Labutí píseň zasněžujících podnikatelů aneb ničení našich hor zvoní umíráček

Minimálně do 1.2.'21 jsou v Česku dlouhodobě uzavřené sjezdařské areály. Mnohé z nich však všemu navzdory naplno zasněžují. Tím spotřebovávájí hektolitry vody a megawatty (převážně fosilní) elektřiny, jejíž výroba je významným zdrojem rakovinotvorných látek a CO2, které je zase hlavním viníkem selhávání klimatu. Hluk ze "zasněžování" obtěžuje místní obyvatele a celý tento zbytečný (navíc momentálně nikomu nesloužící) a destruktivní cirkus si platíme z našich daní. Před týdnem jsem strávil pět dní v jednom lyžařském středisku, udělal tam pár fotek, video a nemůžu k tomu nepřidat i pár řádek. Tyto zasněžovací radovánky totiž považuji za velmi trefnou metaforu našeho dnešního přístupu k životu, k druhým lidem a planetě. 

Na úvod je důležité pro kontext říct, že jsem vyrostl na horách (v podhůří Orlických hor). Na lyžích jsem proto stál sotva jsem začal chodit. Sjezdovky a následně snowboard pro mě byly velkou část života v zimním období tím, čím je třeba surf pro lidi, kteří vyrostli někde na břehu oceánu. 

V mém dětství a vlastně i dlouho v dospělosti se jednalo především o sport - o to být s rodinou nebo kamarády na čerstvém vzduchu, v přírodě. Šlo o to zažít rychlost, adrenalin, otestovat a posunout limity svého těla. 

Jenomže pak se ale věci daly do pohybu. Sjezdovky se začaly měnit na stále přeplněnější skiparky, ze sportu a pobytu v přírodě se stávala "konzumní radovánka", která stále citelněji ničila přírodu a místní komunity. Do toho nás začalo dobíhat to, co víme bezpečně už od roku 1988, a to že klima je stále méně stabilní, tj. zimy teplejší, sněhu stále méně a pokud, tak v extrémních přívalech a na krátkou dobu. Navíc i v Česku začala znatelně ubývat voda. 

Provozovatele lyžařských areálů, z kterých se mezitím stali "podnikatelé" viděli, že v dnešním klimatu si už s přírodou nevystačí. Nakoupili "sněžná děla" a další infrastrukturu, vyhloubili nádrže na vodu a od podzimu do jara začali zasněžovat.

Pak se ale věci daly do pohybu... Sjezdovky se začaly měnit na skiparky, ze sportu a pobytu v přírodě se stávala "konzumní radovánka", která začala stále citelněji ničit přírodu a místní komunity. Do toho nás začalo dobíhat stále citelněji se měnící klima. Navíc i v Česku začala ubývat voda. 

Moji rodiče žijí v Čenkovicích, de facto uprostřed lyžařského areálu/skiparku a já tak mám léta možnost tuto proměnu pozorovat doslovat "z první řady". Zjistil jsem, že usínat každou noc vedle desítek zapnutých děl je jako spát vedle frekventované dálnice. Rok od roku pozoruji rostoucí přetlak aut na stále větších parkovištích, komickou snahu návštěvníků vydrápat se autem až ke sjezdovce, komercializaci veškerého přilehlého prostoru nebo to, jak se "aprés-ski" konzumace alkoholu stala povinnou součástí těchto zimních radovánek a také to, jak v obcích okolo zasněžovaných sjezdovek mizí voda.

V zimě 2016/7 začalo moje svědomí řvát. Začal jsem se divit, že se tomu nikdo nediví a rozhodl se s tím alespoň u sebe seknout. Prodal jsem snowboard a veškerou svojí sjezdovou výbavu, nechal jsem si jenom běžky a na rozloučenou k tomu sepsal pár řádek - např. Snowboard na hřebíku aneb konec zasněžovaných skiparků s umělohmotnou zábavou nebo Poručíme sněhu, dešti

Letošní zimu pro mě toto téma nabralo nový, zcela absurdní rozměr. Jak jsem psal, minulý týden (konkr. 15.-19.1.) jsem byl právě v Čenkovicích. Zažili jsme tam těch pět dní tu nejnádhernější zimu á la mé dětství - hory prašanu, teploty přes den tak akorát. Kromě neděle, každý den hustě chumelilo: 

