Sanita do patnácti minut

Přečetl jsem si se zájmem a slzami v očích editorial časopisu Respekt z tohoto týdne z pera Erika Taberyho. Vybavil jsem si svou - zatím jedinou - zkušenost s českým záchraným systémem, kterou jsem popsal ve své knize Třináct tisíc dní. Ten příběh sem kopíruji jako poděkování všem záchranářům, zdravotníkům a dalším lidem, kteří momentálně často ani nejí a nespí, aby zachránili ohrožené životy. 

Bissau. Hlavní město polorozpadlé anarchie s názvem Guinea-Bissau, miniaturní zemičky v guinejském zálivu v západní Africe. Nazvat tohle místo státem by mi přišlo až příliš nadnesené. Bizarní město, kde nefunguje elektřina či rozvod vody, kde není funkční nemocnice nebo kde je prezidentský palác rozstřílený jako řešeto (viz fotka níže). Snad nikde na světě nemají tolik zavražděných prezidentů v řadě. Převrat tu střídá převrat, a protože tu nefungují vlastně žádné základní instituce, je to jeden z distribučních rájů pro obchodníky s drogami a zbraněmi. Ani vás nepřekvapí, že když tu narazíte na bělocha, je to buď někdo z OSN či jiné nevládky, nebo obchodník s drogami či zbraněmi.

Dojet sem z jihosenegalského Ziguinchoru znamená překonat a bohužel vždy i uplatit až dvacet polovojenských kontrol. Na sto kilometrech. Představte si, že jedete z Prahy do Brna a na cestě vás čtyřicetkrát zastaví kontrola požadující úplatek.

My jsme nakonec dorazili. Jak jinak než v Peugeotu 504 z dvanácté ruky, s deseti dalšími lidmi uvnitř. Ubytovali jsme se nedaleko rozstříleného prezidentského paláce. Nebylo mi nejlíp. Vlastně mi bylo dost špatně. Od Bamaka jsem měl zanícené dutiny. V Kayes jsem byl v nemocnici s podezřením na malárii. Naštěstí ji vyloučili a já usoudil, že to bude opět můj starý známý zánět dutin. Ten se mi objeví vždy, když se vyskytnu v prostředí s extra znečištěným vzduchem. Pro tento případ s sebou vozím antibiotika. Ani mě nenapadlo, že by nezabrala, a tak mě ani nenapadlo zjišťovat, jak je to tu s lékaři.

V hlavním městě nefunguje elektřina či rozvod vody, není tu funkční nemocnice.

Jenže právě v Bissau mě neuvěřitelně rozbolela hlava a já už vím, že u téhle choroby to může být potíž. Čtyři z pěti doktorů varují, že když bolest hlavy neustupuje, hrozí zanícení mozku a říkají, že je třeba vyhledat lékařskou pomoc, dutiny chirurgicky otevřít a pročistit. Jenomže v Bissau nejspíš nikdo nic takového neumí a po zkušenosti z kayské nemocnice bych snad raději umřel, než bych zde podstoupil něco podobného. Zpět do Ziguinchoru, kde jakás takás, každopádně však africká nemocnice byla, je to více než den cesty. Popadla mě panika. Ztrojnásobil jsem céčko, zvýšil frekvenci napařování, pil jsem jednu láhev vody za druhou, zkoušel meditovat a pár dní jsem nevylezl zpod moskytiéry. Někdo při mně asi tehdy stál, protože po několika dnech to začalo ustupovat. Toho strachu, co jsem si ale tenkrát užil...

Jak už to bývá, všechno zlé je nakonec pro něco dobré. Uplynul asi rok a já jsem šel po Praze s jednou známou. Při přecházení ulice jsme si všimli člověka ležícího pod jedním ze zaparkovaných aut. Zprvu to vypadalo, že ho opravuje. Ale protože bylo okolo desáté večer, tma jako v pytli a muž se nehýbal, připadalo nám to dost divné. Šli jsme se proto raději podívat blíž.

Pod autem ležel padesátník, odřený, celý v krvi a dokola mumlal cosi o tom, že se strašně omlouvá za to, co provedl. Muselo to být něco hrozného. Zkoušeli jsme se ho vyptat, jestli bydlí někde za rohem, že by si pro něj někdo z rodiny přišel, ale po chvíli jeho ustavičného omlouvání jsme to vzdali. Řekl nám, že nikoho nemá, je rozvedený, s přítelkyní se právě rozešel, s dcerou se „nemusí“, syn je daleko a nemá ho rád. Jako z filmu.

Muž hodně krvácel, a tak jsme se rozhodli vytočit 112 a zavolat záchranku. Moje první a zatím i poslední osobní zkušenost s tímhle číslem. Vstřícná paní na lince v několika sekundách zjistila, co potřebovala, a oznámila nám, že do patnácti minut tam máme sanitku. Vůbec nepřeháněla! Za dvanáct minut přijel obrovský blikající mercedes s nápisem ambulance a z vnitřku vyskočili dva urostlí sympaťáci v mundúru Pražské záchranné služby. Pozdravili a poděkovali nám. Pánovi potom položili dvě tři otázky, po kterých ho naložili do sanity a jak rychle přijeli, tak i odjeli.

Hned mi naskočila vzpomínka na Bissau a ten neuvěřitelný kontrast. Jestliže jste v místě, jako je Praha, do patnácti minut máte špičkovou péči. Možná nemáte nikoho, jako ten pán, a jste tedy odkázáni na cizí lidi, ale existují situace, kde by vám žádný blízký člověk — nezdravotník — nepomohl, potřebujete zkrátka odborníka. A v případě vážného stavu pro člověka přiletí i vrtulník! To mě skoro dojalo!

Musím se přiznat, že mám občas pocit, že to u nás jde od desíti k pěti. Pak si ale vzpomenu třeba právě na pražskou záchranku a porovnám ji s tou v Guinei-Bissau nebo v Mali. Nebo si vybavím vzduch v Cotonou a v Pekingu a porovnám to s Prahou. Na ta srovnání se nedá říct nic jiného, než že v určitých aspektech života se máme zatraceně dobře! Dokážeme se z toho dostatečně radovat, nebo je to pro nás běžná samozřejmost?

Text - zdroj: Třináct tisíc dní
Foto v úvodu: zde

........

Na Linktree najdete všechny mé články, které uveřejňuji na pěti blozích, do kterých přispívám. V případě, že čerpáte z mé práce a chtěli byste vyrovnat energie - zde je možnost poslat mi libovolný finanční příspěvek na transparentní účet číslo: 2400493472/2010. Dar za dar. Díky. 

Tomáš HajzlerLinkTreeFBIGLiYTZprávy ze životaKnihy 
Moje nová kniha: Dobrý život ve stínu konzumní společnosti