Zpověď krysího závodníka

26. 08. 2009, TOMÁŠ HAJZLER

Než se pustíte to následujících řádků, z důvodu vyjasnění pojmů doporučuji Krysí závod. Běžíte ho také?

Moji rodiče se narodili v roce 1948 a 1949. Prarodiče v letech 1921–1928. Praprarodiče potom mezi lety 1895–1905. Praděda Hajzler byl pekař, prababička služka. Praděda Jelínek kotlář, prababička hospodyně.

Děda Vomáčka pak stavbyvedoucí, babička Vomáčková učitelka. Děda Hajzler policista, babička Hajzlerová úřednice. Táta dělal mistra ve výrobní firmě, maminka úřednici.

Ať už za to může první nebo druhá světová válka či komunistický experiment, vždy se našlo něco, co mým předkům zamezilo vystudovat vysokou školu a vůbec to tzv. „daleko dotáhnout“. Já jsem se narodil v roce 1971 jako první dítě svých rodičů a jejich sourozenců a byl jsem tak předurčen k tomu, aby se do mě opřely nenaplněné ambice všech předchozích generací. Bylo rozhodnuto! 26. 5. 1971 se v Lanškrouně narodil první skutečný krysí závodník naší rodiny.

Odmalička jsem ze všech stran slyšel, že se musím učit, abych neskončil jako popelář nebo u koní a hlavně, abych to daleko dotáhl. (Rodiče se proto logicky vylekali, když jsem mezi 14. a 18. rokem kvůli lásce ke koním skoro ani nechodil domů. Od kariéry pohůnka u koní mě ale naštěstí „zachránili“ lékaři diagnózou těžké alergie na prach z koňské srsti.)

Určitě prý musím jít nejprve na střední školu, pak na vysokou, ideálně do zahraničí. „Uč se cizí jazyky, to se ti bude hodit!“, říkali mi. Zejména babička Vomáčková a maminka mi neustále opakovaly, jak je důležité se učit a daleko to dotáhnout. Tyto dvě ženy měly na můj další vývoj naprosto zásadní vliv.

Kus dětství jsem prožil v nemocnici a tak jsem se nedobrovolně zařadil k předním absentérům na základní škole Klementa Gottwalda (familiárně jsme mluvili o Gottwaldovce) v mém rodném Lanškrouně. Možná i proto nebyla na mých vysvědčeních nouze o trojky. Jedničky byly spíše výjimkou. V osmé třídě se naše třídní učitelka soudružka Eva Kopřivová jednou vyptávala na to, kam kdo půjde dál. Já tenkrát řekl, že na střední školu (jak jinak!?). Soudružka sklonila hlavu, aby mě lépe viděla. Škvírou mezi brýlemi a obočím si mě změřila pohledem, krátce polkla slinu a pronesla větu, která se mi vryla do paměti: „Hajzler, na to zapomeň. Ty na střední školu nemáš!“

Soudružka Kopřivová, moje třídní učitelka, prohlásila: „Hajzler, ty na střední školu nemáš!“ Tahle věta ovlivnila moji budoucnost víc, než bych si dokázal připustit.

V naší rodině se začalo stříhat černé plátno na smuteční šaty. A celá ta hora nenaplněných ambic se začala opírat do mého bratra a bratranců…

Já mezitím neměl ani ponětí, jak tohle prohlášení ovlivnilo další běh mého života. Jakoby se ale těch pár slov slilo se všemi těmi nenaplněnými sny mé babičky a maminky, které já jsem předurčen uskutečnit. A jejich efekt se měl naplno projevit teprve až za pár let.

Uběhlo pár měsíců od památné věty soudružky Kopřivové a přiblížily se přijímačky na další stupínky systému. Ani nevím, jestli v tom byla nějaká tlačenka, kterou zprostředkoval můj tatínek, nebo štěstí či náhoda, ale po prázdninách jsem seděl ne v nějakém dvouletém učilišti (jak mi soudružka prorokovala), ale na střední škole. A protože mi řekla, že na to nemám, rozhodl jsem se jí ukázat opak. Kromě koní jsem v té době žil jenom učebnicemi (…pak přišly holky, ale to bylo až ve třeťáku…). A světe div se! Následovala vysvědčení se samými jedničkami, dva roky visela moje fotka dokonce na nástěnce nejlepších studentů školy. Ta mě moc nebavila, ale byla tam prima parta a já ve finále dostal důležitý papír: Maturitní vysvědčení – dokonce v červených deskách!

