Tady a teď

Tady a teď

Foto: tolis*

Jako vyléčený mikro–čekatel a léčící se makro–čekatel oceňuji každou myšlenku, každou metaforu na téma přítomnost. Stejně tak se těším na každé setkání, které se tímto tématem zabývá. Tenhle příběh ke mně dorazil mailem. Pěkná práce, tak ho hned dávám k dobru:

Přesvědčujeme sami sebe, že život bude lepší, jakmile se oženíme nebo vdáme, až budeme mít první dítě, potom další. Pak jsme otráveni, protože naše děti nejsou dost staré, a těšíme se, že všechno bude fajn, až budou starší. Pak jsme zničeni, když dorostou do puberty a my se jimi musíme zabývat. Až jim bude přes dvacet, budeme určitě šťastnější. Říkáme si, že budeme spokojenější, až se náš manžel či manželka srovná, až budeme mít hezčí auto, až odjedeme na dovolenou, až konečně odejdeme do penze.

Pravda je taková, že není lepší čas na to být šťastný než právě teď. Jestli ne teď, tak kdy? Náš život bude vždycky plný problémů. Takový on prostě je. Možná je lepší si to připustit a rozhodnout se být šťastný navzdory tomu. Tak strašně dlouho se zdálo, že život začne každou chvílí. Opravdový život. Ale na cestě k němu se vždycky vyskytla nějaká překážka, nějaké trápení, práce, co je třeba dokončit, čas, co je třeba obětovat, účet, co je třeba zaplatit. Pak začne život.

Konečně mi došlo, že tyhle obtíže jsou život. Díky tomuto názoru jsem pochopil, že ke štěstí nevede žádná cesta. Že štěstí JE právě ta cesta. Takže si vychutnávám každou chvilku.

Přestaňme tedy čekat na to, až skončí škola, až dojdeme domů, až shodíme pět kilo, až nabereme pět kilo, až začneme pracovat, až se vezmeme, až bude pátek večer nebo neděle ráno. Přestaňme čekat na nové auto, na splacení hypotéky, na jaro, na léto, na podzim, na zimu, na prvního či patnáctého v měsíci, až budou hrát naši písničku v rádiu, až zemřeme, až se znovu narodíme… než se rozhodneme být šťastni.