Volby jako problém demokracie. Demokratický únavový syndrom.
18. 02. 2022, TOMÁŠ HAJZLER
Zamysleli jste se někdy nad tím, jak je možné, že se v demokratické zemi formou svobodných voleb dostanou k moci vyšinuté, psychicky narušené osoby typu Mussoliniho, Hitlera, v dnešní době Trumpa, u nás Babiše nebo Zemana? Jak to, že v posledních volbách v naší zemi zcela propadli Piráti, se stabilní voličskou základnou, a jak to, že se do parlamentu - v době, kdy narůstá chudoba a kolabuje příroda - nedostal vlastně nikdo, kdo měl tato dvě témata v programu? Jak se dočtete dál, důvodem jsou volby, které jako nástroj demokracie přestaly fungovat. Jsou dnes "na prodej" a jsou tak stále snadnějším nástrojem, jak legitimně převzít moc. Historie ukazuje, že pokud volby neopravíme nebo spíše za ně nenajdeme funkčnější alternativu, čekají nás vážné sociální konflikty a válka. O tom, co je s volbami špatně a jak z této šlamastyky dál, je dnešní blog. Text je výňatkem z knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti. Video v úvodu je z rozpravy nad územním plánem u nás doma v Komořanech.
V liberalismu, tj. v moderní svobodné společnosti tak, jak ji dnes známe, se rozhoduje demokratickým způsobem. Americký prezident Abraham Lincoln popsal demokracii jako vládu lidí vykonávanou lidmi pro lidi. Dlouho před ním upozorňoval Aristoteles na to, že o demokracii je možné hovořit pouze v případě, kdy vládnou i obyčejní lidé, ne pouze bohatí a vlivní. V takové případě se hovoří o plutokracii.
Demokratický únavový syndrom
Pozvolna, už od 70. let, se v souvislosti s demokracií objevují stále častěji slova jako nefunkčnost, soumrak, kolaps nebo konec. World Values Survey, světová studie hodnot, se před pár lety dotazovala více než 73 tisíc lidí v 57 zemích, zda věří, že demokracie je dobrý způsob řízení země. 92 % respondentů odpovědělo kladně. Tatáž studie však zjistila strmý nárůst volání po silném vůdci, „který by se nemusel otravovat parlamentem a volbami“. Důvěra v národní vlády a politické strany je na začátku třetí dekády 21. století na historickém minimu. Politici se umísťují v žebříčcích důvěryhodnosti napříč demokratickými zeměmi na posledních příčkách. Belgický historik Van Reybrouck přišel s trefným termínem demokratický únavový syndrom.
Nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz prohlásil v listopadu 2018 k tématu stavu demokracie v její novodobé kolébce, Spojených státech amerických, toto:
„Před čtyřiceti lety jsme byli velmi rozdílná země. Pád dolů byl ovšem rychlý. Myslím, že Amerika by měla být pro ostatní země důležitým varováním především v tom, aby své instituce nebraly jako samozřejmost. Bojím se, že situace v USA se může ještě hodně zhoršit. Většina Američanů chce vyšší minimální mzdu, kontrolu držení zbraní a přístup ke zdravotní péči. Naše demokracie to však nedokáže zajistit.“
V Bruselu pracuje na 30 tisíc lobbistů, ve Washingtonu dokonce 100 tisíc. Úlohou této stále početnější armády je prosazovat zákony usnadňující zájmy nadnárodních firem a co nejvíce bránit jakékoli omezování jejich rozmachu. Do toho PR kampaně rozsahu, jaký svět nezažil, politika otočných dveří, kupování si politiků a nástup šmírovacího kapitalismu. Jenomže jak říkají moji američtí přátelé: „You ain’t seen nothing yet.“ To, jak (ne)funguje dnešní demokracie, není nic proti tomu, co přijde s umělou inteligencí.