To tu ještě nebylo! Smuteční šaty, které naše rodina oblékla, když jsem málem neprolezl základkou, v té době už žrali moli. Maminka s babičkou otevíraly šampaňské. Soudružka Kopřivová neměla ponětí.

A já jel. Další logický stupínek byla vysoká. A podle pokynů dvou žen mého života ne jen tak ledajaká. Musela být zahraniční. Ale protože se o tom rozhodovalo v roce 1988 a já byl v té době bezhlavě zamilovaný do Sandry, existovaly pouze dvě možnosti – NDR (východní Německo) nebo Sovětský svaz (dnešní Rusko). A protože moje němčina byla výrazně slabší než ruština, bylo rozhodnuto. Udělal jsem přijímačky na univerzitu do Ruska. A Sandra? Ta nádherná zrzavá kobyla, se kterou jsem v té době trávil veškerý volný čas? Mohla za to, co jsem se rozhodl studovat. Chov koní = chov zvířat. A proto to nemohlo být nic jiného než chov zvířat, což se nabízelo právě pouze v Německu a v Rusku. Takže tak.

Byla to škola, to Rusko! Náš školní rok začal v srpnu roku 1989. V té době neexistoval internet, moji rodiče neměli telefon, dopisy chodily zhruba měsíc (poté, co jejich nezávadnost prověřily čmuchalové z KGB – fakt!, běžně chodily pootvírané). A já se tak až někdy před Vánocemi dozvěděl, že v Československu došlo k nějaké revoluci. Možná to bylo i tím, že ve mě stále žila soudružka Kopřivová, moje babička a maminka, a já tak ležel v knihách a jel a jel. Bylo jasné, že musím urvat diplom a dokázat jim, že na to mám.

Aby toho nebylo málo, začal jsem se učit anglicky a francouzsky (jako samouk). A protože najednou začalo být volněji, strávil jsem první léto v Paříži a druhé v New Yorku a ty jazyky se v té době vcelku obstojně doučil. Věděl jsem, že to budu potřebovat pro budoucí kariéru.

Kariéra se v mých představách ovšem začala malinko měnit. Před odjezdem na vysokou školu do Sovětského svazu jsem absolvoval schůzku na nějakém ministerstvu, kde mi řekli něco ve smyslu: „Soudruhu, po návratu ze studií s tebou počítáme na pozici nějakýho soudruha…“ Už si ani nevzpomínám, co mi to tenkrát nabízeli. Mým osmnáctiletým uším to ale znělo velkolepě a asi to i přispělo k tomu, abych ještě víc zvýšil tempo a makal na sobě a papírech ze všech těch škol a kurzů, které jsem měl ještě absolvovat. Rok 1991 v Moskvě byla katastrofa. K jídlu zhola nic, dokonce došla i vodka. Ani u taxikářů se už nedala sehnat. Ze spolužáků z Čečenska šla hrůza, zůstat po setmění venku znamenalo skoro jistě dostat přes hubu. Mně konkrétně jednou zašívali obočí, podruhé mě někdo trefil lahví od vodky. Poslední kapkou byla pěst před mým obličejem v boční uličce (že já tam lez!) kousek od Rudého náměstí. A dost! Jedu domů. Vyřídil jsem papíry (překvapivě bezproblémově – nový systém totiž přál návratu komunistických studentů) a přestoupil na Vysokou školu zemědělskou v Praze.

A tady se dostávám k tomu novému pohledu na mou budoucí kariéru. Najednou bylo všechno jinak. Kariéra zemědělského úředníka mi začala pěkně smrdět. Lidi okolo mě začínali podnikat. A i já za sebou měl během dvou let pendlování mezi Prahou a Moskvou vcelku zajímavou pašeráckou minulost (snad už to dnes s odstupem dvaceti let můžu na sebe prásknout). Jenomže přede mnou byly ještě dva roky, abych jako první v naší rodině dosáhl na kýžený papír a soudružce Kopřivové s finální platností dokázal, že byla vedle jak ta jedle. Ale mě začal bavit byznys a v chovu zvířat jsem přestal vidět smysl. Papír jsem však potřeboval, a tak jsem se rozhodl dojet ta zvířata a navíc se zapsat na co možná nejvíc předmětů na ekonomické fakultě (naštěstí ta možnost existovala). A tak jsem kromě šestnácti rozdílových zkoušek (po přestupu z Moskvy) jel osnovy své fakulty a ještě si nandal deset dalších kousků na ekonomice. Kamarádi se honili za holkama, pili pivko, kalili a bavili se. Já ležel v knihách a sypal do hlavy něco, co mě prakticky vůbec nebavilo, ovšem co mi mělo zajistit jízdenku na další cestu. Pravděpodobně i nesmrtelná soudružka Kopřivová stále hrála svou nezaměnitelnou motivační úlohu.

