené. 
Všiml jsem si, že zatímco v občanských životech se rozhodujeme relativně svobodně, ve firmách (a předtím ve školách) se z nás stávají de facto vězni. 

Zatímco v občanských životech se rozhodujeme relativně svobodně, ve firmách (a předtím ve školách) se z nás stávají de facto vězni. Fakt, že trávíme tak velkou část produktivního života v diktaturách znamená, že se nikdy nenaučíme skutečné demokracii.

Divím se, že se nikdo nediví: První kroky

Nešlo mi to na rozum. “Jak to, že se nikdo nediví tak očividnému mrhání lidským potenciálem a životy?”, začal jsem se ptát všech okolo. Byl jsem tenkrát jako Greta Thunberg před dvěma lety, prostě jsem si nemohl pomoct. Ona si šla sednout před parlament, já si tenkrát stoupl na pódium: Poprvé v září 2010 na Webexpu a o měsíc později na pražském TEDxu

Divil jsem se, že se tomu nikdo nediví… chtěl jsem lidi vyburcovat. 

Webexpo 2010:

TEDx Praha 2010: 

Na to, že trpím panickou hrůzu z mluvení před lidmi, měly obě přednášky ohlas. 

Knihy mohou rozpoutat revoluci a změnit svět

Zjistil jsem, že u nás se tématu budoucnosti práce nikdo nevěnuje, ale ve světě, že spojenci existují (a mimo jiné, že píší i knihy). Protože jsem starý knihomol a také snílek, který věří, že knihy mohou stále ještě změnit svět, rozhodl jsem se koupit - zcela bez zkušeností - na tři z nich práva. A tak v češtině vyšel Podivín - příběh zatím nejodvážnějšího experimentu s firemní demokracií (v brazilské firmě Semco), Štěstí doručeno jako příběh firmy, která vydělává tak, že se zaměřuje na radost svých zaměstnanců a Svoboda v práci, v které se na příbězích mnoha firem hovoří o svobodě v práci jako o novém manažerském trendu. 

Všechny tři knihy se začaly virálně šířit. 

Síla konference

Po Webexpu a TedXu byl ohlas obrovský. Došlo mi, že zavřít se s pětistovkou lidí na celý den, nad konkrétním tématem pod jednu střechu, tam téma pojmenovat a propojit se, je něco, co doslova a do písmene dokáže nakopnout hnutí.
A tak se také stalo. Hned v roce 2011 jsme svolali první Svobodu NaŽivo, rok na to ještě jednu a následně ještě třetí v Bratislavě. V Praze jsme dvakrát zaplnili vršovický Vzlet, v Bratislavě Starú tržnicu. Pokaždé okolo 500 lidí. 

Energie to byla neuvěřitelná. 
Věci se daly do pohybu. 

Více fotek zde: Warm-up párty v Hubu 2011, 2011 úvod, 2011 první blok - DESIGN, 2011 druhý blok - KULTURA, 2011 třetí blok - LEADERSHIP, 2012 Warm up párty v Hubu2012 ráno - přípravy, 2012 - SVOBODA VE ŠKOLE, 2012 - SVOBODA VE FIRMĚ2012 - SVOBODA VE SPOLEČNOSTI, 2012 - PŘESTÁVKY, 2013 - Bratislava.

Svoboda v pohybu

Psal jsem blogy, točil videa, chodil po firmách, vedl workshopy, jezdil po přednáškách, vysedával s novináři. V roce 2012 jsem dopsal knihu s názvem Peníze, nebo život? o tom, jak pracujeme, proč a jak je třeba to změnit. 4000 kusů se vyprodalo bez distribuční sítě, slev a jiných habaďur, jen pomocí šeptandy.   
Téma si našlo stovky podnikatelů, manažerů i dalších lidí, kteří se chtěli scházet, propojovat, hledat cesty k proměně svých firem a vlastní práce (viz 2 fotky ze setkávání ve smíchovském HUBu viz níže). Zástupy lidí si uvědomovaly, že chtějí tvořit, ne hákovat. Vznikala společenství, lidé si radili a pomáhali. Netrvalo to dlouho a i u nás se začala objevovat první Semca, tedy firmy spolu-řízené zaměstnanci (např. Etnetera).

Více fotek zde: první, dvojka, trojka, čtyřka, pětka.

