Šest hlavních věcí, které mi nasvítila první vlna covidu. Co si z toho vzít a co dál?

Vstoupili jsme do druhé vlny COVID-19. Co jsme se naučili v té první? Pro mě osobně byla jarní fáze pandemie ze všeho nejvíc obří svítilna, která nasvítila nejeden stín naší společnosti tak, že jsme mohli nespočet jevů najednou vidět jako ve výkladě. Zrovna jsem dokončil závěr knihy Dobrý život ve stínu konzumní společnosti, která už míří na sazbu, a tak sem torzo věnované právě postřehům z jarní fáze COVIDU dávám. Třeba budou někomu k užitku a třeba od někoho dostanu zpětnou vazbu, která mi tuto část závěru ještě pomůže dopilovat. 

Starý příběh

Tuto knihu jsem psal pět let a dá se říct, že materiál na ni sbíral celý život. Do tisku jde na podzim roku 2020 po tom, co celý svět zasáhla pandemie koronaviru, která jako gigantická svítilna odkryla mnohé stíny naší společnosti.

Je už zcela nepochybné, že starý příběh, jehož metaforou budiž třeba ona zakouřená zasedačka z úvodu této knihy, odeznívá. Byl to příběh, v němž jsme věřili tomu, že jsme od všeho živého, tj. od ostatních lidí, zvířat, rostlin, od Země, a dokonce i od sebe sama od-dělení. Zapomněli jsme, že jsme součástí celku, bez něhož neexistuje dobrý a vlastně vůbec žádný život.

Byl to příběh, v němž jsme věřili, že radovánky jsou více než radost. Zapomněli jsme, že radost si v supermarketu, v zábavním parku ani nikde jinde, nekoupíme.

Byl to příběh, v němž jsme děti většinově vychovávali metodou cukru a biče a vedli je k tomu, aby to „daleko dotáhly“. Zapomněli jsme rozvíjet jejich zájmy, talent, kreativitu a zodpovědnost. 

Byl to příběh, v němž jsme na piedestal postavili výkon a nikdy nekončící ekonomický růst. Zapomněli jsme, že v práci je třeba vidět smysl a že důsledky honičky za ziskem ničí životy nás všech.  

Byl to příběh, v němž jsme věřili, že Země je pro nás bezednou lednicí a bezedným odpadkovým košem. Zapomněli jsme, že nezřízenou spotřebou si pod sebou jen podřezáváme větev.

Byl to příběh, v němž jsme věřili v soutěž a konkurenci a v to, že mít je více než být. Zapomněli jsme, že společnost tak jen rozdělujeme na pár vítězů a zbytek poražených. Zapomněli jsme na hodnoty jako je  spolupráce nebo solidarita. 

Teď máme příležitost vzpomenout si na to, co jsme opomíjeli, a vykročit ze zakouřené zasedačky na cestu k dobrému životu. 


Koronavirová svítilna

Prakticky všechno, o čem jste se dočetli v této knize, to, co zůstává běžnému člověku skryto, bylo najednou nasvícené jako na divadelním pódiu. Každý si to mohl prohlédnout jako kdyby seděl v první řadě.

Ze všeho nasvíceného, zde je šest příkladů toho, co mně osobně během nouzového stavu na jaře 2020 zasáhlo nejvíce:

1 — Potřeba výdechu

Velká část společnosti (i když pochopitelně ne všichni) se víceméně ze dne na den zastavila. Mnozí lidé mohli poprvé od momentu, kdy nastoupili do povinné školní docházky, chvíli nikam neběžet, nepoměřovat se, nezávodit a nabrat dech. Mnohé české i jiné děti měly možnost poprvé v životě zažít, jaké to je, když jsou máma a táta doma a rodina je prostě spolu. Velká část lidí se dozvěděla, že mají nějaké sousedy. Nemuseli od pondělí do pátku každé ráno, ještě v polospánku, utíkat na autobus nebo dvakrát denně trčet někde v zácpě, aby byli na čas ve škole nebo na pracovišti. Mnozí mohli zjistit, jaký je jejich přirozený biorytmus, když každé ráno nedrnčí budík. „KZP“ („Konečně zase pátek“ nebo „K***a zase pondělí“), depresivní heslo dnešních zaměstnanců, přestalo na chvíli platit. Nastalo „bezčasí“. Jaký je den nebylo podstatné. Mohli jsme si uvědomit, že nádech střídá výdech a že dělání je třeba střídat nic-neděláním. Tomáš Sedláček nazval nouzový stav na jaře 2020 „vykolejením do klidu“, kdy jsme mohli zjistit, jak moc je ekonomika přehřátá, jak moc jsme (včetně dětí) přepracovaní, chronicky nevyspalí a odcizení. Podobný time-out, ovšem za přívětivějších okolností, bychom potřebovali pravidelně. 