V roce 1993 se naskytla příležitost naskočit do rozjetého bakalářského byznys programu jedné holandské univerzity. Úspěch! Další papír – „Bachelor of Science in business“. Otvírejte šampáňo a jdeme se fotit! No vážně. Moji rodiče a babička mohli přijet na první promoce. To bylo slávy! Vyfotili jsme se s dalším papírem a hned bylo čím se chlubit. Tomáš Hajzler, Bc. To bylo radosti!

Po návratu jsem zabral, dorazil českou vysokou školu a dostal další cenný papír. Dokonce v červeném tubusu – navíc ještě s jedním lejstrem, které se jmenovalo „Čestné uznání“ za to, jaký jsem byl asi kabrňák. Ing. Tomáš Hajzler, Bc. To bylo radosti! Z tohohle by si soudružka Kopřivová už určitě sedla na zadek.

Prostě jsem to dokázal. Napsal jsem si parádní životopis a v roce 1994, vybaven dvěma skvělými papíry a doklady o několika zahraničních pobytech a státních zkouškách z ruštiny a angličtiny jsem naskočil do skutečného krysího závodu. Svou (chabou) znalostí holandštiny jsem udělal dojem na Alberta van Geldera, tehdejšího šéfa Douwe Egberts v Praze. Přijali mě na pozici „Junior Product Manager – coffee“. To je titul, co? Dodnes si vybavuji tu hrdost. Dostal jsem vizitky. Maminka i babička měly radost. Jejich syn/vnuk to asi vážně daleko dotáhl! Uáááááá!

A pro mě to byl samozřejmě jenom začátek. Ještě jsem neměl ani tušení, jak se to se mnou všechno zatočí…

Po „Junior Product Manager“ následoval „Product Manager“, pak „Senior Product Manager“ (všechno v angličtině, jak jinak!?) a já začal vést oddělení. Zapojil jsem se do mezinárodních projektů, začal jsem jezdit na „mítinky“ (tak jsme tomu tenkrát říkali) do Londýna, Amsterdamu a Vídně. Albert mi řekl, že jsem tzv. „high potential“. Nato se začaly dít věci: Školení střídalo školení (většina s nějakým papírem – uááá – další do sbírky!), jedna zahraniční cesta střídala druhou…

Jenomže nějaké nedostatky v mém sebevědomí mě hnaly dál. V hlavě se mi urodila utkvělá představa, že bez MBA to daleko nedotáhnu. A tak jsem se pustil do závodu za dalším papírem. Udělal jsem TOEFL (tenkrát úctyhodných 650 bodů) a GMAT (to bylo slabší) a nastoupil do tzv. Executive MBA programu (= pro velký esa) University of Pittsburg s odnoží v CMC. Následovaly tři urputné roky zoufalého balancování honění kariéry v Douwe Egberts, snahy makat na MBA (každý víkend) a pokusů o nějaký další život. Ale protože mi bylo něco kolem dvaceti pěti, měl jsem jenom kruhy pod očima a jel jsem, co to dá. A dařilo se mi. V práci jsem stoupal do vyšších příček pyramidy, mzda mi rostla a objevily se první zajímavé „benefity“ (jako např. služební auto).

Tři vysoký! Ten kluk to dotáhl opravdu daleko. Bylo opravdu čím se chlubit.

Roku 1996 se mi stala divná věc. Zoufale jsem se zamiloval do Thei. Pocházela ze San Franciska a v době, kdy jsem ji v Praze potkal, se měla za čtyři měsíce natrvalo vracet. Byl to takový ten vztah, kdy jedete naplno, protože víte, že to skončí. Ten konec si nepřipouštíte. Pokud jste viděli třeba Před úsvitem, nebo to sami zažili, víte o čem mluvím. Byl jsem díky tomu mnohem vnímavější. Navíc intimní vztah s cizincem člověka zpravidla ovlivní a změní. Čtyři měsíce uběhly, Thea odjela do Tokia (a odtud do Kalifornie) a já se vydal poprvé za kamarádem do Mali. Asi i díky tomu, co jsem v té době prožíval, jsem si v Africe všiml věcí, které bych možná jinak ani neviděl. Předně jsem viděl úplně jiný svět než ten, na který jsem byl kdy předtím zvyklý. Tytam byly naleštěné klimatizované kanceláře plné lidí v oblecích a kostýmcích s roční mzdou ve výši hrubého domácího produktu typické africké země. Byla tam úplně jiná energie. Na jedné straně všudypřítomná smrt a na druhé radost z přítomnosti. Ba dokonce štěstí. Jakoby se tu nikdo nesnažil to daleko dotáhnout. Jakoby se lidi dokázali spokojit s tím, co mají. Jakoby se vůbec nestresovali z toho, co nemají. Jakoby jim všechny ty papíry, za kterými jsem se já tolik hnal, byly úplně u zadku. Nevím, jak moc to bylo Theou, ale já se kromě ní zamiloval do Afriky.