V Bruselu pracuje na 30 tisíc lobbistů, ve Washingtonu dokonce 100 tisíc
Zdá se, že se znovu naplňují slova jednoho z otců zakladatelů moderních Spojených států, filozofa a druhého amerického prezidenta Johna Adamse: „Pamatujte, že demokracie netrvá nikdy dlouho. Brzy se vyplýtvá, vyčerpá a zavraždí sama sebe. Nikdy neexistovala demokracie, která by nespáchala sebevraždu.“
Ředitelé zeměkoule a zmatené stádo
V roce 1922 vyšla “bible PR” s názvem Veřejné mínění z pera Waltera Lippmanna, ve které se poprvé objevil termín „výroba souhlasu“ (the manufacture of consent). Lippmann v knize popsal v té době nově vznikající obor public relations jako cílevědomé ovlivňování veřejnosti s použitím sociologických a psychologických technik a spatřoval v něm „revoluci v umění demokracie“, neboť právě pomocí PR lze „vyrobit souhlas“ lidí s čímkoliv, co je třeba. Jinými slovy, jak je už dnes obecně známo, PR metody lze snadno zneužít k jakékoliv manipulaci davů. Lippmannova teorie vycházela z premisy, že „ve správně fungující demokracii“ existují tři skupiny občanů: za prvé vládnoucí elita, za druhé vykonavatelé její moci a za třetí my ostatní, které Lippmann nazval „zmateným stádem“. Toto stádo mohou příslušníci prvních dvou skupin krotit a podprahově vládnout prostřednictvím „vhodného“ mixu PR technik. Projděte si top 10 firem podle výdajů na lobbování v EU: najdete zde velmi často PR firmy či oborové asociace lobbující za zájmy těch nejmocnějších mezi námi, kterým já říkám „ředitelé zeměkoule“.
Obor public relations jako cílevědomé ovlivňování veřejnosti s použitím sociologických a psychologických technik byl ve svých počátcích považován za „revoluci v umění demokracie“, neboť právě pomocí PR lze „vyrobit souhlas“ lidí s čímkoliv, co je třeba. PR metody jsou snadným nástrojem k jakékoli manipulaci davů.
Nefunkčnost voleb a post-demokracie
Myslíme si, že základem každé demokracie jsou volby. Už dlouho před nástupem umělé inteligence však platí, že volby jako nástroj, jak překlopit vůli lidu do nějakého funkčního systému rozhodování a vládnutí, beznadějně zastaraly.
Belgičan Van Reybrouck radí položit si několik otázek:
Jak dobře se mohou rozhodnout, pokud znají své kandidáty ve většině případů jen z médií a manipulativní volební reklamy, tj. především kandidáty, kteří si reklamu mohou dovolit?
Je ještě možné si ve stále uspěchanější době, kdy trávíme víc a víc času na sociálních sítích zaplavených trollími farmami, falešnými účty a různými fake news, utvořit vlastní, kritický názor?
A je vůbec možné se dobře rozhodnout bez toho, že bychom předtím ve společnosti kultivovali pocit zodpovědnosti, případně stanovili povinnost si předem získat a ověřit potřebné informace? Bez alespoň formální možnosti si svou volbu nejprve společně s ostatními rozvážit?
Jak dobře se mohou rozhodnout ti, jejichž hlavní nebo často i jedinou starostí je to, jak zajistit živobytí pro sebe a svou rodinu?
Mohou se vůbec zapojit, a pokud se zapojí, jak jejich rozhodování ovlivní dlouhodobý pocit nespravedlnosti, který je hluboko v DNA dnešní společnosti?
Je tento starý hlasovací rituál opravdu tím nejlepším, co existuje v oblasti kolektivního rozhodování na začátku 21. století?
Vzpomeňte si na to, co říkal Stiglitz o americké demokracii, vybavte si Trumpa, Brexit, Bolsonara... a „demokratický únavový syndrom“. „Demokracie není problém. To volby jsou problém,“ říká Van Reybrouck. Rozhlédněte se kolem sebe. Volby nefungují. Ba co hůř, stále viditelněji ohrožují demokracii.
„Demokracie není problém. To volby jsou problém,“ Van Reybrouck.
Volit si „kluky z plakátu“, o kterých nevíme nic jiného než to, co o nich stvoří jejich PR experti financovaní velkými firmami a lobbistickými skupinami, je holý nesmysl. Volby potřebují naléhavou reformu, aby se lidé mohli znovu zapojit do demokratického procesu. Bez toho nemáme šanci se účinně postavit nárustu extremismu, dezinformací, nerovností nebo kolapsu ekosystémů.