2 — Přehlídka solidarity

Pro hodně lidí bylo velkým AHA karanténního období to, že každý (pro mnohé poprvé v životě) dělal, co mohl, abychom tu hrozbu společně zvládli, s co nejméně ztrátami. Kdo uměl šít a měl na čem, šil roušky, opraváři opravovali šicí stroje, mladší pečovali o starší a nemohoucí, ajťáci vyvíjeli appky propojující sousedy, vylepovaly se plakáty s nabídkou pomoci, medici nastoupili mezi zdravotníky, psychologové pomáhali s tím, abychom si udrželi příčetnost, 3D tiskaři tiskli ochranné pomůcky a respirátory, právníci zodpovídali právní otázky, lidé podporovali svými nákupy drobné podnikatele, kteří se dostali do potíží, učitelé přešli ze dne na den na vzdělávání online, politici se na chvíli povznesli nad rivalitu a snažili se, co bylo v jejich silách a schopnostech, mimo jiné i vyjednat finanční podporu a mnozí z nás tak okusili i mini-bezpodmínečný základní příjem a především ti v první linii (zdravotníci, řidiči, prodavači, popeláři…) za nás ostatní nonstop nasazovali své zdraví a životy. 

Byla to fenomenální příležitost všimnout si, co s lidmi dělá společný smysl, cíl a hrozba smrti. (Foto v úvodu + dvě fotografie níže: Když jsme přijeli poprvé v nouzovém stavu domů - prvních 14 dní jsme byli u babičky - na klice nás čekal pytlíček od naší sousedky Veroniky a v něm 4 roušky)

3 — Silní jako nejslabší článek. Ale globálně!

Praha a další města v bohatých zemích ubytovávala během nouzového stavu bezplatně (!), ve velkém, své nejchudší obyvatele. Mnozí z nás jsme tak zažili poprvé v životě situaci, kdy nám společně záleželo i na tom nejzuboženějším člověku bez domova. Došlo nám totiž, že kdokoli může nakazit kohokoli. To platí v každé jednotlivé zemi, ale jak známo, viry nemají pasy a nerespektují národní hranice. To dokládá i to, že epidemie zabíjely miliony lidí dlouho předtím, než se svět propojil do dnešní obří globální vesnice. 

Během šíření koronaviru se velmi rychle ukázalo, že mnoho zemí má naprosto zoufalý, nedostačující zdravotnický systém, a jsou tedy během pandemií hrozbou pro zbytek planety. „Zabetonovat“ své národní hranice, vypovědět mezinárodní úmluvy a hledět si svého tak, jak to známe z Trumpova „America First“ a jak je to dnes v módě, nás dostává do zkázy. Naopak je třeba se co možná nejvíce propojit s ostatními (zdaleka nejenom v případě epidemií) ve výměně informací, vývoji vakcíny a v pomoci nejslabším článkům. Neboť jsme silní tak jako ten nejslabší. 

4 — Hranice virům, ne lidem

Řada vědců upozorňuje na to, že pandemie koronaviru byla na prvním místě políček od přírody za to, že jsme zašli v jejím ničení a v zacházení se zvířaty příliš daleko. Jedna z věcí, kterou epidemiologové a s nimi i další vědci v boji proti virům doporučují, je pečlivé hlídání hranic, ovšem ne těch mezi státy, ale bariér mezi světem lidí a sférou virů. Skupina vědců napsala koncem dubna 2020 na webu mezivládního panelu OSN pro biodiverzitu toto: „Masivní kácení lesů, nekontrolovaná expanze zemědělství, intenzivní farmaření, těžba, rozvoj infrastruktury a zneužívání divokých zvířat vytvořily smrtící koktejl pro šíření nemocí.“ Odhaduje se, že 3/4 nových chorob postihujících člověka pochází právě ze zvířat. Virus se tak ze zvířat na člověka může dostat třeba na čínském  tržišti, kde se ve velkém prodávají a zabíjejí divoká zvířata. Dostává se k nám ale i v místech, kde jsme zvířatům vzali jejich životní prostor, takže se ocitají v přímém kontaktu s lidmi tam, kde dříve k žádnému styku nedocházelo. A kdo jste někdy navštívili průmyslové velkovýkrmny nebo jatka (či na silnici zahlédli nějaký kamion přepravující drůbež, prasata nebo dobytek), asi jste si všimli, že není ideálnější líhně virů než tisíce zvířat natěsnaných do jednoho prostoru tak, jak je to dnes v průmyslovém zemědělství běžné. Představte si dobytčák plně nacpaný lidmi, z nichž jeden má korona či jiný virus. 

