Jak jsem se učil být rodičem (1. díl seriálu "Škola základ života")
18. 11. 2023, TOMÁŠ HAJZLER
Ještě před pár lety by málokoho napadlo, že budeme opět žít v době, kdy se bude i v Evropě znovu zbrojit a ve velkém válčit. Válka má své systémové příčiny (především ekonomický a peněžní systém postavený na vykořisťování), ale jak trefně poznamenala Maria Montessori, kořeny našeho fungování vedou do dětství.
Pokud chceme změnit systém, který námi manipuluje tak, abychom se stávali poslušnými konzumenty, dělníky a vojáky, systém, který nás rozděluje, ožebračuje, vyvolává války a devastuje přírodu, potřebujeme na prvním místě změnit to, jak vychováváme a vzděláváme naše děti*.
V knize Dobrý život ve stínu konzumní společnosti jsem věnoval 55 stran výchově a další 56 stran vzdělávání. Ohlasy na knihu jsou z valné většiny velkolepé. Protože ale 630 stran už dnes učte málokdo, rozhodl jsem se tyto dvě kapitoly publikovat na týdenní bázi v novém seriálu "Škola základ života". Dnešní, první díl je úvodem do tématu výchovy. Popisuji v něm, jak jsem se já stal rodičem.
Gabor Maté, maďarsko-kanadský lékař, který zasvětil život osvětě příčin a léčení traumatu, říká: „Pokud se vám podaří zvládnout první dva tři roky života dítěte, můžete si odpočinout. Pokud je ale zvoráte, čekají vás desítky let pokusů o nápravu.“
Takhle důležitá je rodina.
Ranné dětství, včetně prenatálního období, je pro nás tím, čím jsou základy pro dům: obdobím, které má zcela zásadní vliv na to, kdo jsme a jak zdravě a radostně prožijeme život. V té době nám rodiče, případně další blízcí lidé, svojí láskou, klidem a bezpodmínečným přijetím buď předají do života sebe-vědomí, sebe-jistotu a pevnou imunitu, nebo nám svojí (byť jen psychickou) nepřítomností, stresem a nepřijetím na záda nasadí „batoh“, který často nelze ani dopnout, kolik je v něm traumat.
Na svět přicházíme se dvěma základními, avšak konfliktními potřebami. První je o-pravdo-vost, tzn. nutnost být v kontaktu s vlastními potřebami, prostě být k sobě pravdivý - být tím, kým jsme.
Druhou potřebou je vazba, což je onen magnetismus v nás, který nás poutá k druhým lidem (poutá nás nejenom k lidem, ale třeba i ke zvířatům a místům). Zatímco opravdovost nás informuje o našich potřebách, vazba zajišťuje, že se o tyto naše potřeby někdo postará. Lidské dítě je několik let natolik bezmocný tvor, že bez vazby se svými pečovateli by nepřežil. Je to rodina, kde se – mezi těmito dvěma soupeřícími potřebami – učíme nalézt rovnováhu. Většina dětí v moderních konzumních společnostech se však bohužel rodí do nepočetných, uhoněných rodin, kde není dostatek sil reagovat na každé zaplakání dítěte. To ale znamená, že pokaždé, když necháme plačící dítě o samotě, vyplavují se mu do těla stresové hormony (adrenalin, kortizol...), které způsobují, že se mozek nevyvíjí správně a vznikají traumata jako základ budoucích poruch chování, závislostí a civilizačních nemocí.
Na svět přicházíme se dvěma základními, avšak konfliktními potřebami. První je o-pravdo-vost, tzn. nutnost být k sobě pravdivý, být napojený na své potřeby - být tím, kým jsme. Druhou potřebou je vazba, což je onen magnetismus v nás, který nás poutá k druhým lidem.
Kromě zdravých základů, či naopak traumatu je rodina místem, kde získáváme odpovědi na základní otázky týkající se fungování světa: kdo jsme, proč žijeme, jaký je smysl života, jak se chovat k druhým... Rodina nám předává mytologii naší kultury.
Jak jsem psal v úvodu, tento seriál vzniká úpravou dvou kapitol z knihy - kapitoly o rodině a kapitoly o škole. V té první (věnované rodině) se podíváme nejprve na základní překážky, které musí rodina překonat, aby v ní nevyrůstala další generace traumatizovaných lidí. Seznámíme se zde se čtyřmi základními přístupy k rodičovství, projdeme si deset nejdůležitějších mýtů, kterými nám rodina vysvětlila fungování světa, a nakonec si načrtneme, co s rodinou dál, aby mohla dobře plnit svoji funkci a byla tak základem dobrého života a klidu ve stále neklidnějším světě. Jako v každé jiné části knihy, začnu i zde krátkým příběhem ze svého života.
