Základní principy rodičovství (10. díl seriálu "Škola základ života")

02. 02. 2024, TOMÁŠ HAJZLER

Desátý díl seriálu Škola základ života, který vychází (skoro) každý víkend na mém blogu, se zaměřuje na principy rodičovství. Začíná připomínkou tří rolí, které v životě ve vztazích s druhými lidmi hrajeme - dítě, rodič a dospělý. Pak si popíšeme dva základní přístupy k druhým lidem (tj. i k dětem) z pohledu moci - přístup mocenský a partnerský. Následně si to celé zasadíme do evoluce Homo Sapiens. Nakonec se - z pohledu výchovy - podíváme na téma svobody a zodpovědnosti.

Tento seriál vzniká proto, že žijeme v období, kdy čelíme několika existenčním krizím najednou. Pokud chceme změnit systém, který námi manipuluje do toho, abychom se stávali poslušnými konzumenty, dělníky a vojáky, systém, který nás rozděluje, ožebračuje, vyvolává války a devastuje přírodu, potřebujeme na prvním místě změnit to, jak vychováváme a vzděláváme naše děti. Tento seriál mapuje to, jak dnes k výchově a vzdělávání přistupujeme a ukazuje alternativy, které dnes již existují. 
Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.

V předchozích několika dílech jsme načrtli základní problémy, jimž čelí dnešní rodina. Podívejme se nyní na základní principy rodičovství.

Dítě, rodič, dospělý

Dítě, rodič, dospělý. To jsou tři role, mezi nimiž podle švýcarského psychologa Erica Berneho (zakladatele psychologického směru zvaného transakční analýza) většinou nevědomky „přeskakujeme“ ve vztazích s druhými lidmi. Přestože by se v případě prvních dvou rolí mohlo zdát, že rodič je dospělá osoba a dítě je prostě dítě, není tomu tak. Jedná se o popis rolí, které „hrají“ dospělí lidé s ostatními lidmi, tedy také s dětmi (neboť i děti jsou lidé).

V roli dítěte se ostatních dovolujeme a víceméně poslušně se jim podřizujeme. Jako děti ale také vzdorujeme, děláme naschvály, někdy i „divadlo“, občas druhé obviňujeme, stěžujeme si a někdy s druhými různě emočně manipulujeme.

V roli rodiče se ocitáme, když druhé poučujeme, nařizujeme jim, kontrolujeme je, dovolujeme, snažíme se je „motivovat“ různými přísliby nebo je trestáme.

Jako dospělí respektujeme osobnost a hranice druhého člověka, ale zároveň žádáme respekt i pro sebe. Druhým nasloucháme, snažíme se jim rozumět, ale také co nejpříměji formulujeme své vlastní potřeby a přání. S ostatními se snažíme dohodnout, hledáme konsenzus, případně kompromis.

Každý na sobě i na druhých může tyto tři role snadno pozorovat. Někdy je to docela zábavné. Ke skutečnému porozumění a spolupráci je nicméně možné dospět pouze v dospělé rovině. Z toho důvodu je užitečné naučit se poznávat jednotlivé role a vědomě se posouvat od rodiče a dítěte k dospělému. Zásadně se tím zlepší interakce mezi lidmi i život jako takový.

V roli dítěte se ostatních dovolujeme a víceméně poslušně se jim podřizujeme. Jako děti ale také vzdorujeme, děláme naschvály, někdy i „divadlo“, občas druhé obviňujeme, stěžujeme si a někdy s druhými různě emočně manipulujeme.

V roli rodiče druhé poučujeme, nařizujeme jim, kontrolujeme je, dovolujeme, snažíme se je „motivovat“ různými přísliby nebo je trestáme. V roli dítěte se ostatních dovolujeme, podřizujeme se jim, ale také vzdorujeme, děláme naschvály, někdy i „divadlo“, občas druhé obviňujeme, stěžujeme si a někdy s druhými různě emočně manipulujeme. Jako dospělí respektujeme osobnost a hranice druhého člověka, ale zároveň žádáme respekt i pro sebe.

Mocenský vs. partnerský přístup

Přístup rodiče k dítěti bývá popisován jako mocenský či autoritativní, kdy se jedna strana snaží dosáhnout svého na úkor druhé. Rodič to jednoduše nařídí, přikáže, dovo­lí a od dítěte očekává, že se podřídí, podvolí a bude poslušné. V mocenském režimu vládne monolog nebo častěji dva křížící se monology. Je to souboj, soutěž, kdo s koho. Skutečné naslouchání s cílem porozumět druhé straně tam není, neboť není třeba. Jde o prosazení si svého, ať už silou či formou nějaké manipulace. Potřeby druhé strany nejsou podstatné.