Místo hranic mezi lidmi je třeba postavit hranice lidské nenasytnosti: skutečně regulovat trh s divokými zvířaty; zastavit ničení divočiny (odlesňování, rozšiřování dolů a další těžby); přejít od průmyslové „výroby masa“a dalších živočišných produktů k volnému a udržitelnému chovu zvířat.

5 – Už víme, kde vzniká hodnota

Velmi důležitou zkušeností bylo zvědomění toho, kde ve společnosti vzniká skutečná hodnota a co je naopak už zmíňovaná „práce na hovno“, tedy zbytečná nebo dokonce škodlivá práce. Zástupy manažerů, zaměstnanců velkých firem, mnozí úředníci a celé obory jako marketing, PR, lobbying nebo exekutoři, velká část kasínové ekonomiky, zaměstnanci firem vyrábějících všechny možné zbytečné, reklamou uměle vytvořené věci… ti všichni byli během nouzové stavu de facto „na dovolené“. Nikdo je nepotřeboval a často si nikdo nevšiml, že chybí nebo jsme se radovali, že nám chvíli nikdo nic nevnucuje. 

Na druhé straně jsme, často poprvé v životě, s vděčností děkovali všem těm už zmiňovaným profesím v první linii, ať už to byli zdravotníci, řidiči, prodavači, zemědělci, popeláři, úředníci zajišťující chod státu, lidi v e-shopech, učitelé a další profese, jejichž absenci bychom okamžitě pocítili. Absurdita této, často krutě podhodnocené práce, bez které by ale naše společnost zkolabovala, byla najednou vidět jako pod mikroskopem. 

To samé jsme zažívali i doma v případě veškeré té nehonorované práce, tradičně vykonávané ženami… ať už to byla péče o děti, staré a nemohoucí, o širší rodinu či sousedy, o mezilidské vztahy, o domácnost, zahradu, vaření, výchova a vzdělávání dětí nebo zajišťování jídla. Kdo byl se svojí rodinou zavřený 24/7 doma, nemohl si nevšimnout, jak obrovsky náročná, důležitá a nedoceněná tato domácí práce je. 

Najednou jsme tak měli krystalicky jasno v tom, bez které práce nemůže společnost a domácnosti existovat a která je uměle vymyšlená, zbytečná a/nebo přímo škodlivá. Darem pro mnoho rodičů – i když často velmi bolestivým – byla škola na dálku. Mnozí z nás jsme se díky ní poprvé v životě dozvěděli, kolik zbytečností se naše děti učí, jak moc dnešní škola ničí vnitřní motivaci dětí, mrhá jejich potenciálem a také, jak náročná a též nedoceněná je práce dnešních učitelů.

6 – #Unite behind science

Jak víme, žijeme v době, kdy se stalo normou nerozlišovat fakta od lží. Lžím se říká “alternativní fakta” a každý tak dnes může mít svou pravdu. Důležitým zdrojem informací se stal Google, který nám na základě velkých dat zobrazuje ne to, co chceme vidět, ne jaká je realita. Na sociálních sítích, které jsou pro mnohé též zdrojem informací, si každý píše, co chce, a vše se tváří jako hodnověrné informace - ať už je informace zcela smyšlená nebo pravdivá. Stoupá počet demagogických politiků, kteří poslední léta tvrdě pracují na tom, aby zdiskreditovali vědu a tradiční nezávislá média. Každý tak má dnes svou realitu. Jednoho trápí migranti, druhého zlá EU, třetího třeba nekvalitní čokoláda v českých supermarketech. Jeden věří ve změnu klimatu, druhý ji popírá. Země je dnes pro někoho kulatá, pro druhého placatá.