Rok 1996 mi tedy přinesl dvě lásky – Theu a Afriku. Ty dvě věci dost nabořily můj pohled na to proč a jak žít. Začal jsem se na život dívat jinak. Přestal jsem nosit kravatu. Ovšem tak snadné a rychlé to zdaleka nebylo. To těžké mělo ještě přijít.

Do Mali jsem jel především za spolužákem ze školy Papou. K mému překvapení ani papír z prestižní sovětské školy mu v jeho zbídačelé zemi nepomohl získat solidní práci. V té době pracoval v nějaké chovné stanici, kde za pakatel vážil ovce. Přemýšlel jsem proto, jak mu píchnout. Ty úvahy nás společně s Papou přivedly k projektu, kterým jsem měl strávit další čtyři roky svého života. Napadlo nás, že budeme do Evropy dovážet africké umění. Papa se přestěhoval do Dakaru, kde bylo jednodušší nakoupit a odpravit všechny ty sošky, masky, obrazy a oděvy. Já jsem v Praze otevřel krámek v Rytířské a později v Karlově ulici se jménem Baobab, který se následně přejmenoval na Marabu. Kdo děláte do Afriky, možná si nás vybavíte. Svého času měly naše krámky docela jméno.

Jenomže… Já dělal v Douwe Egberts, pak ve Vitaně, stále jsem nedokončil MBA a do toho ještě ty dva obchody. Ani nevím, jak jsem to dělal… Jenom si vzpomínám, že mi Vitana nesedla a já jí, a tak jsem nastoupil do GE (se značně pochroumaným sebevědomím), přerušil jsem MBA a do Marabu jsem zapojil další lidi (hlavně svoji maminku).

Z dnešního pohledu si uvědomuji, že mnou Afrika zacloumala, ale mou podstatu nejspíš nezměnila. Dál jsem jel ten známý krysí závod, jehož smyslem je dotáhnout to co nejdál, vydělat co nejvíc, aby si člověk mohl koupit věci, které v podstatě nepotřebuje, a tak se vyrovnal (nebo lépe předstihl) lidem, které třeba úplně nemusí. To, jestli člověka baví, co dělá, je podružné. A já se tak naplno ponořil do slibné kariéry v GE.

Z Marabu jsem začal postupně vycouvávat. Sice jsem už prakticky nenosil kravatu, ale v podstatě jsem jel zase jako za starých časů v Douwe Egberts – nablýskané tituly, služební auto, tučná mzda, zahraniční školení, lezení do zadku,… Dokonce jsem začal mít pocit, že bych měl dokončit MBA (přestože mě to vůbec nebavilo). A tak jsem znovu naskočil a urval další cenný papír. Další parádní meta na cestě ke krysímu piedestalu: Ing. Tomáš Hajzler, Bc., MBA. Bomba. Další promoce, další šampáňo, další fotky s cenným papírem (jedna z nich nahoře v úvodu ke zpovědi). Maminka s babičkou si poplakali z toho, kam až to jejich syn/vnuk dotáhl. Soudružka Kopřivová, která si na mě nejspíš vůbec nepamatuje, by už asi upadla šokem z toho, že jsem dal střední školu s papírem v červených deskách a k tomu ještě tři vysoký. Jako z blbýho filmu, ne!?

Pokud jste někdy dělali ve velké firmě, pravděpodobně jste si všimli, že zaměstnanci se rozlišují na ty níže a výše postavené. Firmy si na toto podivné škatulkování vymýšlejí roztodivné názvy, jako třeba úrovně, třídy, bandy, pásma… Snaží se tak oddělit póvl od šlechty, zrno od plev, nebo řadové zaměstnance od klíčových. Ať už je to jak je to, tyhle kasty dávají věcem jakýs takýs řád. Já to v GE dotáhl do úrovně 4 z pěti možných (5 byl ředitel). Bomba. Další krysí úspěch. Maminka měla radost. A já s ní. Mé babičce už to v té době začínalo být jedno. Jako jediná v naší rodině o mě začala mít strach, když viděla, že nedělám nic jiného než pracuji a že mi ta práce dává celkem za uši.