V partnerském přístupu dospělého s dospělým střídá souboj spolupráce, tedy společná práce obou stran. Mezi základní dovednosti dospělé role patří naslouchání postavené na empatickém pochopení potřeb druhého a vyjádření vlastních potřeb, hranic a přání. Následně se hledá průnik. Ideálem je konsenzus, případně kompromis. Je to komunikace rovného s rovným, mimo jakékoliv společností definované hierarchie, ať už je to starší–mladší, rodič–dítě, šéf–zaměstnanec, učitel–žák nebo muž–žena. Je to vztah dvou „dospělých“, navzájem se respektujících lidí, kteří chtějí spolupracovat a dohodnout se. Společností definovaná role je druhotná.

V rodičovství převažoval posledních dvanáct tisíc let mocenský (hierarchický, autoritativní, silový, totalitní či diktátorský) princip. Jazykem integrální teorie se jedná o všechny fáze až do modernistické oranžové:

Na detaily jednotlivých fází se proklikejte z tohoto článku nebo se s touto optikou seznamte komplexně v knize Budoucnost organizací. 

Dospělý je oproti dítěti velký a silný. Představte si člověka, který je čtyřikrát vyšší, a tedy silnější než vy. Zhruba taková je naše fyzická převaha oproti novorozenci. Při takové váhové nerovnováze je velmi snadné si svoje potřeby vynutit (silou).

Cílem mocenského stylu výchovy je poslušnost. Rodič dovoluje a dítě se podvoluje. V tradičním, neměnném, předvídatelném světě to fungovalo bezvadně. Rodiče vychovali podřízená, poslušná, na nadřízeném závislá, a tedy nesamostatná „kolečka“ vhodná do systému jednoho zaměstnání na celý život.

Cílem mocenského stylu výchovy je poslušnost. Rodič dovoluje a dítě se podvoluje. 

Poslušný člověk si podvědomě hledá autoritu, která za něj bude rozhodovat, a tak mocenského rodiče později střídá autoritativní šéf, politik, manžel nebo třeba i vůdce gangu. Jenže ve světě, ve kterém je jedinou jistotou změna, už poslušní a podřízení lidé neobstojí. Místo poslušného vzhlížení k jakési hierarchií určené autoritě je třeba kultivovat schopnost samostatného rozhodování. Poslušnost je potřeba nahradit zodpovědností a podřízení sebeřízením. Dospělý člověk se rozhoduje na základě svého nejlepšího vědomí, svědomí a kompetencí, případně se radí s ostatními. Partneři se radí, ne se dovolují, a to je základní rozdíl. Od povinnosti je třeba přejít k dobrovolnému závazku a od cukru s bičem k vnitřní motivaci (3 S: smysl, svoboda, sounáležitost/smečka). Více viz následující schéma. Schopnost samostatného rozhodování postavená na sebepoznání, sebeřízení a zodpovědnosti patří k tomu základnímu, k čemu dnešní rodiče i učitelé musejí děti vést, pokud chceme, aby se ve světě, který přichází, neztratily. 

Poslušnost je mrtvá. Ať žije zodpovědnost!

Zpět tam, kde už jsme jednou byli

Je zde jedna velká naděje. A sice že poslušní jsme se nenarodili. Poslušnými nás udělala výchova posledních pěti až dvanácti tisíc let. Z antropologických studií víme, že naši pravěcí předkové stavěli svá společenství na sebeřízení a velké míře zodpovědnosti. V porovnání s dneškem to byly velmi rovnostářské, nehierarchické skupiny, které se podobaly spíše dnešním sportovním týmům, v nichž má každý člen svou nezastupitelnou roli. Na rozdíl od hierarchických pozic, kde vyšší znamená mocnější, ve sportovním oddílu (nebo v lovecko-sběračské skupině) má každá role svůj význam.

Úspěch i selhání jednoho ovlivní všechny. Na příkladu s fotbalem kouč organizuje a trénuje, brankář hlídá bránu, obrana brání, útočník se snaží dát gól, masér s lékařem pečují o fyzickou kondici, účetní účtuje... Stejně jako dnešní sportovci stavěli pradávní lovci a sběrači na tom, v čem je kdo nejlepší a tím pro druhé zároveň nejužitečnější.

Základem byla velká míra dobrovolnosti, autonomie a zodpovědnosti. Místo dnešní nadřízenosti a podřízenosti se stavělo právě na sebeřízení a spolupráci, a to jak ve vztahu dospělých mezi sebou, tak i dospělých k dětem. Důvodem byl nomádský styl života v malých rodinných tlupách a celkový kontext života v divočině, který vyžadoval maximální využití předností každého člena kmene. Byla to práce tvořivá, jen s malou mírou rutiny, a tudíž s potřebou široké škály dovedností. Nepředvídatelnost životních podmínek vyžadovala maximální samostatnost, zodpovědnost a spolupráci uvnitř kmene. Když někdo zahlédl kořist nebo nebezpečí, nebyl čas zajít k náčelníkovi pro svolení.

Na rozdíl od hierarchických pozic, kde vyšší znamená mocnější, ve sportovním oddílu (nebo v lovecko-sběračské skupině) má každá role svůj význam. Úspěch i selhání jednoho ovlivní všechny.

Jak už bylo řečeno, zlom nastal před dvanácti tisíci lety. Tehdy se ustálilo klima, a člověk se tak mohl začít usazovat a zemědělsky hospodařit. Pestrý způsob života v divočině vystřídala monotónnější práce na poli a později i ve městě. Převaha rutinních činností znamenala, že tehdejší lidé už nedokázali sami sebe motivovat tak dobře jako v divočině. Dlouhodobě bylo více potravy, takže si lidé mohli dovolit mít i víc dětí. Někteří začali mít více majetku, který bylo potřeba chránit. Majetek však už nebyl rozdělený rovnoměrně, a tak se začaly objevovat první hierarchie s podřízenými a nadřízenými a s nimi povinnosti, kontrola, důraz na poslušnost a další nárůst rutinní práce. S rozmachem měst a prvních impérií se objevily armády, různí kontroloři a administrátoři a s nimi další apel na poslušnost a mocenský styl vedení a ještě více lopoty. Když se pak před 300 lety objevily první továrny, přibyl ještě požadavek na přesnost, dochvilnost a další kompetence nutné pro obsluhu strojů.

Svět v našem století se každým dnem stále rychleji a více podobá světu před nástupem zemědělství. Rutinní práce mizí. Přiznejme si, že robotům jde líp: jsou v ní produktivnější a zpravidla dlouhodobě i levnější než lidé, neunaví se, nemají výkyvy nálad, nebývají nemocní, nedožadují se vyšší mzdy ani lidského zacházení. Kromě toho jsme na prahu ekologické a sociální krize epických rozměrů. Tento nový kontext nás znovu navrací do divočiny, která bude vyžadovat celé lidi, tvořivost, schopnost komunikovat a spolupracovat. Hierarchický, mocenský systém státně-korporátního aparátu se stává zásadní překážkou řešení problémů doby. Je zřejmé, že totalita začíná v dětství. Právě proto je povinností nás rodičů a vychovatelů stavět výchovu ne na silové a psychické převaze, ale na principech svobody a zodpovědnosti. To znamená posunout se v evoluci dál – jazykem integrální teorie do celostní tyrkysové. 

Je zřejmé, že totalita začíná v dětství. Právě proto je povinností nás rodičů a vychovatelů stavět výchovu ne na silové a psychické převaze, ale na principech svobody a zodpovědnosti. To znamená posunout se v evoluci dál – jazykem integrální teorie do celostní tyrkysové.

Svoboda vs. zodpovědnost

Vést děti k samostatnosti a kultivovat v nich schopnost sebeřízení znamená jeden podstatný úkol, a to naučit je balancovat potřebu vlastní svobody se svobodou druhých lidí. Již zde bylo řečeno, že se rodíme se dvěma konfliktními požadavky – nezbytností přijetí a potřebou autentičnosti (opravdovosti). Svoboda je synonymem autentičnosti. Pozorujte chvíli děti nebo vězně (ať už lidské nebo ty zvířecí) a všimněte si, že svoboda je pud, který se dere ven. U každého druhu, který žije ve stádu, hejnu nebo v tlupě, ale platí, že individuální svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhých.

Tou nejpodstatnější úlohou rodiče je proto naučit děti vnímat své vlastní hranice a zároveň s tím také hranice druhých lidí a tyto dvě polohy umět zdravě balancovat. Této dovednosti říkáme nejčastěji zodpovědnost. V kořenu slova si všimněte podstaty této kompetence. V mnoha dalších jazycích je to stejné. Například anglické responsibility či francouzské responsabilité znamená v doslovném překladu schopnost odpovědět. Abychom mohli navzájem dobře odpovídat na své potřeby, musíme je nejen dokázat poznat, ale také umět vyjádřit.

V příštím díle si projdeme 4 základní rodičovské styly. 

____________
Všechny díly najdete zde: Škola základ života.
Seriál vzniká úpravou textů dvou kapitol (výchova a vzdělávání) z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti.

Výchovu dětí nezměníme, pokud se současně nezačneme uzdravovat z generačních traumat, které si předáváme z generace na generaci. Obrovskou nadějí je pro mě to, že se to již děje - alespoň soudě podle toho, že našimi nejprodávanějšími tituly jsou Respektovat a být respektován (téma výchovy) a všechny knihy od Gabora Matého (téma traumatu). 

Kromě výše jmenovaných šíříme k tématu tohoto seriálu, přes Peoplecomm, další knihy: Vůdce smečky: Láskyplné vedení v rodině, Důkaz, že sebeřízené vzdělávání funguje, Jak děti získávají "akademické" dovednosti bez formálního vyučování, Summerhill a další. 

Podobně, jako vzniká tento seriál věnovaný prvním letům života, vznikl i seriál o tom, jak jak funguje firma, jak jsme se v podnikání dostali tam, kde jsme dnes a v čem všem ovlivňuje byznys naše životy. Jmenuje se Byznys 101 a má 69 dílů. Co je mi známo, je to nejkomplexněji zpracované téma fungování byznysu v naší mateřštině. 

____________

Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.