Během uplynulých tří tisíc let, co lidstvo s demokracií experimentuje, pouze posledních 200 stojí exkluzivně na volbách. Přesto si dnes myslíme, že volby jsou jediný možný způsob, jak zajistit demokratické vládnutí. Faktem je, že poslední dvě století fungovaly volby (navzdory několika extrémně špatným výsledkům) skvěle a ve většině případů demokracii umožňovaly. Volit se však začalo ve zcela odlišném kontextu, než je ten dnešní. Když byly volby v rámci americké a francouzské revoluce navrženy, neexistovaly žádné politické strany, komerční média, politická reklama, politické lobbování ani internet, a především neexistovaly sociální média s falešnými účty a lavinovým šířením dezinformací. První průkopníci zastupitelské demokracie samozřejmě neměli ponětí, že se něco takového někdy objeví. „Volby jsou fosilním palivem politiky. Tam, kde kdysi demokracii obrovsky podpořily, podobně jako ropa podpořila naši ekonomiku, dnes působí kolosální problémy. Pokud urgentně nezměníme palivo naší demokracie, čeká nás závažná systémová krize,“ varuje Van Reybrouck.
„Volby jsou fosilním palivem politiky. Tam, kde kdysi demokracii obrovsky podpořily, podobně jako ropa podpořila naši ekonomiku, dnes působí kolosální problémy. Pokud urgentně nezměníme palivo naší demokracie, čeká nás závažná systémová krize,“ Van Reybrouck.
Po druhé světové válce dominovaly západním demokraciím velké politické strany, jimž se vcelku dařilo být v kontaktu se životy jednotlivých občanů. V tomto období se politické strany považovaly za prostředníky mezi občany a vládnoucí mocí. Systém byl tudíž velmi stabilní, s vysokou věrností stranám a relativně předvídatelnými výsledky voleb.
Situace se začala měnit v 80. a 90. letech minulého století s rozmachem dnešní formy (laissez-faire) kapitalismu. Původně stranický tisk skoupily mediální koncerny a bohatí jednotlivci. Komerční média vstoupila tam, kde do té doby dominovala média veřejná a rovněž ta veřejná přešla postupně na tržní přemýšlení. Možná si ještě vybavíte, jak se změnila Česká televize po nástupu TV Nova. Stejnou změnou prošly rádia, deníky, časopisy a všechna ostatní média. Čtenost, poslechovost a sledovanost byly najednou tím hlavní a často jediným, o co začalo jít. Z občanů se stali konzumenti. Strany a jednotliví politici se stali produkty, které se lidem začaly prodávat, stejně jako se jim prodávají auta, móda nebo krémy na vrásky.
Van Reybrouck vysvětluje, že strany na sebe přestaly nahlížet jako na prostředníka mezi lidmi a mocí a začaly se považovat za součást státního aparátu. Aby se udržely u moci, musely se naučit každých několik let opakovaně podlézat voličům co možná nejlíbivějšími slogany z dílen renomovaných (a tedy i náležitě nákladných) PR agentur. Volby se staly bojištěm, které pravidelně odvádí pozornost od podstatných témat k tomu, kdo koho ubije argumenty, kdo na koho co vytáhne a kdo koho víc ušpiní. Zároveň se staly také oblíbenou radovánkou, která funguje na podobných principech jako třeba profesionální sport. Předvolební debaty jsou precizně kontrolovanou podívanou, kterou řídí týmy expertů na přesvědčovací techniky a masovou komunikaci. Masa občanů hraje pasivní, zcela zanedbatelnou roli na základě přesně vybraných signálů, které jim jsou předkládány. Jedná se o klání, na které sázkové kanceláře běžně uzavírají sázky jako na jakýkoliv jiný zápas.
Volby se staly bojištěm, které pravidelně odvádí pozornost od podstatných témat k tomu, kdo koho ubije argumenty, kdo na koho co vytáhne a kdo koho víc ušpiní. Zároveň se staly také oblíbenou radovánkou, která funguje na podobných principech jako třeba profesionální sport. Předvolební debaty jsou precizně kontrolovanou podívanou, kterou řídí týmy expertů na přesvědčovací techniky a masovou komunikaci. Masa občanů hraje pasivní, zcela zanedbatelnou roli na základě přesně vybraných signálů, které jim jsou předkládány. Jedná se o klání, na které sázkové kanceláře běžně uzavírají sázky jako na jakýkoliv jiný zápas.