“Jako děti jsme vyměnili opravdovost za přijetí - proto, abychom přežili.” Gabor Maté
Jak jsem se učil být rodičem
V rodičovské roli budu brzy už 20 let. Zdá se mi, že to celé bylo jako další univerzita. Byla a je to neuvěřitelně klikatá cesta; klikatější, než bych si kdy dovedl představit, na kterou mě nikdo nevybavil mapou ani návodem. Něco jsem odkoukal od rodičů, něco načetl z knih. Zbytek ale byl a je pokus-omyl. Když už mám pocit, že vím, jak na to, děti povyrostou, vše je jinak a jede se nanovo. Nic mě v životě tolik nenaučilo jako právě moje vlastní rodina – především role otce, manžela a také syna.
Milníkem byl pro mne rok 1999, kdy jsem potkal Petru. V té době jsem už pomalu opouštěl snahu být „někým“, ale že bych nějak extra věděl, kdo jsem, to se tedy říct nedá. Cítil jsem, že Péťa by mohla být ženou mého života, a tak jsem ji pozval „na rande“ do Ruska. Kam jinam, když právě tam jsem se já stal mužem. V osmnácti mě tam, tehdy ještě víceméně jako děcko, poslali rodiče na pět let studovat a já jsem se ze dne na den musel naučit postarat se sám o sebe. Nakonec z toho byly „jen“ dva roky, ale i tak jsem si k danému místu za tu dobu vytvořil vazbu (detaily mého "ruského života" najdete v mých dvou posledních knihách). Jenomže byl únor, v Moskvě mínus 25 °C a já jsem tam onemocněl. Péťa, původním povoláním zdravotnice, o mne pečovala „jako o vlastního“... a já jsem se při tom do ní zamiloval.
Na podzim jsem ji pozval na návštěvu své druhé lásky – západní Afriky. Projeli jsme Togo, Benin a Ghanu. Spali jsme v plesnivých špeluňkách, lezli po nás deseticentimetroví švábi, skrývali jsme se před hejny moskytů, potkávali jsme houfy dětí s nafouknutými bříšky a viděli nespočet dalších projevů nebetyčné chudoby a dalších pozůstatků kolonizace (o tomto tématu si přečtěte knihu Propast). Pak jsme spolu jeli půl roku z Kalifornie až dolů do Ohňové země. A abychom se poznali ještě víc, založili jsme společně po návratu firmu a začali spolu podnikat. Myslel jsem si, že pokud chcete někoho opravdu poznat, je třeba s ním cestovat, pracovat a zkusit i žít. Podle této teorie už nešlo poznat se líp, a tak jsme se rozhodli založit rodinu. Jak už jsem psal, v říjnu 2005 se nám narodila Valérie. Mně bylo 34 let a Pétě 32.
Přijeli jsme z porodnice a kromě vší té radosti z miminka jsme si užívali i nádherného babího léta. Jenomže uběhlo pár týdnů a začala „sibiř“. Haldy sněhu, mráz, v Praze kalamita. Jak jsme najednou nemohli pořádně ven, zjistili jsme, že sedíme zavření v bytě, obklopení lidmi, se kterými jsme si cizí. Došlo nám, že většinu sousedů vlastně vůbec neznáme. Na patře jsme sice měli známé se zhruba stejně starým dítětem, ale nějak se nám nepodařilo se víc spřátelit... jako bychom pokaždé zaťukali nevhod. Dole byly starší děti, ale ani s jejich rodiči jsme si k sobě neuměli najít cestu. Kamarádi daleko, rodina daleko. Sami uprostřed lidí.
Došlo nám, že většinu sousedů vlastně vůbec neznáme. Na patře jsme sice měli známé se zhruba stejně starým dítětem, ale nějak se nám nepodařilo se víc spřátelit... jako bychom pokaždé zaťukali nevhod. Dole byly starší děti, ale ani s jejich rodiči jsme si k sobě neuměli najít cestu. Kamarádi daleko, rodina daleko. Sami uprostřed lidí.