Johanka z Arku

Bylo to perné období a já začal zjišťovat, že role Johanky z Arku, čili archetyp davového vůdce není ani trochu mou přirozeností. Mým naturelem je psát knihy, sedět někde v rohu a pozorovat dění, prozkoumávat s batohem nějakou tramtárii nebo někde s menší skupinou promýšlet, jak ze světa udělat lepší místo k životu.
Proto, kde to šlo, jsem se začal z veřejného života stahovat. 
Všiml jsem si, že čím více prostoru jsem uvolnil, tím více projektů s tématikou svobody v práci se začalo objevovat. Dokonce jsem zjistil, že vznikl termín “svobodná firma” popisující organizaci stavící na principech svobody v práci. Dnes se jedná o terminus technicus používaný i na vysokých školách, který vznikl organicky v rámci tohoto hnutí. 

Věci se daly do pohybu. Zástupy lidí si uvědomovaly, že chtějí tvořit, ne hákovat. Vznikala společenství, lidé si radili a pomáhali. Netrvalo to dlouho a i u nás se začala objevovat první Semca, tedy firmy spolu-řízené zaměstnanci.

Ne svoboda, ale zodpovědnost!

Někdy v roce 2014 jsem si uvědomil, že jsem udělal chybu. Došlo mi, že svoboda je pud, který se postará sám o sebe v případě, že mu dáme hranice. V lidské společnosti - pokud má být svobodná, se hranice stanovují vzájemnou zodpovědností. Chceme-li svobodu, je to tedy zodpovědnost, na co je třeba se zaměřit.

V té době vyšla ve Spojených státech kniha s názvem Zodpovědná firma popisující, jak do DNA firmy dostat právě zodpovědnost. Koupili jsme práva, knihu vydali i u nás a rozhodli se uspořádat ještě jednu, poslední Svobodu NaŽivo, kde jsem svou chybu veřejně přiznal a pokusil se znovu-nakopnout hnutí, tentokrát už ale tím správným směrem :-) - viz dvě následující fotky (Vincent Stanley, Patagonia).

Více fotek: La Fabrika I.LaFabrika II., 2. den Sportovna

V lidské společnosti - pokud má být svobodná, se hranice stanovují vzájemnou zodpovědností. Chceme-li svobodu, je to tedy zodpovědnost, na co je třeba se zaměřit. 
Post-komunistická, neoliberální svoboda

Jenomže mi došlo, že žiji v post-komunistické zemi, která k tomu prošla v 90. letech drsnou neoliberální kůrou. Svobodu si tak u nás dnes definujeme jako privátní možnost jednotlivce dělat si, co kdo chce. Ostatní ať se postarají sami o sebe. Zodpovědnost chápeme jako omezování svobody a svoboda, ta je pro nás svatá. Tu my si omezovat nenecháme. 

A tak se žádné znovu-nakopnutí nekonalo. Většina lidí nechápala, proč by měla přemýšlet o potřebách druhých (a už vůbec přírody), když jde přeci výhradně o jejich vlastní potřeby. To už mi bylo jasné, že kniha Zodpovědná firma předběhla tak o dvacet let dobu a stala se naším největším ležákem.

Toto napsal o svobodě Viktor Frankl (O tématu českého pojetí svobody mluvím blíže zde).

Svoboda podnikání je zákon, zodpovědnost je překážkou

To už jsem chápal, že (velká nadnárodní) firma hraje v našem společenském systému ústřední roli. Věděl jsem, že je to nejenom místo, kde tolik z nás stráví svůj život vyděláváním a kam chodíme uspokojovat trvale rostoucí počet svých potřeb, ale že velké firmy mají prostřednictvím lobbingu stále zásadnější vliv na to, jak funguje náš ekonomický, ale také vzdělávací a politický systém. Kromě finančního systému není nic, co by mělo tak zásadní dopad na naše životy jako právě firma. 
V neoliberáním kapitalismu je svoboda podnikání zákonem. Zodpovědnost je překážkou, kterou je třeba odstranit.
Máme-li ale mít nějakou žitelnou budoucnost, zodpovědnost vůči ostatním je to hlavní, co je třeba do firmy a do společnosti vrátit. 

Kromě finančního systému není v dnešní společnosti nic, co by mělo tak zásadní dopad na podobu našich životů jako právě firma. 

Destruktivní vliv firmy 

Aktuálním zákonem definovanou úlohou firmy je “těžba hodnoty” pro vlastníky. Jestli podnikání snižuje kvalitu života nebo zdraví dotčených lidí nebo ničí přírodu (entit, kterým se každá firma zodpovídá je pět) je zcela nepodstatné, pokud to obstojí před aktuálními zákony. Škody se tzv. externalizují, tj. přenášejí na druhé. Vedle přímých škod si dnes firmy ale také běžně kupují politiku, podle svých potřeb si ohýbají legislativu a dlouhodobě tak podkopávají demokracii. Roste vyhýbání se placení daní a prekarizace práce (nahrazování stálých pracovních míst pracovníky na dohodu). Obojím tak firmy odčerpávají veřejný rozpočet, neboť prekarizované pracovníky je třeba dotovat ze státního rozpočtu. Formou green- a jiného “washingu” budují mylný obraz entit, které zlepšují naše životy a prospívají přírodě. S pomocí velkých dat a manipulativní marketingové komunikace mění naše pocity, chování a tím životy. V neposlední řadě jsou to velké firmy, kde vzniká gró plastového a jiného znečištění a emisií skleníkových plynů (viz zde). 
Hrozeb, kterým čelíme po čtyřiceti letech experimentu neoliberální firmy, je nespočet. 