Milníkem této podoby demokracie se v roce 1994 stal nástup Silvia Berlusconiho k moci v Itálii. S ním přišlo to, co britský sociolog Colin Crouch nazval post-demokracií, tedy postupné nahrazování parlamentní demokracie a právního státu strukturou lobbujících mocenských skupin, jejichž cílem je smlouváním prosadit taková pravidla hry, která jsou výhodná pro nejmocnější ekonomická uskupení. V Česku tento pojem rozšířil Václav Havel, když jej použil ve svém eseji Moc bezmocných. Pro vládu mocných se vžil také již zmiňovaný termín plutokracie.
Volby tak, jak dnes fungují, nám umožňují, abychom jednou za čas někomu odevzdali svůj hlas. Zaposlouchejte se do toho slovního spojení. Svůj hlas odevzdáme, takže několik dalších let nejsme (v našem politickém systému) slyšet. Můžeme se ozvat celkem šestkrát za čtyři až šest let (prezidentské volby, volby do Poslanecké sněmovny, volby do Senátu, evropské volby, volby do zastupitelstev krajů a do zastupitelstev obcí), ale celou tu dobu mezi tím jsme politicky bez hlasu, ticho. Můžeme samozřejmě křičet a spílat v hospodě, na sociálních sítích, přes neziskovky a spolky nebo na ulici. V systému, kde se však hlasitost sdělení směrovaného poslanecké sněmovně nebo vládě zvyšuje s výší rozpočtu, zní přání obyčejných lidí jako nesrozumitelný šepot, nebo spíše jako jedno velké nic. Pokud chceme být slyšet a postavit se tak hrozbám, kterým čelíme, máme – než dojde k upgradu volebního systému – alespoň možnost psát petice a otevřené dopisy, můžeme podávat žaloby, a především pravidelně komunikovat s našimi zastupiteli tváří v tvář.
Systém delegování pravomocí na zvolené zástupce fungoval do určité míry v dobách, kdy k nejvyšším hodnotám patřily morálka a čest, lidé byli poslušní (na žluté úrovni vědo- mí), velká část ekonomiky probíhala v druhém a třetím patře dortu Hendersonové, komunikace byla pomalá, přístup k informacím omezený. S příchodem neoliberalismu se tento systém rozbil a s nástupem sociálních sítí se tato volební dysfunkce ještě umocnila.
Demarchie a další nutné kroky pro resuscitaci demokracie
Demokracie je dnes jako kolabující pacient na operačním stole.
Máme-li se postavit krizím, kterým čelíme, je třeba ji bezodkladně resuscitovat.
Van Reybrouck a s ním mnozí další navrhují, abychom se vrátili k ústřednímu principu athénské demokracie, tedy k přidělování funkcí na základě náhodného výběru, losování. Ve starověkých Athénách se velká většina veřejných funkcí přidělovala právě losem. Na stejném principu fungovaly později i renesanční státy, jako byly Benátky nebo Florencie, kterým zajišťoval dlouhodobou politickou stabilitu. Toto losování funguje tak, že o problému, jemuž v podstatě rozumí jen omezená skupina lidí, už nehlasují všichni, ale že se vylosuje nahodilý vzorek populace, který pak dostane ideální podmínky (čas, peníze, informace a další podporu) pro to, aby se mohl danému problému naplno věnovat a přicházet s nejlepšími řešeními z pohledu zvyšování kvality života ve společnosti. Při pohledu historie vidíme, že reprezentativní vzorek společnosti, vybavený náležitými informacemi a vším ostatním, co k rozhodování potřebuje, dokáže rozhodovat s daleko lepšími výsledky než společnost, která jako celek takové informace nikdy nemůže získat, navíc v situaci stále snazší manipulovatelnosti lidí.
Vizí záchrany demokracie je návrat k ústřednímu principu athénské demokracie, tedy k přidělování funkcí na základě náhodného výběru, losování. Ve starověkých Athénách se velká většina veřejných funkcí přidělovala právě losem. Na stejném principu fungovaly později i renesanční státy, jako byly Benátky nebo Florencie, kterým zajišťoval dlouhodobou politickou stabilitu.