Přestože jsme s Péťou zažili leccos a já jsem si nedokázal představit, že by nás něco mohlo rozhodit, tak na tohle jsme připravení nebyli. Podle odborníků prý první dítě „zacloumá“ s bezmála 3/4 párů (67 % párů potvrzuje, že během prvních tří let dítěte pociťují silnou nespokojenost jeden s druhým. Pouze 33 % párů si spokojenost se vztahem po narození dítěte udrželo. Zdroj: Gottman, J. M., Gottman, J. S. And Baby Makes Three: The SixStep Plan for Preserving Marital Intimacy and Rekindling Romance After Baby Arrives. New York: Crown Publishers, 2007, s. 5.). Po tom všem, čím jsme s Péťou už prošli, by mě ani ve snu nenapadlo, že do této skupiny spadneme rovnou po hlavě i my. Přestože Valča byla zlaté, zdravé dítě, které dobře jedlo, a hlavně dobře spalo, byli jsme vyčerpaní a podráždění a připadali si jako ve vězení. Péťa měla pocit, že její osobní život skončil, a byla z toho náležitě nešťastná. Svou poznávací teorii jsem rozšířil o společnou výchovu dítěte, která, jak jsem zjistil, sblíží nebo taky rozdělí jako máloco.
Měli jsme problém a já jsem se k němu postavil po svém. Začal jsem hledat v knihách a na internetu, čím to je a co s tím. Dozvěděl jsem se pár věcí. Především to, že hlavní příčinou našich pocitů je dnešní nukleární rodina (buď daleko od pokrevní rodiny nebo pokrevní rodina rozpadlá na znesvářené jednotlivce), kdy manžel odjíždí vydělávat na složenky a manželka sedí doma jako v samotce, obklopená z většiny neznámými, cizími lidmi. Ve vězeňství je přitom samotka nejhorším trestem. Oba se logicky cítí vyčerpaní, osamělí a odcizení. Při pátrání po řešeních jsem narazil na projekt z Německa, kdy si sousedi byli blízcí a pomáhali si. Nazývá se cohousing a jde o dánský vynález, který kombinuje to nejlepší ze současnosti s tím, co se osvědčilo v minulosti – totiž že zde má každý svůj soukromý prostor (ať už byt, dům nebo místnost) a vedle toho fungují prostory společné (jako zahrada, jídelna, hřiště, dílny...). Člověk si tak může zalézt, ale zároveň – kdykoliv se mu zachce – může být s ostatními. Jeden praktický příklad najdete např. zde: "Den s Fredericem a Heléne".
V Česku jsem nic takového nenašel, a tak mě po pár bezesných nocích napadlo založit projekt s názvem „Kde domov můj?“, s cílem pokusit se vybudovat první co-housing u nás. V té době jsme také s roční Valčou shodou okolností strávili dva měsíce na Havaji a po návratu jsme najednou jasně cítili, že vzduch u nás doma na Vyšehradě a vzduch, který jsme dýchali na Havaji, je „sto a jedna“. Jako bych si sáhl na něco, o čem jsem do té doby zatím jenom četl, a sice že v Česku zemře na znečištěný vzduch ročně okolo 5 000 lidí. Dohodli jsme se, že se na nějaký čas za vzduchem přestěhujeme na venkov a tam se do co-housingu pořádně opřeme. Jevilo se to jako skvělý plán.
Jak už to tak bývá, všechno bylo nakonec jinak. Prožili jsme tam tři roky obklopení řepkovými poli, v sezóně stříkanými každý týden toxickými pesticidy, voda ve studni byla otrávená a jako by to venku nestačilo, tak jsme navíc ještě (v té době už obě) naše děti přiotrávili karcinogenním formaldehydem, který nám v bytě unikal z nových lepe- ných podlah a nábytku. Detaily najdete v článku "Ozdravný pobyt na venkově".
Co se týče hledání našeho nového domova, tj. co-housingu, šel jsem na to, jak je mým zvykem, metodou pokus-omyl, a tak se to dost vleklo. Až tolik, že Valérii bylo najednou pět a my jsme museli vyřešit, jak se postavíme k zákonem stanovené povinnosti školní docházky. Neuměl jsem si představit, že by si ve škole prošla tím, čím my s Péťou, a tak nás nejprve napadlo školu založit, ale po chvíli nám došlo, že to je nad naše síly. S co-housingem se nám nedařilo a po třech letech na vesnici jsme neměli nikoho, kdo by s námi chtěl do založení školy jít. Nakonec jsme se rozhodli, že najdeme nějakou dobrou, už existující školu, ke které se přestěhujeme, a co-housing prostě „roztleskáme“ na místě.