Aktuálním zákonem definovanou úlohou firmy je “těžba hodnoty” pro vlastníky. Jestli podnikání snižuje kvalitu života nebo zdraví dotčených lidí nebo ničí přírodu není podstatné. 

A co dnes svoboda v práci?

Téma “svobody v práci” se tak pro mě zásadně změnilo. V roce 2010 jsem roztleskával hnutí za změnu toho, jak se u nás pracuje. Dnes je mým přáním a snahou přispět ke změně toho, jak se u nás podniká - od maximalizace zisku pro vlastníky k veřejnému prospěchu a od externalizace k přebírání zadpovědnosti za dopady podnikání. Téma práce považuji za klíčovou podmnožinu změn, kterými firma musí projít. Tím spíš, že prekarizace práce a nástup umělé inteligence trh práce už nyní proměňují k nepoznání. Svoboda v práci dnes konvertovala do Slušná firmy.

Svoboda v práci jako hnutí propojila mnoho lidí a také inspirovala za posledních deset let vznik x projektů, které dnes propojují podnikatele, věnují se tématům firemní kultury, svobody a radosti z práce i dopadu podnikání (Cocuma, RedButtonNaučmese, Štěstí v práci,...). Mění firmy a mění to, jak pracujeme. 

Jedna věc se oproti roku 2010 ale změnila. Hrozby, kterým čelíme, jsou dnes násobně palčivější. Paradigma ekonomického růstu, externalizace, další deregulace a privatizace veřejného prostoru, rostoucí podpora velkého byznysu ze strany státu tyto hrozby exponenciálně prohlubují. Tam, kde se před deseti lety zdálo, že si můžeme hrát, je dnes změna nutností.

Tam, kde se před desíti lety zdálo, že si můžeme hrát, je dnes změna nutností.

Každý kolibřík se počítá

Já věřím v "kolibříka". Vím, že nutné systémové změny můžeme prosadit jedině zespodu. A tak dělám, co můžu: Dál vydáváme knihy, u kterých věříme, že by mohly změnit svět tak, abychom se za to nemuseli stydět (planeta). Stejně tak se snažíme i žít: aby to bylo k něčemu a abychom se na sebe mohli podívat do zrcadla (a našim dětem do očí). Po pěti letech jsem nyní dokončil důležitou knihu s názvem Dobrý život ve stínu konzumní společnosti, která zkoumá možnosti radostného života v moderní společnosti a poodkrývá zákulisí fungování našich základních ekosystémů - viz fotka níže. Jak naberu síly, pouštím se do dlouho slibované příručky o tom, jak si vytvořit práci, která je tvorbou a ne hákováním (tj. stojí na důlku). 
Velký díl energie tedy dál věnuji dnešní podobě "svobody v práci" - Slušné firmy, kde jsme si dali za cíl vyhledávat, propojovat a podporovat organizace, které existují, aby vyřešily nějaký konkrétní problém a přebírají zodpovědnost za dopady svého podnikání a společně se snaží přispět právě ke změně toho, jak se u nás podniká. Momentálně děláme s kolegy na nové generaci webu, který bude detailně popisovat formy podnikání budoucnosti a vysvětlovat proč je dnes změna tak palčivá.
V neposlední řadě tak jako posledních deset let píšu články, točím videa a až se přežene covid, chtěl bych zase objíždět Česko-Slovensko po přednáškách a besedách, vysedávat s lidmi a novináři tak, jak jsem na to za posledních deset let už relativně zvyklý. 

Každý kolibřík se počítá.

Zde cenově zvýhodněný balíček knih k tématu práce, která je tvorbou a ne hákováním - ke koupi na Peoplecommu (Souvislosti práce).

P.S.: Pokud jste to dočetli až sem, dejte do komentáře tohoto blogu, prosím, nějakou značku - třeba "Přečteno", ať vím, že si to nešmudlám pro sebe. Jsem v procesu opouštění sociálních sítí (proč) a mám nulovou odezvu, jestli je to, co letos píšu do všech blogů, do kterých přispívám, někomu k něčemu. Díky. 

........

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky. 

Tomáš HajzlerLinkTreeFBIGLiYTKnihy