Hned první večer jsem nasadil běžky, že se půjdu proběhnout. Za chvíli jsme se ale musel zastavit. Nachumeleno už zhruba metr parádního prašanu, sjezdovky zavřené s prachmizernými vyhlídkami na znovu-otevření. A já tu stojím a koukám jako puk na to, že na všech sjezdovkách řvou zasněžovací děla. Non-stop 24 hodin denně. Vypnulo se to až v úterý, když jsme odjížděli. Ale jenom kvůli tomu, že stoupla teplota. 


V Čenkovicích je jedna větší a dvě menší vodní nádrže, z kterých se bere voda na tu výrobu umělého ledu. Voda pochází z podzemích zdrojů.
Níže - první fotka je z pátku 15.1. - nádrž je polo-prázdná. Druhá fotka je z 19.1. - nádrž je prakticky prázdná. 

Mimochodem nádrž na fotce vybudoval v roce 1930 místní sousedský spolek jako plavecký bazén. V létě se tam plavalo, v zimě bruslilo. Dnes je sem "vstup zakázán". Už se tu neplave a v zimě nebruslí. 


I zde zavládl duch doby, který velí zkomercializovat život a přírodu, co to jen půjde. Tomuto fenoménu se říká "komodifikace života". Více o tomto tématu např. zde.

V roce 2020 se sice část zdrojů vody doplnila, ale dva roky předtím jsme si měli možnost uvědomit, že sucho bude nejspíš i naše - české - téma. Díky projektu Intersucho (společná aktivita Akademie věd, Mendelovy univerzity a Státního pozemkového úřadu) víme, že v letech 2018-19 byla velkou část roku na více než 90 % území ČR snížená zásoba vody a na bezmála na polovině území panoval „nejvyšší stupeň sucha“. 

Jak známo - vodu lze získat buď z povrchových nebo podzemních rezervoárů. Nejenom že jsou ty povrchové stále znečištěnější a ve velkém vysychají, ale také u těch podzemních je jeden malý háček, o kterém veřejnost příliš neví: „Pouze šest procent podzemní vody se obnoví během padesáti let, tj. zhruba během jednoho lidského života,“ říká s odkazem na nedávnou studii kanadský hydrogeolog Tom Gleeson z univerzity ve Victorii (zde).

V letech 2018-19 panovala velkou část roku na bezmála na polovině území „nejvyšší stupeň sucha“. Co se týlá, podzemních zdrojů vody, pouze šest procent se obnoví během padesáti let, tj. zhruba během jednoho lidského života. 

Pozoruji stav naší studny v Čenkovicích, na kterou je nepojeno zhruba deset domů. Vzpomínám na sucho v letech 2015 a 2018-19. Když se rozhlédnu po aktuálním reji místních zasněžujících podnikatelů, není mi z toho ani trochu dobře. 

Tolik k vodě. 

Pak je tu ještě veškerá elektrická energie nutná k výrobě onoho "umělého sněhu" a v případě provozu vleků, potom i k jejich pohonu. Valná většina elektrické energie vyrobené v Česku pochází ze spalování uhlí. Spalování fosilních paliv patří k hlavním příčinam závažných civilizačních nemocí a je tím hlavním, co ničí naše klima, s ním i svět tak, jak ho známe.  

Jedna z věcí, která se bude muset změnit je definice podnikání. Podnikání už nemůže být bezohlednou maximalizací zisku a arogantní externalizací škod. Podnikání budoucnosti bude řešit skutečné problémy reálných lidí, zlepšovat život na zemi a přitom přebírat zodpovědnost za škody, které každé podnikání působí. 

My si navíc tento cirkus platíme z daní - aktuálně nás stojí miliardu korun. Korun, které by mohly a měly posloužit jinde - ve zdravotnictví, školství, v ochraně přírody, v přechodu na udržitelnou energii, v pomoci nízkopříjmovým rodinám, podpoře drobného místního podnikání a komunit,... 