Pro tento model demokracie se vžily termíny demarchie nebo také lottokracie a v novodobé historii se s ní již experimentovalo například v USA, Austrálii nebo v Holandsku. Ze všech nejinovativněji zatím funguje v Irsku. Tam se losováním vybere nahodilý vzorek necelé stovky irských občanů, ze kterých se ustaví občanské shromáždění. Tato skupina má pak během roku probrat pět témat, mezi nimiž nechybí problematika potratů, lidových hlasování a také klimatických změn. Členové orgánu mají možnost přizvat a vyslechnout si tolik expertů, kolik jen budou chtít.
Může být právě demarchie oním protilékem na chronickou demokratickou únavu a hrozbu digitálních diktatur, které jsme mohli napříč planetou ochutnat během covidu? Zdá se, že by mohla být, a to lékem důležitým, ovšem ne jediným. Chceme-li demokracii zachránit, k dalším důležitým krokům patří: regulace poli- tické reklamy, politického lobbingu, politiky otevřených dveří a bezodkladné řešení tématu šmírovacího kapitalismu, tj. moci digitálních korporací nad našimi životy.
Abychom mohli obnovit demokracii politickou, je třeba zajistit demokracii ekonomickou.
Kromě nutnosti opětovného vynalezení mechanismu politické demokracie a znovu-vytvoření prostředí, ve kterém bude moci demokracie přežít, je nutné zajistit i demokracii ekonomickou. Podle Nadi Johanisové stojí ekonomická demokracie na těchto šesti principech:
1) Regulace koncentrace ekonomické moci – Je třeba posílit pravidla regulující velké investiční a nadnárodní společnosti a – jak již bylo řečeno – především ty, které vlastní naše data.
2) Podpora slušného, prospěšného a sociálního podnikání – Sociální firmy a družstva jsou formou ekonomické demokracie, jelikož umožňují svým členům nebo zaměstnancům podnik spoluřídit i spoluvlastnit. Je třeba je začít cíleněji podporovat a upřednostňovat.
3) Podpora místních měn – centralizace měn podporuje koncentraci moci. Místní nebo komunitní měny na druhou stranu propojují lidi, podporují fungování jednoho s druhým a přispívají k jejich bohatnutí. Je třeba je legislativně umožnit, lidi vzdělávat a celkově tuto oblast podporovat.
4) Právo užívat či obnovit občinu – U obecně sdílených zdrojů přístupných všem členům společnosti, tzv. občiny, nejde o maximalizaci zisku a tedy ani o koncentraci moci. Správa občiny na základě zvykového práva tak podporuje demokracii a dobrý život.
5) Spravedlivá distribuce – K aktivní účasti na ekonomickém životě potřebují lidé přístup nejenom k finančnímu, ale i k dalším druhům kapitálu (například k obecním pozemkům, prostorům pro podnikání a skladování, dostupným finančním službám a úvěrům, komunitním osivovým bankám nebo odbornému poradenství).
6) Ekonomická svoboda – Co se týče ekonomické svobody, ta není chápána jako maximální deregulace podnikání, o kterou usilují nadnárodní a jiné korporace. Jde o podporu rozmanitosti výrobních forem, o podporu podnikání v malém měřítku, viz zmiňovaný příklad marocké místní ekonomiky. Je nutné podpořit drobné, především na místo vázané podnikatele – živnostníky, obchodníky, výrobce, ale i zemědělce. Jak? Odbouráním byrokratických překážek, propojováním, vzděláváním, podporou sdílení, edukací lidí v tom, jak důležití jsou drobní podnikatelé pro život v obci, přístupem k mimotržním zdrojům kapitálu, půdy, budov, nástrojů.
Tolik k záchraně našeho politického systému, demokracie. Pojďme na to: ZDE najdete manuál. 22.2. se v Praze koná seznámení s tím, jak funguje občanské shromáždění ZDE.
____________
Zůstaňme v kontaktu: Zprávy ze života
Kde se můžeme vidět: Akce
Moje knihy: Knihy
Peoplecomm: zde - Pomozte nám šířit důležité knihy. Díky.
V případě, že čerpáte z mé práce a cítili byste potřebu "vyrovnat energie" - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky!