Všechno to stojí za prd!

17. 02. 2008, TOMÁŠ HAJZLER

Foto: carf

Na Michala se můžeme spolehnout!
Na otázku: „Jak se daří?“, odpovídá vždy až strašidelně stejně: „Všechno to stojí za prd!“

A já, když se okolo sebe rozhlédnu, mám pocit, že zdaleka není sám. V metru, v autobuse, na silnici za volantem nebo jen tak na ulici aby úsměv pohledal. Když se někoho zeptám, jak se má, velmi často slyším v jiné formě to, co říká Michal: „Hrozná honička, problémy s manželkou, nemocné děti, problémy s kolegy, mizerné počasí, špatně spím, nestíhám…“
Obzvlášť v období, kdy zešedne obloha (od října do dubna), bych to tady proto nejraději zabalil a odjel někam, kde se „daří lépe“.

Na sklonku loňského roku jsem strávil několik týdnů v západní Africe. V zemích, které již léta okupují poslední příčky v tabulkách kvality života (podle měření WHO, FAO, Amnesty international a dalších organizací). Nepřestane mě fascinovat, jak šťastný dokáže člověk být i v naprosto neobyvatelných (z našeho pohledu) místech planety.

Roční příjem okolo 200 dolarů není v subsaharské Africe žádnou výjimkou. Přesto jsou místní lidé často spokojenější než jsme my Evropané...

Pár čísel, která mě vždy ohromí:
Mali, Niger, Burkina, Guinea-Bissau patří mezi nejchudší země světa. Roční příjem okolo 200 dolarů (tj. 4000 Kč) zdaleka není výjimkou. Pro představu: litr benzinu vyjde na 30 Kč, láhev piva na 30–60 Kč.

V Nigeru dokáže pouze 14 % dospělých číst a psát (co se žen týče, podíl klesá na 9 %). Na 100 000 obyvatel zde připadají 3 lékaři (v Praze je jich 700 na 100 000 lidí).
V Sierra Leone zemře 200 dětí z tisíce. V ČR 5.
V Nigeru porodí žena během svého života průměrně 8 dětí a úmrtnost při porodu, která je tu nejvyšší na světě, činí 1600 úmrtí na 100 000 porodů.
A ještě jeden údaj mě vždy, když se s ním setkám, vyvede z míry. V Guinei, Mali, Gambii chybí až 90 % žen klitoris nebo i jiná část zevních pohlavních orgánů.

Ve většině afrických velkoměst je tak špatný vzduch, že i místní obyvatelé se venku nezřídka pohybují s náhubky. Přes všechny potíže a nedostatky jsou ale místní lidé převážně šťastní. A když svým africkým přátelům vyprávím o Michalovi, nerozumějí mi. Tam, kde je elektřina, je i televize s filmy a informacemi z našeho světa. Můj kamarád Tapo kroutí hlavou: „Vždyť u vás hladem nebo na malárii nikdo neumírá. A kdy naposledy u vás byla občanská válka?“

Mezi Michalem a Tapem existuje jeden významný rozdíl. Michal se porovnává s těmi úspěšnějšími, bohatšími, krásnějšími… (naše média jsou těchto příkladů plná!) a nikdy tak nemůže mít dobrý pocit. Nikdy totiž nebude ten nejúspěšnější a nejkrásnější. Když se okolo sebe rozhlédne Tapo, vidí pouze bídu a řekne si: „No, nemáme my se vlastně dobře!?“

Obrovským problémem této části světa je malárie, na kterou zemřou ročně až tři miliony lidí, z toho 90 % právě v Africe. Z nich je 70 % dětí do pěti let. To znamená, že každých 30 sekund umře někdo na malárii. Přitom už jen spánek pod moskytiérou by tyto počty dramaticky snížil.

V Burkině Faso dokáže pouhých 13 % dospělých číst a psát. V páté B. soukromé školy Abdoula Karima Camary, ve třídě o rozměrech 5x9 metrů se dvěma malými okénky, bez elektřiny, se  v 35 °C tísní až 45 žáků ve věku od 7 do 22 let.

Kanalizace v Kayes, stotisícovém městě na západě Mali, je otevřená. Splašky a veškerý odpad tvoří tu nejúrodnější půdu pro malarické komáry.

Před deseti lety byly plasty výjimkou. Dnes tvoří obrovský problém celého rozvojového světa, který místní obyvatelé nejčastěji řeší tím, že PET lahve, igelitové sáčky a tašky a jiné obaly zapálí.

Typická západoafrická kuchyně. Vaří se na dřevěném uhlí. Kouř uvnitř malé těsné místnosti je častou příčinou nemocí dýchacího ústrojí a rakoviny.

Stejně jako my mají i obyvatelé zemí v západní Africe své hrdiny (samolepka běžně k vidění na taxících v Senegalu, v Mali a dalších zemích, kde rytmus dne určuje islám).

Přes veškerou bídu a katastrofální stav životního prostředí ve městech převažují úsměvy, smích, plácání se do rukou…

Další fotky naleznete i v našich pohlednicích.