Vedle bydlení jsem v té době zkoumal ještě jednu věc, a to byl náš vztah s Péťou. Nebyl rozbitý, ale jak už jsem psal, život ve třech nás oba dost zaskočil. Harmonie, na kterou jsme bývali zvyklí, byla fuč. V té době jsem narazil na Johna Gottmana, profesora z Washingtonské univerzity v Seattlu, který proslul svým tvrzením, že už z dvouminutového rozhovoru páru pozná, zda spolu ti dva zůstanou nebo se rozejdou. Přečetl jsem všechny jeho knihy a s Péťou jsme dokonce vyrazili až do dalekého Seattlu na workshop, který tam manželé Gottmanovi občas pořádali. Po návratu – podle pravidla „nejlépe se naučíš, když učíš druhé“ – jsme se na toto téma rozhodli vytvořit vlastní kurz v Praze s názvem Lekce tanga. Uspořádali jsme ho celkem šestkrát, vždy jsme měli plno a nám osobně to pomohlo k sobě zase najít cestu tak, že jsme po čtyřech letech byli připraveni na další dítě. V únoru 2010 se nám narodila Valentýna.
Co se týče mého otcovství, byla to neméně strastiplná cesta. Zatímco matka (aktem těhotenství a porodu) matkou prostě je, otec se tátou musí stát. S odstupem času hodnotím pozitivně, že jsme Valérii zahrnuli bezpodmínečnou láskou. Chovali jsme ji, nosili, uspávali a prostě byli s ní a pro ni podle toho, jak si řekla. Čemu se dnes ale usmívám, bylo naše tehdejší někdy až militantní „ochraňovatelství“. V dobré víře jsme se snažili Valču až příliš křečovitě oddělit od televize, reklamy, průmyslově zpracovaných potravin, cukru, násilí a tradiční ponižující, vyhrožující a jinak manipulující výchovy. Ale hlavně byla naše, nebo spíš moje výchova až příliš „svobodná“ – respektoval jsem naše dítě, ale nedbal jsem na to, aby se také ono učilo respektovat potřeby okolí. U Valentýny jsem se už trochu poučil, ale nastavit, a hlavně hlídat hranice – podobně jako nedělat nic, co mohou děti udělat samy (a nepřipravovat je tak o samostatnost) – se učím dodnes a považuji to za nejobtížnější úkol, který s sebou role rodiče nese.
Co se týče mého otcovství, byla to neméně strastiplná cesta. Zatímco matka (aktem těhotenství a porodu) matkou prostě je, otec se tátou musí stát.
A ještě jedna věc. Valérie se nám narodila v období, kdy jsem studoval mocenské hierarchie a na základě toho jsem se mimo jiné rozhodl požádat ostatní, aby o mně před Vali mluvili ne jako o tátovi, ale jako o Tomášovi. Jsem přece tím, kým jsem, a kro- mě jména od rodičů nepotřebuji další titul nebo funkci, abych se své role mohl zhostit, říkal jsem si tenkrát. Začal jsem si všímat, jak se všude okolo mne tradiční hierarchie drolí a rozpadají – uvolňovaly se kravaty, šéfům ve firmách nebo učitelům ve školách se začínalo tykat a oslovovat je jménem. Všiml jsem si, že rodinná hierarchie funguje na stejných principech a mně v mocenských strukturách nikdy nebylo moc dobře. Obě mé děti mi proto odmala říkají „Tomíku“ nebo „Tomí“ a všichni jsme na to zvyklí. Když mě představují druhým, mluví o tátovi, někdy o „tátovi Tomíkovi“. Kdo nás nezná, ten se tomu občas diví, ale nám to přijde docela přirozené. Každopádně je to jeden z mých početných experimentů, u kterého ještě uvidíme, jak nakonec dopadne.
Ať už tak či onak, rodičovství je vedle mého dětství to nejlepší, co mě mohlo potkat. Nepřestanu za něj být vděčný. Nic mě tolik nenaučilo a nic mě tak nenaplňuje. Doporučuji všem, kdo mohou.
Seriál vzniká úpravou dvou kapitol z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.
____________
Výchovu dětí nezměníme, pokud se současně nezačneme uzdravovat z generačních traumat, které si předáváme z generace na generaci. Obrovskou nadějí je pro mě to, že se to již děje - alespoň soudě podle toho, že našimi nejprodávanějšími tituly jsou Respektovat a být respektován (téma výchovy) a všechny knihy od Gabora Matého (téma traumatu).
Kromě výše jmenovaných šíříme k tématu tohoto seriálu, přes Peoplecomm, další knihy: Vůdce smečky: Láskyplné vedení v rodině, Důkaz, že sebeřízené vzdělávání funguje, Jak děti získávají "akademické" dovednosti bez formálního vyučování, Summerhill a další.
Podobně, jako vzniká tento seriál věnovaný prvním letům života, vznikl i seriál o tom, jak jak funguje firma, jak jsme se v podnikání dostali tam, kde jsme dnes a v čem všem ovlivňuje byznys naše životy. Jmenuje se Byznys 101 a má 69 dílů. Co je mi známo, je to nejkomplexněji zpracované téma fungování byznysu v naší mateřštině.
____________
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.