Ano, začalo mi táhnout na třicet a já začal být unavený. Kruhy zpod očí mi už prakticky nemizely, i když jsem se během víkendu zpravidla dospal. Můj kamarád Patrick, Američan, mi říkával: „Máš pod očima pěkný tašky!“ (V angličtině totiž říkají kruhům pod očima „bags“, tak on si to takhle úsměvně překládal). Fakt je, že to nebyly kruhy ani tašky, ale pořádný pytle. Při prohlídkách u doktora jsem si na únavu stěžoval opravdu vytrvale. Ti chudáci už nevěděli, co se mnou. Po všech možných předražených vyšetřeních (měl jsem tehdy speciální manažerskou péči v soukromém zdravotnickém zařízení – na to si my úspěšné krysy potrpíme!) většinou jenom pokývali hlavou a zabublali něco ve smyslu: „Hmmm, manažer. Hodně pracujete, že ano!? Měl byste zvolnit.“

Táhlo mi na třicet a já začal být unavený. Kruhy pod očima se změnily na pytle. U doktora jsem si už nestěžoval na nic jiného než na únavu.

Jednoho rána už to nešlo dál a já se místo do práce rozhodl vydat znovu k lékaři. Tenkrát mi udělali nějaké detailnější rozbory, po kterých doktor pronesl: „Máte nejspíš něco, čemu říkáme únavový syndrom nebo také syndrom vyhoření. Jednoduše jste se uhnal. A navíc jsme vám zjistili boreliózu.“ To byla šleha. Myslím ale, že přesně taková, kterou jsem potřeboval. Vylekalo mě to!

Dotáhl jsem to daleko. Odseděl jsem si 26 let ve školách pěti zemí. Nasbíral jsem okolo pěti desítek papírů (a s mnoha jsem se i vyfotil). Na vizitkách, které mi tiskli moji zaměstnavatelé, se mi blýskaly nabubřelé názvy v angličtině. Stejně nabubřelé byly i odměny, které jsem od zaměstnavatelů za svoje závodění dostával. Jenomže to tempo nebylo moje. Moje tělo na to přestalo mít. Navíc mě možná ani spousta věcí nebavila. Určitě jsem v nich neviděl opravdový smysl. Šlo mi hlavně o to daleko to dotáhnout, ne o to udělat v životě něco smysluplného. V krysím závodě jsem uspěl. Mám hromádku pěkných papírů, kupu fotek a vlastně i peněz (díky kterým jsem například nemusel hupsnout do hypotéky). Nepatřil jsem mezi vrcholové krysy, ale uspěl jsem. Myslím. Hlavně mi ale došlo, že i když budu první krysa, budu furt krysa. A z toho se mi zvedl kufr.

Boreliózu pořešila antibiotika, ale ten únavový syndrom, nebo co to je, mám v sobě na pořád. Rychleji se unavím a hlavně mi trvá déle, než si odpočinu. Nesu si to v sobě jako takové memento mori. A jsem tomu svým způsobem i rád. Krysí závodiště jsem opustil, půl roku bloumal po Latinské Americe a po návratu se pustil do PeopleCommu. Strach z neúspěchu mě několikrát zahnal zpět na závodiště, ale já už věděl, že to znovu nedám.

Místo účasti jsem ten závod začal studovat. A čím více mu rozumím, tím více mě fascinuje. Opustil jsem ho a místo nahoru jdu k sobě. A je fascinující s dnešním nadhledem dělat v podstatě pouze to, co mě baví a naplňuje, s lidmi, se kterými si vyhovujeme. Za ten nadhled jsem možná zaplatil vysokou cenu. Za to, že jsem nedělal, co mě bavilo. Za to, že jsem nežil přítomností, ale plánováním toho, kam a jak to dotáhnout. Za to, že jsem flinkal své přátele a rodinu. Ale jinak to asi nešlo. Narodil jsem se do rodiny, která čekala na toho, kdo naplní jejich ambice. A soudružka Kopřivová jen dělala svoji práci. A já asi potřeboval všechny ty lekce k tomu, aby mi došlo, kde je moje místo. A asi díky tomu všemu jsem tam, kde jsem. A jsem tomu rád. Ničeho nelituji. Byla to dobrá škola. Bůhví kde bych byl, kdyby jí nebylo.

Více o tom v knize Peníze, nebo život?.