Koronavirus s tímto fenoménem – minimálně ve svém počátku – vydatně zamával. 9. ledna 2020 informovala Světová zdravotnická organizace (WHO) o tom, že čínští vědci potvrdili nákazu novým typem koronaviru. Vím, v některých zemích chvíli trvalo zareagovat, ale najednou jsme na většině míst planety (aspoň chvíli) poslouchali odborníky, ne psychopatické politiky nebo fake news z Facebooku. Jak šel čas, i v tématu koronaviru se rozmohly různé konspirační teorie a smyšlené zprávy, a to bohužel opět i mezi elitami. Rozdíl mezi vědou a smyšlenými bláboly byl však více než zřejmý.  

Myslím, že to je ukázka toho, co musíme udělat i v jiných oblastech našich životů – ať už v tématu hrozeb klimatické krize, rozmachu šmírovacího kapitalismu, rekordních nerovností, narůstající globální nedůvěry nebo chřadnoucí demokracie... Všude tam se potřebujeme sjednotit za vědci, kteří se za nás ostatní daným tématům věnují. 

Je toho mnoho dalšího, co ještě koronavirus nasvítil. 

Chorvatští rybáři hlásili, že do Jaderského moře se vrátily velryby… 

V Pekingu a mnoha dalších městech vysvitlo po dlouhé době slunce… 

Klesly emise CO2, pročistil se vzduch, miliony lidí na celém světě se mohly po dlouhé době nadechnout… 

Ale také:

Zviditelnily se nerovnosti: v rámci států a především mezi státy, mezi bohatými a chudými, mezi muži a ženami, mezi bývalými koloniálními mocnostmi a koloniemi, bělochy a snědými lidmi… 

Začalo být zřejmé, že tvrzení, že volný trh vyřeší jakýkoliv lidský problém, je nebezpečný mýtus... 

Odkryly se pozůstatky kolonizace (např. chatrná zdravotnická infrastruktura ve zbídačelých ekonomikách bývalých kolonií), hluboce zakořeněného rasismu (vražda George Floyda a hnutí Black Lives Matter) a mýtu nadřazenosti bílých... 

Pandemie obnažila nekompetentnost Trumpa, Bolsonara a dalších jim podobných, kteří pandemii nejprve zlehčovali, odváděli od ní pozornost, aby se pak záhy snažili převzít kredit za případné úspěchy…

U nás jsme mohli zahlédnout Babiše, který se v mnohém řídí počty lajků z Facebooku a není schopen převzít skutečnou osobní odpovědnost… 

COVID-19 byl též obrovským impulsem pro další úroveň šmírování ze strany státu a korporací. Jakékoli sledování – zdaleka už nejenom pouze v Číně – bylo možné najednou nazvat chytrou karanténou, trasováním a zaštítit se bojem proti viru, druhé, třetí a další vlně.

Hrozba, nebo příležitost? 

COVID-19 byla (a v době, kdy jde tato knihy do tisku stále je) především skvělá svítilna. Generální tajemník OSN António Guterres ji ve svém projevu z 18. července 2020 označil za rentgen, který odhaluje zlomeniny v křehké kostře společností, kterou jsme vybudovali. Indická spisovatelka a aktivistka Arundhati Royová nazvala pandemii portálem do budoucnosti. Zástupci stařešinů kmenů původních obyvatel planety hovoří o koronavirové krizi jako o příležitosti, na kterou jsme čekali celá staletí

V čínštině se slovo krize skládá ze dvou znaků: 危 a 機. Ten první znamená nebezpečí a druhý bod změny, který se často překládá i jako příležitost. Historie nás učí, že to, co by normálně trvalo desetiletí, se v krizích děje v řádech měsíců, týdnů či dokonce dní. 

Koronavirus je rozhodně příležitostí, jaká tu dlouho nebyla. 

Inspirací v tom, jak tuto krizi využít jako příležitosti pro přebudování lidské společnosti tak, aby byla inkluzivnější, aby respektovala planetární limity, je zde (pro někoho možná překvapivě) Milton Friedman – muž, jehož ideje dnes spoluutváří náš svět. Z dnešního pohledu může být překvapením, že Friedmanovy a Hayekovy myšlenky extrémního kapitalismu (maximální rozmach volného trhu, bezbřehá privatizace, deregulace a demontáž veřejné sféry a státu) byly mezi koncem druhé světové války a začátkem 70. let od tehdejšího mainstreamu podobně vzdálené, jako je dnes Zelená nová dohoda (Green New Deal), nepodmíněný základní příjem, hnutí nerůstu, nové družstevnictví, tyrkysové organizace, kooperativní internetové platformy, sebeřízené vzdělávání, KPZ-ky, komunitní formy bydlení a další dnešní, v knize zmiňované, alternativy. Neoliberalismus byla alternativa, pro mnohé dokonce sekta. 