Realitou je, že jsme si zničili klima. Je třeba přijmout fakt, že zima už nebude, co bývala.
Velmi pravděpodobným faktem je i to, že tito zasněžující podnikatelé tím pádem skončí nebo se budou muset zásadně trasformovat. Voda bude docházet a i postkomunistické Česko se už muselo zavázat ke snižování CO2 a dalších emisí. 

Nastal čas vymyslet si jiné radovánky. 

Situace je natolik vážná (o tom viz např. zde), že je ohroženo přežití našeho druhu. Na tyto zasněžovací radovánky (které navíc momentálně ani nikdo nevyužívá) by se proto hodil otřepaný příměr s Titanikem, který se potápí, ale na lodi se dál rozlévají drinky a v podpalubí hraje příjemná hudba tak, aby se chudší cestující ukolébali a vyšší třída nahoře na palubě měla čas nalézt do těch pár záchranných člunů a pokusit se tak o záchranu. Jenže tady už ta metafora skřípe. Záchranu kam? Přehřátá, přelidněná a placatá planeta je pro všechny jen jedna. Utéct není kam.  

Na tyto zasněžovací radovánky by se proto hodil otřepaný příměr s Titanikem, který se potápí, ale na lodi se dál rozlévají drinky a v podpalubí hraje příjemná hudba tak, aby se chudší cestující ukolébali a vyšší třída nahoře na palubě měla čas nalézt do těch pár záchranných člunů a pokusit se tak o záchranu. Jenže tady už ta metafora skřípe. Záchranu kam? Přehřátá, přelidněná a placatá planeta je pro všechny jen jedna. Utéct není kam.  

Jo a jsem jediný, kdo se tomu diví? 

P.S.: Včera jeden z místních zasněžujících podnikatelů pustil svůj vlek a v Čenkovicích se tak tento víkend lyžuje. Toto "devadesátkové" pojetí svobody mě též nepřestává udivovat. 32 let na pochopení toho, co je to svoboda, je asi málo (o tom viz zde). 

P.S.2: A ještě jeden malý údiv na závěr. Většina lanovek v Čenkovicích (a z druhé strany z Červené vody) vede na kopec s názvem Buková hora. Okolo "Bukovky", jak se tomu tady familérně přezdívá vede odnepaměti populární běžecká trať. Od doby, kdy se z Červené vody nahoru otevřel tzv. Skipark Bukovka, zaledovávají místní sněžní podnikatelé své dvě sjezdovky přesně v místech, kde jí protíná tato běžecká trať. Usuzuji, že cílem je zamezit (či alespoň maximálně ztížit) běžkařům přechod sjezdovek a pokračování v cestě okolo Bukovky. Viz foto první sjezdovky a hned potom druhé. Člověk při síle to překoná, ale starší běžkaři nebo děti nemají šanci. Dokonce ani rolba značící běžecké stopy tudy letos neprojede a musí se otáčet. 

Připomnělo mi to podobnou nedávnou událost od nás z domova v Praze-Komořanech. Lidé, kteří zde vlastní část pozemků, přes které vedou cesty do Modřan a do Cholupic, se už několikrát pokusili místním cestu krajinou znemožnit. Na cestu, po které jezdíme do školy " Na Beránku" nechali navézt stavební suť, na cestě do Cholupic potom vyhloubili výkop, cestu zahradili panely a i sem nechali navézt hromadu suti. Obě cesty potom vybavili cedulemi upozorňujícími na to, že se "nejedná o cestu, ale o soukromý pozemek". Na sociálních sítích pak argumentovali tím, že "oni nám do obyváku nechodí a my ostatní proto nemáme co dělat na jejich cestě". Všechny, kteří se nad jejich chováním podivovali, na fejsbuku následně hrubě uráželi. Tito "devadesátkoví podnikatelé" přehlídli jednu důležitou informaci, a to - že vedle jejich práva užívat pozemek, existuje v českém prostředí i právo občanů dostat se českou krajinou z bodu A do bodu B. Tj. je třeba se dohodnout, vyjít si vstříc. Hloubit druhým rygoly, zasypávat jim cestu je nejenom nelegální, ale v lidské rovině, krajně ubohé. 

........

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky. 

Tomáš HajzlerLinkTreeFBIGLiYTZprávy ze životaKnihy
Moje nová kniha Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.