V kůži Johna Malkoviche
24. 09. 2009, TOMÁŠ HAJZLER
V kůži Johna Malkoviche (Being John Malkovich) jste nejspíš viděli. Já před lety, ale úplně mi ten film vypadl z hlavy. Až jsem se letos ponořil do našeho projektu pracovních revolucí a došlo mi, že ukrývá jednu geniální metaforu, která by mohla mnoha lidem pomoci pochopit jednu z velkých absurdit našeho (nejenom firemního) světa.
Jestli jste film zhlédli, možná si vzpomenete, že děj člověka zavede do kancelářské budovy, která má sedmapůlté patro. Prostě mezi sedmým a osmým patrem existuje ještě jedno. Je nutné přibrzdit výtah, vypáčit dveře a jste tam. V bizarním světě, kde strop je zhruba 130 cm vysoko, a vy tak můžete maximálně sedět. Pokud se chcete projít, je třeba vyrazit v předklonu. Kdybyste se chtěli třeba protáhnout nebo si i vyskočit, tak na to zapomeňte.
To sedmapůlté patro mi připomíná firemní svět. Svět, ve kterém je běžné lidem nařizovat, co si mají obléknout , chtít po nich, aby se dovolovali o dovolenou, svět svázaný pravidly a směrnicemi, kde je obvyklé a legální špehovat lidi a kde se k dospělým lidem celkově chováme jako k dětem.
Do práce nastupuje většina z nás s tím, že chce ukázat, co v něm je. Jenomže zakrátko narazí na velmi nízký strop. Většina si zvykne, ohne záda a začne podávat výkon do výše své výplaty a pracovní doby. Nic víc. Nic míň.
Člověk tak do práce (a předtím do školy) ve většině případů nastupuje s odhodláním ukázat, co v něm je, aby se tedy svým způsobem protáhl nebo aby ukázal, jak vysoko umí vyskočit. Jenomže osm z deseti zhruba do půl roku zjistí, že není v sedmém nebo v osmém patře, ale v sedmapůltém. A tam mají strop zatraceně nízko.
Zpočátku to nevíte, protože když vás nabírali, říkali, že mají zájem o váš talent, zkušenosti a znalosti. Že vám dají prostor, co budete chtít (ukázku toho, jak to chodí, naleznete zde). Vy se na základě toho zkusíte párkrát narovnat nebo si i povyskočit (třeba jenom otevřeně řeknete, co si myslíte, nebo se sami - bez konzultace se šéfem - rozhodnete o důležité věci). A pak dostanete přes prsty. Vlastně ne. Narazíte na strop - jste přece v sedmapůltém patře. Pak to možná ve slabé chvilce zkusíte ještě jednou. Jenomže zase narazíte. A tak si zvyknete, ohnete záda a začnete podávat výkon do výše své výplaty a pracovní doby. Nic víc, nic míň.
Já jsem se fyzicky v „kůži Johna Malkoviche“, tedy v „sedmapůltém patře“, ocitl při pobytu u rodičů kamaráda v Bolívii, kteří mají strop ve výšce 170 cm (oni měří 150 cm, já 180 cm). Musím říct, že je to zpočátku zajímavý pocit, ale po chvíli zajímavost vyprchá a člověk je spíše otrávený a unavený. Bolí ho záda a špatně se mu dýchá. A to je podle mě problém našich firem a samozřejmě i škol a jiných institucí či dokonce rodin. Prostě všech míst, kde jsou lidé svázáni pravidly, zákazy či příkazy. Chtěli by ukázat, co v nich je, povyskočit si, ale nemají prostor. 150 cm je 150 cm.
P. S. Podobný princip se objevil i v jedné z letošních kampaní Vodafone. Tj. převedeno do firemního jazyka, Vodafone radí: Nenechte se omezovat firemními směrnicemi, pravidly, příkazy a zákazy. Dělejte práci, která vás baví s lidmi, kteří vám vyhovují způsobem, který sedí vašemu stylu. Pro zajímavost - jestli někdo děláte ve Vodafone, podělte se zda, fungujete v 7./8. nebo v 7,5.patře. Díky.