Friedman vystihl podstatu změny systému nebo chcete-li přepsání příběhů, když prohlásil toto: „Pouze krize - skutečná nebo vnímaná - může přinést skutečnou změnu. Když taková krize nastane, kroky, které jsou přijímány, vycházejí z myšlenek, které leží okolo. A to si myslím, že je náš hlavní úkol: Vyvíjet alternativy existujícím politikám, udržovat je při životě do doby než to, co je politicky nemožné, se stane politicky nevyhnutelným.“ 

Friedmanova krize přišla v říjnu 1973. Organizace arabských zemí vyvážejících ropu vyhlásila ropné embargo zemím podporujím Izrael. Inflace vylétla vzhůru, západní ekonomiky se propadly do recese. Friedman nepřestal do konce života připomínat, že gigantický úspěch jeho myšlenkové školy by nenastal bez veškeré mravenčí práce, kterou se svými kolegy od roku 1947 odvedli. Rutger Bregman to svými slovy shrnul takto: „Vzestup neoliberalismu byl jako štafetový běh, kde think tanky (od roku 1947 do roku 1973) předávaly kolík novinářům a ti ho následně dávali politikům.“

Starý příběh přinesl krizi, tj. příležitost napsat příběh nový.

Dnes se historie znovu opakuje, a tedy příležitosti pro další nový příběh.

Jaký bude? 

Kontury nového příběhu

V novém příběhu už nejsme oddělení od druhých, které se snažíme porazit, ani od Země, kterou chceme do posledka vytěžit, a už vůbec ne od sebe sama. 

V novém příběhu si uvědomuje, že jsme propojení v jeden celek. Proto se (i když zpravidla na nevědomé úrovni) cítíme dobře, je-li druhým dobře, a naopak. 

V novém příběhu víme, že podstatou života je bytí, a že člověk nepotřebuje mít víc (než potřebuje), aby mohl být. 

V novém příběhu víme, že Země je pro nás „Matkou“, ze které jsme vzešli my i všechen další život.

V novém příběhu víme, že více a rychleji neznamená vždy lépe. Místo více hledáme správnou míru, místo rychleji usilujeme o správné tempo (někdy rychleji, jindy pomaleji, někdy stop). 

V novém příběhu víme, že úspěch je umělý, nic neznamenající konstrukt; v životě jde o užitek, smysl, radost a přebírání zodpovědnosti za škody.

V novém příběhu už nesbíráme radovánky jako lajky na sociálních sítích, ale kultivujeme dlouhodobou radost. Ta přichází v napojení na vyšší smysl, ze souladu se sebou samým, z možnosti tvořit s blízkými lidmi to, co je pro druhé užitečné. 

V novém příběhu už víme, že pro všechny je všeho dost. Sjednocujícím smyslem je pro nás všechny udržení a zlepšování života na Zemi. Ostatní jsou partneři, ne konkurence. Pokud se soutěží, tak ve smyslu přátelského poměřování sil, ne s cílem si druhé podrobit nebo je zničit. 

V novém příběhu patří mezi základní hodnoty rovné příležitosti a spravedlnost, neboť bez spravedlnosti není mír a bez míru není dlouhodobě život možný.

Firmy existují v novém příběhu proto, aby ostatní obohatily a propojily, ne aby vytěžily hodnotu. Stejně jako v přírodě i v byznyse existuje nově různorodost podnikatelských modelů (To samé i v případě peněz). Rozdělení na ziskový a neziskový sektor, kdy ziskový plundruje a neziskový škody napravuje, je minulostí. Práce - ať už ve firmách či kdekoli jinde - je znovu způsobem sebe-vyjádření a zdrojem smyslu a užitku. 

Starý příběh je na odchodu, ale nový ještě dřímá na okraji. 

Žijeme tak tzv. mezi příběhy. To se projevuje tím, že mnozí lidé pociťují nespokojenost, napětí, frustraci, úzkost nebo strach. To ale není stav, v kterém je možné dlouhodobě žít. 

........

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky. 

Tomáš HajzlerLinkTreeFBIGLiYTZprávy ze životaKnihy 
Moje nová kniha: Dobrý život ve stínu konzumní společnosti